Osobní život díry
(pasáž z filmu)
Já taky spoustu věcí nechápu, ale to je jedno.
Všichni se přece koupeme v díře nerozumění.
...
Říkal jsem si, co je svět.
Svět je ďoura.
Svět je děravej.
Svět je velká ďoura.
Svět je děravej.
Svět je velká ďoura.
Svět je děravej.
Svět je velká ďoura.
Okno je díra ve zdi...
Nebo ve střeše.
Díra
Na uhlí
Díra
Ozónová
Díra
Ve filmu
Díra
Černá…
…
Kdybychom zvětšili jádro helia do velikosti hlavy, která je v klobouku,
jeho dva elektrony by od něj byly vzdálené dvacet kilometrů...
---
Nejde původně o báseň, ale o doslovnou citaci jedné pasáže z filmové eseje filmaře, hudebníka, kurátora a výtvarníka Ondřeje Vavrečky Osobní život díry, který byl letos vybrán do soutěže českých dokumentů Česká radost na MFDF Ji.hlava. Pro poetičnost snímku jsme si dovolili tuto pasáž zvolit coby báseň posledního letošního čísla časopisu dok.revue a vyzdvihnout tím film, jenž je svou nápaditostí, osobitostí a hravostí v českém prostředí výjimečný, a stává se výzvou brát film (i svět) méně vážně a více hravě, aniž by přicházel o potřebnou reflexi a hloubku. „Jde o to, vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje název i záměr svého snímku Vavrečka pro dok.revue ve svém autorském textu.
