Ozvěny obrazů

Studenti ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně dostali v čase koronaviru za úkol natočit Obrazy nouzového světa. A studenti magisterského studia scenáristiky a režie k tomu měli, ještě spolu se mnou jako jejich pedagogem, napsat situační impresi. A to tak, že na sebe budeme v rámci psaní navazovat, abychom byli i na dálku spolu. Vnímám tyto zápisky jako ozvěny ojedinělé situace a jako projev toho, v jakých podobách může přetrvávat.

Jakub Porteš

Občas mi chybí ten pocit, když jsem jako malý nakreslil obrázek a rodiče mi ho pochválili, ať vypadal jakkoliv. Člověk si na tyhle momenty rád vzpomene během svojí nynější filmové tvorby, kdy přes takového Gogolu neprojde nic, co by nebylo do detailu promyšleno. Proto je dobré si někdy dopřát změnu.

Čas karantény jsem využil k sestřihu starých videí z výletů s kamarády na festival Rock for People. Z hodin materiálu natočeného na mobil tak vznikl hodinový sestřih spontánních zážitků, který jsme si jeden večer společně pustili. Byl skvělý pocit sledovat, jak se kluci u toho baví, smějí a vyzařují nostalgii z toho, že letos si žádný takový festival asi neužijeme.

Bohatě stačilo slyšet jen „Hej, kámo, boží“, které vyrovnalo tu dvoutýdenní dřinu střihu, aby video mělo patřičný ráz a tempo, což kluci samozřejmě nedocení. Je jasné, že je hlavně baví sledovat, co tehdy vyváděli. To je mi popravdě úplně jedno. Podobný pocit jsem měl při práci na projektu Obrazy nouzového světa, který byl velkou improvizací a nyní má být součástí výstavy Podivný semestr, což člověka potěší. Tyto momenty člověka obrní proti zamyšleným výrazům z branže, které akorát uvažují, co by vám k vašemu dílu řekly.

Tomáš Richtr

Co nás ale na spontánních videích z výletu na festival tak baví? Možná autenticita. Poslední dobou přemýšlím, jak jí dosáhnout i v hraném filmu. Často je to právě kouzlo nechtěného, chyba nebo mimoděčný pohyb mimických svalů herce, co divákovi nakonec scénu prodá, a on jí uvěří. Jde vlastně o věci, které dopředu naplánovat moc nejdou.

Dnes se spousta umělců rozhodla využít volný čas své domácí izolace k tvůrčím činnostem. I já jsem se, na popud školy, rozhodl natočit malý příspěvek do karanténního leporela. A protože ve společnosti zřejmě převládá pocit, že se vysokoškoláci během karantény kopou do zadní části těla a místo toho by radši měli kopat na poli, chci ukázat, jak taková správná nuda vypadá. A zároveň zkusit zmíněné momenty autenticity vyvolat.

Co člověk dělá, když nic nedělá? Obeslal jsem své známé s požadavkem, ať natočí pětiminutové video na jednoduché zadání – nic nedělej, jenom sleduj televizi. Ukázalo se, že i pět minut je dost na to, aby někteří dokázali během natáčení zapomenout na kameru a třeba usnout. Nebo aby jim vtipně vyskočilo morče z náručí, případně předvedli, jak zábavně se dají jíst chipsy. Chtěl bych, aby z toho byl nejnudnější pětiminutový film na světě. Anebo ne?

Jaroslav Beran

To já jsem zase vyměnil autenticitu za nadsázku. V rámci úkolu natočit film z nouzového světa jsem vymyslel etudu Čekání na Korota o klukovi, který neví, jak zahnat nesnesitelnou nudu. Nakonec se mu to podaří, aby poté do té nudy zase spadl. Řekl bych, že šlo ale hlavně o to, abychom se při natáčení nenudili my. A to se povedlo. Nálada dosáhla úrovně, kdy se smějete všemu. Například tomu, když postava po delší době otočí žaluzie o 180 stupňů, aby se jí změnil „výhled“.

Rudolf Šnajder

„…ta současná krize má i pozitivní stránky… Třeba do Benátek se vrátili delfíni… A Británie se vrátila do Evropské unie… A Babiš na Slovensko… Dokonce Gréta se vrátila do školy...“ Ve svém krátkém klauzurním filmu z období koronavirové krize jsem zachytil dvě řádně orouškované důchodkyně, které se na ulici věnují své oblíbené předkrizové aktivitě a s velkým zaujetím a nasazením probírají drby. K tomu jsem přidal výše uvedené titulky, o čem by se například taky mohly bavit. 

