Odvrácená strana pokroku

... to jsou: industriální megakomplexy; krajina změněná průmyslem k nepoznání; hory odpadu; bezejmenné masy robotníků, kteří pracují jako roboti, v dehumanizovaném prostředí, bez řečí a rychle.

... to jsou: bezskrupulozní velkopodnikatelé nechutně zneužívající imigranty; politici ochotně zavírající oči před jakýmkoli porušováním pravidel; zákazníci, kteří netuší, co se skrývá za výhodnou koupí pěkně vypadajícího melounu. 

... to jsou: abstraktní ekonomické modely, které fungují při pohledu z výšky naleštěného mrakodrapu, a konkrétní utrpení jednotlivců, kteří doplácejí na jejich nasazení do praxe; vzdor dotčených lidí a záhadná zmizení těch nejhlasitějších odpůrců.

... to je téma tří pozoruhodných a rozmanitých filmů, které bylo možné vidět v rámci MFDF Jihlavě.

Vyráběné krajiny režisérky Jennifer Baichwal dokumentují práci kanadského fotografa Edwarda Burtynského. Jeho pohledem vidíme čínské fabriky, impozantní haldy odpadu určeného k recyklaci, rafinérie, ve kterých nedohlédneme na konec, stavbu hráze nevídaných rozměrů, vraky obrovských nákladních lodí nebo ropou zamořené prostředí v Bangladéši. Jsou to fascinující pohledy, ale taktéž svědectví o proměnách krajiny na nelidské území. Film nejčastěji nechává mluvit obraz samotný v dlouhých záběrech, někdy ho doplňuje komentář – fotografovy dojmy, minimalistická hudba a výjimečně i rozhovory s místními obyvateli.

Marocký žurnalista Jawad Rhalib se stal v roce 2000 v malém městě El Ejido svědkem nejnásilnějších rasistických projevů v novodobé historii Španělska. Po obvinění mentálně postiženého imigranta z vraždy španělské ženy se zdvihla brutální vlna násilí proti africkým přistěhovalcům. Rhalib se do provincie Almérie vrátil o šest let později a ve filmu El Ejido, zákon blahobytu ukázal rozvojovou zemi uprostřed demokratického Západu – slumy postavené z kartonu, bez tekoucí vody a elektřiny. A v nich imigranty ze severní Afriky, kteří nemají ani základní práva. Realitu třetího světa nepřipomínají jen bídné životní podmínky, hluboce podprůměrný plat za vyčerpávající práci, ale i praktiky šéfů a odpovědných orgánů, které jim všechno prominou. Režisér nechává samotné imigranty, aby představili svou situaci, o níž se nedozvíme, když si v supermarketu kupujeme rajče, které – jak je klidně možné – sbíral někdo jako oni.

Pokud chcete večer usínat v klidu a bez starostí, vyhněte se snímku Velký výprodej režiséra Floriana Opitze. Film skrze osudy čtyř lidí sleduje konkrétní dopady privatizace vody v Bolívii, elektřiny v JAR, drah v Británii a zdravotnictví na Filipínách. Deklarovaná snaha o zvýšení efektivity vedla k tomu, že dvacet tisíc lidí měsíčně v stopadesátitisícovém jihoafrickém městě nemá na zaplacení elektřiny, a je od ní odpojeno. Britské dráhy fungují hůř než před privatizací, a proto kvůli úsporám dochází ke smrtelným nehodám, které v minulosti nemají obdoby. Filipínský chlapec může jen doufat, že jeho máma sežene dvakrát týdně peníze na dialýzu, bez níž nepřežije. Těžko zapomenete na pohled na pacienta s nefunkčními plícemi, který žije jen díky tomu, že u něj čtyřiadvacet hodin denně stojí příbuzní a pumpují do něho vzduch balónkem, protože nejsou peníze na zakoupení potřebných přístrojů. Režisér se ale nespokojil s ukazováním šokujících záběrů a ubohých obětí. Jak sám říká, aktéři jsou „zachyceni jako aktivní jednotlivci, kteří dokáží vzít své osudy do vlastních rukou a změnit skutečnost, v níž žijí.“ Jejich pohled doplňují překvapivé názory Josepha Stiglitze – nositele Nobelovy ceny za ekonomii a bývalého hlavního ekonoma Světové banky.