Odvrácená tvář Generace Z

Mohlo by se zdát, že to má generace Z přece tak snadné. Technologie přítomná na každém kroku, neustálý kontakt s vrstevníky, život s doménou www, bavit se a nic neřešit. O nesnázích a pohnutých příbězích někdy ještě neplnoletých lidí pojednává projekt aktuálně.cz i jedno z témat letošního ji.hlavského Inspiračního fóra.  Osudy aktérů projektu naleznete na adrese generaceZ.cz. 

Během ji.hlavské diskuze  se jeden pán z publika zeptal moderátora, proč vybrali do debaty zrovna takové lidi. Takové okrajové osudy, jakési divnolidi, kteří přece nemohou reprezentovat většinu generace Z. Vyšinuté životní cesty, jež svou výjimečností potvrzují pravidelnost dokonalých životů všech ostatních vrstevníků. Protože Generace Z je přece povrchní a nic neřeší.

Čím jiným odpovědět, než dalším svědectvím?

„Chci za něco stát. Obstát ve škole je samozřejmost, studium už dneska neodlišuje. Dám hodnotu svému volnému času. Beru si výuku tří na sobě nezávislých tanečních kurzů a po večerech v chladných tělocvičnách odpočítávám kroky. Beru psaní článků pro web. Abych podávala co nejlepší výkon, i o vánočních svátcích odcházím do pokoje si napsat své potřebné. Později si přibírám ještě jeden úkol, textuji web, podpůrný blog a pomáhám stavět start-up z plenek.  V sedmnácti jsem na prahu workoholismu a v dlouhých větách vysvětluji šéfovi, že musím skončit, jinak se zblázním.“

„Rodiče se začínají hádat. Z občasných hádek se stává pravidelný program. Sedávám na schodech tak, aby mě neviděli, a poslouchám křik, výčitky a poté i pláč.“

„Jednou večer mi během tanečního kurzu přijde esemeska, píše mi mamka, že mě má ráda. Když se večer vrátím domů, není tam. V zoufale tichém bytě sedí za stolem jen taťka. Oznamuje mi, že mamku odvezla záchranka, noc tráví za mřížemi psychiatrického oddělení.“ 

„Na Štědrý večer eskaluje další hádka. Barevná světla na vánočním stromku se mi rozpíjejí v slzách. Snažím se mámě vzít lahev vína, se kterou se jde zamknout do ložnice. Když se jí to povede, buším na dveře. Posílá mě pryč. Po chvíli mě pustí dovnitř a snaží se dělat, že se nic neděje. Když lahev najdu, vyliju ji do vany. Křičí na mě, že mě nenávidí, ať jí dám pokoj.“

„Anorexie je můj nejlepší přítel. Věrná kamarádka, která je vždy ochotná přijmout rozbitou duši. Když za ní ale člověk přijde s trápením, nemá lepší řešení, než chybu vyčíst vám. Je to proto, že jsi hnusná kráva. Opakuje mi to tak dlouho, dokud tomu neuvěřím. Je to proto, že jsem hnusná kráva. Za všechny své neúspěchy si můžu sama, jsem nicka, jsem na světě zbytečná, nedůležitý jedinec, co zabírá místo. Když zhubnu, bude za mnou vidět alespoň nějaký kus práce, dám svému životu alespoň nějakou hodnotu.“

„Záchvat přejídání je naprosté myšlenkové vakuum. Není nic jiného než vy a vše přesahující potřeba jíst. Je jedno jak, je prakticky jedno co, ta možnost žvýkat a polykat jídlo je jako droga, na malou chvíli, pár vteřin se rozhostí klid a mír v hlavě i ve vašem světě. Dokud nepřijde zdrcující vlna výčitek. Utišit výčitky jde jen dalším jídlem.“

„Kolena pokládám ze stran vedle záchodové mísy. Opírám se tak, aby mi okraj studené keramiky tlačil na žaludek, a snažím se zhluboka nadechnout. Dvěma prsty lechtám kořen jazyka a snažím se dosáhnout snad až na mandle. Vždycky si zvládnu vyvolat jen dávivý kašel, zvracení ovšem ne. Nenávidím se za to, že jsem tolik jedla. Nenávidím se za to, že mé tělo neumí zvracet. A také se nenávidím, protože žiju.“

Generace Z je ale přece povrchní a nic neřeší.