Všechny tyto výroky se vlastně vztahují k době, kdy vše bylo v pořádku, aniž jsme si to uvědomovali. Jak rád bych nyní dělal dříve samozřejmé věci, ale nemůžu. Přitom v době, kdy je dělat šlo, jsem je nedělal. Frustrující poznání. Když člověk může něco udělat kdykoliv, tak nakonec často neudělá nic. Vloni v létě jsem u nás v Brně hostil kamarády z Nizozemí. A za týden jsem s nimi obrazil víc výletních míst a akcí než za celý rok. Současná situace by vlastně mohla být jakýmsi restartem nebo příležitostí vystoupit z různých podob dřívějšího zacyklení. A to, co se má udělat, prostě udělat.

Radovan Majer

Frustrácia je dobré slovo, lebo frustrácia je toto: Nenatočil som obrazy núdzového sveta, pretože som to nestihol. Pretože sme natočili dokument ešte minulý rok a po rôznych okolnostiach sme ho chceli strihať od januára tohto roku. Pretože to bolo hlúpe, lebo od toho istého januára som musel pripravovať magisteský film, ktorý som pripraviť nestihol, a tak sa preložil. Pretože sa tým posunula celá postprodukcia dokumentu a produkcia magisterky a už som na všetky tieto produkcie alergický, lebo mi celý čas prízvukoval pán produkčný, že ma zabije, ak to všetko nestihnem. 

A on by ma bol zabil, lebo ja by som to všetko naozaj nestihol. Lenže.

Zrazu prišla ďalšia frustrujúca vec. Koronakríza. A aj keď som ju prežíval ťažko a zle, vytvorila priestor a odsunula termíny. A ja som zrazu získal čas. Nie veľa. Nie dosť. Ale aspoň trochu.

Na obrazy núdzového sveta som bol skrátka príliš v núdzi.

Róbert Guman

Frustrácia je dobré slovo, lebo frustrácia je aj toto: obrazy núdzového sveta som natočil na rýchlo v priebehu troch dní, pretože to, čo som mal natočené predtým, nebolo dobré. Aspoň som si to myslel... Vraví sa, že ak si človek nájde prácu, ktorá ho baví, tak nebude pracovať ani deň v živote. Kľúčovým slovom je „baví“. A jedna z vecí, ktoré mňa bavia najviac, je zábava. Rozhodol som sa, že takto pojmem aj tvorbu filmu.

Premisa bola jednoduchá. Natočím si momenty s kamarátmi, motív v tom nájdem potom. A ako som sa o to snažil, zistili sme, že by mohla byť zábava hľadať ho tam nasilu. Vznikli takto scény, ako kamarát prikladá drevo do ohňa, čím prináša nie len svetlo, ale aj teplo do našich životov, v týchto ťažkých koronových časoch. Alebo dramatický monológ o ochrane životného prostredia zo sedadla automobilu. Zatiaľ čo pred nami si to na východ tiahne kamión naložený zrúbanými stromami, priamo pod tatranskými vrchmi. Čo samozrejme môže byť stále interpretované sto rôznymi spôsobmi. Nastalo stretnutie v „strižni“. „To nemôžeš odovzdať, veď to nemá zmysel a povedia si, že sa vysmievaš škole, ale ak sa chceš nechať vyhodiť a mať dobrú storku, tak to urob, až na tom by sme sa zasmiali“. Vtedy som vo svojom „umeleckom“ prejave zneistel. A tak nastali 3 či 4 dni stresujúceho natáčania, čo úplne zabilo pointu, s ktorou som k filmu chcel pristupovať. Stále uvažujem nad tým, ako by to bolo dopadlo, ak by som predsa nesiahol po pláne B. Asi by sa patrilo pridať na koniec ponaučenie, ale čo tam po význame, ktorý autor zamýšľal, veď si ho aj tak každý nájde sám...

Ida Ralevská

Můj plán B byl odjezd do Jižní Koreje, z čehož se nakonec stal plán A. No a po situaci, která vypukla v Evropě, nakonec i plán A+. Obrazy nouzového světa pro mě byly tak spíše obrazy nového světa. Ale hlavně to byly obrazy. Protože všechno, co tu v Soulu vidím, je jako z filmu, v němž se mísí mnoho žánrů. Postapokalyptický, romantický, rodinný, mysteriózní. A tak jsem točila tyto obrazy života v Koreji. Života, který se tu nezastavil. Naopak, má pro mě ještě rychlejší tempo než  doma v Česku. Kromě všudypřítomných stojanů, na nichž visí stovky roušek, tu nic jiného neobvyklého není. Masky tu jsou přirozenější než minisukně. Chodím ven, chodím na procházky, do barů, restaurací, do parku. Teď už i do školy. Vlastně se tu mám skvěle. Je mi krásně. A nechci domů. Co mě tam čeká? Zákazy, na které si budu muset zvykat. Nedostatek masek. Menší výběr potravin. