Oleh Sencov. Ve válce nejsou žádní režiséři

Jak snímek Real vlastně vznikl?

V armádě s sebou vždycky nosím GoPro kameru, ale často ji zapomínám zapnout. V kritických situacích člověk úplně nepřemýšlí nad natáčením. Tehdy jsme měli velmi dlouhý den – ve čtyři ráno totiž proběhl útok na pozici Real. Rozmístili jsme tam svou pěchotu. Když jsme se vraceli pro zálohy, náš Bradley (americké bojové vozidlo, pozn. red.) byl zasažen. Byl jsem tehdy velitelem čety.

Když nás zasáhli, přesunuli jsme se na jinou pozici kus od Realu. S pěchotou na Realu jsem komunikoval vysílačkou. Obklíčení vojáci tam byli ve velmi těžké situaci. V tu chvíli jsem si upravil GoPro a omylem ji u toho zapnul. Natáčela hodinu a půl. Po půl roce jsem pak záběry našel.

Oleh Sencov je ukrajinský režisér, voják, aktivista a politický vězeň. Narodil se na Krymu, kde byl také roku 2014 zatčen za údajnou teroristickou činnost. O rok později byl odsouzen k 20 letům za mřížemi. Na Ukrajině i ve světě vznikla masivní kampaň umělecké i aktivistické obce za filmařovo propuštění. K tomu skutečně došlo roku 2019 v rámci výměny vězňů mezi Kyjevem a Moskvou. Sencov je autorem hraných snímků Hráč (2011), Numbers (2020) a Nosoroh (2021). V nich se věnuje zejména nehostinnému životu v postsovětské společnosti, těžkým životním příběhům a paralelám na život v diktátorském režimu.

Jaká byla vaše reakce, když jste je objevil?

Původně jsem je chtěl smazat, neměl jsem pocit, že jde o něco speciálního. Ale pak jsem si říkal, že stojí za zvážení.

Co cítíte, když záběry sledujete dnes?

Vždycky je to těžké. Na videu je to hodina a půl, ale celá bitva trvala od čtyř ráno do osmi do večera. Skoro celou dobu jsem měl dálkové spojení s pozicemi na Realu, lidé tam umírali. Psychicky to bylo samozřejmě těžké, nemohl jsem toho moc dělat.

Během celé operace, nebo alespoň té části, kterou z ní ve filmu vidíme, jste všichni velmi klidní. Žádný sentiment, žádné hovory o smrti nebo bezprostředním nebezpečí, jen strategické a rychlé bojové myšlení. Jak se vám dařilo zůstat tak klidní?

Byli jsme na pozici Marseille, která se nachází o trochu dále, takže je bezpečnější. Nebyli jsme v takovém nebezpečí jako vojáci přímo na Realu. Samozřejmě nás stejně ostřelovali, z filmu to je vidět i slyšet. Zároveň když v kritické situaci začnete panikařit nebo křičet, vede to jenom ke zkáze. Můžete zemřít vy nebo vaši bratři ve zbrani.

Všimla jsem si, že ve snímku nikdy nepoužíváte slovo „Rusové”, nepřítele nazýváte pouze „sráči“. Pojem Rusko se pak objeví jen jednou, v samotném závěru filmu. Proč tomu tak je?

To je dobrá otázka, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Vidím to tak, že když někdo přijde do mé země, aby zabil mě a mou rodinu a znásilnil ženy, tak se mu nedá říkat jinak než sráč.

Co se stalo s ostatními vojáky, které ve filmu vidíme?

Někteří vojáci stále slouží ve stejné četě jako já. Další byli zraněni, takže pracují jinde. Někteří se přidali k jiným jednotkám. A tři lidé, které vidíme na videu, už nejsou naživu.

Když v únoru 2022 začala ruská invaze, prakticky okamžitě jste se přidal k ukrajinské armádě. Bylo to obtížné rozhodnutí?

Pečlivě jsem si to dopředu promyslel. Když roku 2014 probíhala aktivní fáze konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou a antiteroristické operace, byla jsem zatčen a odvezen do ruského vězení. Po propuštění jsem se více soustředil na diplomatické a kulturní činnosti. Když se začalo mluvit o možné invazi, rozhodl jsem se, že jakmile nastane, hned první den se přidám k armádě. Taky jsem dopředu varoval svou rodinu.

Jaká je podle vás role filmařů během války?

V armádě nejsem režisérem, jsem vojákem. Nenatáčím tak moc, jak bych možná mohl, někteří vojáci natáčí i více. Jenže když začne aktivní boj, nemyslíte na filmování. Ve válce nejsou žádní řidiči tramvají, režiséři nebo vědci. V konfliktech jsou jenom bojovníci a ne-bojovníci.

Co si myslíte o tom, že na Ukrajinu přijíždějí zahraniční režiséři a natáčejí zde válečné filmy a dokumenty?

Momentálně je zásadní válku dokumentovat a ukázat světu pravdu. Je klíčové, aby se tyto dokumentace, včetně filmů, staly součástí historie, aby se tato válka už neopakovala. To se dá říct o každé válce. Myslím, že je ten správný čas pro dokumentaristy. Já sám jako autor fikčních filmů budu a točit až pak.

“Ukrajina je jako Československo, kdyby se tehdy bránilo.”

Teď se tedy chcete plně soustředit na to být vojákem a další natáčení přijde až potom?

Přesně tak.

Když v roce 2022 začala invaze, vyzval jste k bojkotu ruské kinematografie a ruských režisérů. Podle vás není možné oddělit umění vznikající v Rusku od současného politického klimatu?

Putin zneužívá ruskou kulturu pro propagandistické účely. Jak současnou, tak minulou, od Serebrennikova po Dostojevského. Začíná to propagací ruské kultury, potom ruským jazykem a potom přijdou jednotky, aby to všechno „ochránili“. Putin říká, že hranice Ruska končí tam, kde lidé mluví rusky a ruská kultura je momentálně součástí hybridní války. Stejně jako potřebujeme systémy protivzdušné obrany, potřebujeme také zákaz ruské kultury a její propagace.

Vaše zatčení v roce 2014 vyvolalo velkou kampaň na vaši podporu nejen ze strany Ukrajinců, ale i dalších aktivistů, filmařů, filmových festivalů z celého světa a dalších. Jak vnímáte podporu Ukrajiny dnes?

Kampaň na mou podporu skutečně odstartovali lidé z filmového průmyslu, byl jsem za jejich podporu neskutečně vděčný. Ukrajina dnes také dostává velkou podporu, protože roku 2022 jsme vstoupili do nové fáze války. V minulosti Putin předstíral, že Rusko je milá, slušná a kulturní demokracie. Pravda ale vyšla najevo. Najednou je to válka o přežití ukrajinského národa a Ukrajiny jako samostatného státu.

Připomíná mi to rok 1939, když Hitler okupoval Československo. Ukrajina je jako Československo, kdyby se tehdy bránilo. Stejně jako Hitler využíval obyvatele Sudet, aby „bránil“ německy mluvící populaci, Putin svou válku začal stejně. Využívá Donbas a „chrání“ rusky mluvící populaci na Donbase. Československo se bránit nemohlo, ale Ukrajina může. A je to právě díky veškeré pomoci a podpoře, kterou dostáváme. Takže bojujeme.