Rozhovor na poslední chvíli
V dok.revue postupně představujeme knihy nominované na Cenu za nejlepší dokumentární knihu, kterou letos vůbec poprvé udělí ji.hlavský festival na svém slavnostním zahájení 26. října. Požádali jsme autory nominovaných knih, aby popsali dobrodružství jejich vzniku. Zdeněk Jančařík přiblížil, proč připravil knižní rozhovor s Ludmilou Javorovou s názvem Ty jsi kněz navěky o kněžském povolání u ženy a o skryté církvi i ženských věznicích za totality.
Na konci ledna příštího roku bude Ludmila Javorová slavit devadesátiny. Její jméno jsem znal z povrchní četby o dějinách skryté církve, která působila za totality v podzemí. Objevovalo se především v souvislosti se jménem tajného brněnského biskupa Felixe M. Davídka. Matně jsem tušil, že Davídek Javorovou vysvětil jako ženu na katolického kněze, což je v římskokatolické církvi nejen zakázáno, ale mnozí členové církve to považují vlastně za „nemožné“, protože ženu podle církevního práva vysvětit na kněze nelze – kdo by to udělal, ocitl by se okamžitě v trestu exkomunikace, a svěcení by za normálních okolností bylo prohlášeno za neplatné. U Ludmily Javorové to přece jen bylo trochu jinak: byla vysvěcena za zvláštních okolností a pro zvláštní situace – v době obnoveného pronásledování církve (1970), kdy neplatily běžné předpisy církevního práva. Byla ordinována na kněze ženského pohlaví, aby mohla působit jako kněz v ženských věznicích, kam tehdy neměli přístup žádní kněží.
Nakonec se jednou z pravidelných štací na začátku jarního lockdownu 2020 stalo brněnské sídliště Stará Osada. V gigantickém panelovém činžáku, který je vidět snad ze všech světových stran a z jakéhokoli koutu Brna, sídlí v přízemní minigarzonce stařičká drobná žena velkého ducha. Poprvé jsem u ní byl s mými židenickými přáteli a se salesiánem Pavlem Ženíškem jen tak, na kus řeči. Sestra Ludmila viděla před sebou dva „mladé“ salesiány a rozpovídala se o svém životním souputníkovi Felixovi, o svém dramatickém svěcení o Vánocích 1970, ale šla už v tom prvním rozhovoru mnohem dál a mluvila o modlitbě, duchovním světě a o Božím království. Tehdy jsem poprvé slyšel cosi o Kobeřickém koncilu, na kterém se rozhodovalo o svěcení žen na kněze, o sporech uvnitř skryté církve. Její vyprávění mně učarovalo. Věděl jsem, že sestře Lídě bude za chvíli devadesát a že je třeba jednat rychle!
„Proč jste, chlapci salesiánští, vlastně přišli?“ ptala se na závěr rozhovoru.
„Sestro Ludmilo, natočíme spolu knižní rozhovor,“ vypadlo ze mě.
„Ne, už jsem všechno řekla.“
„Je potřeba zaznamenat všechno ještě jednou, na mikrofon a pěkně popořádku.“
„Ale na obálce nebude moje jméno!“
„Bude!“
„A nebude tam slovo kněz!“
„Bude!“
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme si se sestrou Lídou plácli. Jsem tomu rád, bez její velkorysé laskavosti by knížka Ty jsi kněz navěky nebyla.
Ludmila Javorová nese v srdci odkaz svého velkého učitele, ale i souputníka, přítele a guru, Felixe Davídka. Rozhovor pojala jako poslední možné svědectví o něm a o jeho době, já jsem ji naopak tlačil do kontextů a širších souvislostí, aby bylo patrné, co bychom si dnes mohli vzít z dob pronásledování a ze životní praxe skryté církve. Vznikla koláž, která na jedné straně odráží drama doby, kdy se nesmělo mnohé: sloužit mši ve vězení, tajně světit kandidáty kněžství, kteří se po léta připravovali v utajení, šířit zakázanou literaturu, převádět přes hranice ty, kteří toužili po volnosti. Další drama čekalo Lídu a její společenství skryté církve po Davídkově smrti (1988): nepřijetí ze strany oficiální církve, zákazy kněžské praxe ve svobodných časech, ba zákaz o tom vůbec mluvit.
Sestra Ludmila prožila svůj dlouhý život v zákazech a šikanách a také v rozhovoru je to patrné. Její odkaz je ve věrnosti svému kněžskému povolání, o němž je přesvědčena, že ho dodnes v utajení vykonává a nese dál, v poselství dnešním ženám, aby se v církvi nebály promluvit, v odvaze vyjít ve stáří ven ze skrytosti a ještě jednou vydat svědectví o naplněném životě.
