Ona je kněz

„Já jsem Lída. Tykej mi,“ řekla mi hned na začátku našeho prvního setkání. Bylo mi to žinantní, vždyť je to taková legenda, navíc jednou tak stará jak já (a já už taky nejsem žádný mladíček), a ještě k tomu dáma. Ale záhy jsem zjistil, že je to tak přirozené, že to vlastně ani nejde jinak.

O skryté církvi Koinotes jsem toho slyšel celkem dost. Možná taky proto, že má brněnské kořeny, stejně jako já. Slyšel jsem dost o odvaze těchto katolíků v hlubokém utajení vůči vládnoucímu komunistickému režimu, stejně jako vůči viditelné církvi, představované mnohdy kolaboranty. Slyšel jsem dost i o kontroverzích jejich učení i činů, jak vůči režimu, tak vůči církvi, které způsobily, že jsou mnozí z nich ne snad přímo v utajení, ale v jakési alternativě dodnes. Zajímavý příběh a zároveň úlet. Přitahovalo mě to a zároveň jsem byl dost ostražitý. Třeba kněžské svěcení žen? Jakože emancipace? Módní mainstreamová genderová agenda aplikovaná na tak bytostně nemainstreamovou Ježíšovu duchovní cestu? Podivnost.

„Byl tady strach a je dodnes, strach z ženy,“ řekla mi Lída po nějakém čase. Vůbec to neznělo emancipovaně. Spíš mi to sahalo až kamsi k ledvinám, k novému uchopování toho, kdo jsem já jako kněz. Ne náboženský představitel, teoretik a hlasatel konceptů, ale jako kněz. Jeden můj přítel, taky kněz, Karel Satoria, mi před časem říkal, že nikdy neuchopím plnost kněžství, pokud nezažiju velké ženské přátelství. Cosi mi v té chvíli docvaklo a byl to jeden z důležitých momentů života, které se v čase objevují a postupně skládají ve srozumitelný obraz. A teď zase. Jako by mi Lída v mysli otevřela další dveře, o kterých jsem dosud měl jen nějaké tušení. Nečekané a žádoucí. Pak jsem ji požádal o požehnání. Bylo to po dlouhém natáčení (pro vznikající televizní seriál Zakázaný Bůh), kdy jsme zůstali jen dva, s kameramanem Jirkou, kterého jsme mimochodem před časem křtili s Honzou Špilarem, dalším mým přítelem a učitelem, jáhnem a holičem. Požehnání nám Lída dala v mikropředsíni svého panelákového bytu na Staré Osadě, kterou za poslední půlstoletí prošlo snad celé Koinotes, stejně jako spousta estébáků. Její požehnání mě přikovalo k zemi jako už dlouho nic. Ta síla procházející člověkem. Když jsem konečně otevřel oči, bylo mi jasné, že Jirka to má zrovna tak. Rozumové koncepty se možná příčí představě, že ona je kněz, ale duše v té chvíli prostě ví, že to tak je.

Ono tady totiž nejde o emancipaci, ale o uchopování podstat, které nemohou spoutávat žádné lidské hranice. Nejen biologická, ale duchovní evoluce směřující k bodu omega, k rozhodnému času dějin. Pierre Teilhard de Chardin. Začal jsem nasávat učení tohoto nekonformního francouzského jezuity desítky let poté, co ho objevili jiní. Snad ne úplně s křížkem po funuse. V případě Koinotes skoro doslova. Z původních aktérů už na této straně času nežije téměř nikdo. Já vím, byl jsem tím uchvácen. Ale ne nekriticky.

„Víš, že se známe?“ řekla mi po nějaké době Lída. Bylo mi tehdy sedmnáct. Nedlouho po Listopadu. Lída přišla učit náboženství na můj gympl. Nevzpomínám si na to. Dostala na mě tip jako na prý zajímavého mladíka. Vešel jsem tehdy do třídy, beze slova prošel kolem ní a zase odešel. Z toho něco bude, řekla si tehdy. Fakt si na to nevzpomínám.

Honza Špilar ví, jak mě to karnevalové pojetí církve stále víc odpuzuje. Rigidní, zakonzervovaný karneval. A jak mám rád jeho a mnohé další, v čele s Františkem v Římě, kteří v církvi představují milující svobodu. Nebo nevím, jak jinak to říct. Kteří se nebojí hledat, kteří vnímají, že duch vane, kudy chce, a nelze ho spoutat, že nejistota cesty zároveň nemá omezujících stropů. Jednou při stříhání jsem Honzovi říkal o tom setkání s Lídou v sedmnácti, na které si vůbec nevzpomínám, s tím, že jsem byl tupý blázen, protože jsem mohl církev, která mě tak otevírá, poznat už tehdy. „No jo, ale to by tě pak oficiálně nevysvětili,“ opáčil Honza. No jo, to má asi pravdu. Duch vane, kudy chce.

Ludmila Javorová pomalu spěje k druhé straně času, skrytá církev Koinotes už možná i dospěla, ale jejich myšlenky jsou nesmírně živé a žádoucí. Můj vznikající zvukový dokument pro Český rozhlas Vltava Ona je kněz (v niterné dramaturgii Violy Ježkové) je otevřenou výpovědí moudré ženy, jejíž slova padají do půdy církve těhotné změnou, jakkoliv se jí, jako jakékoliv změně, mnozí brání. Prostá zvuková podoba jejího svědectví (i zvěsti) promlouvá až k duši.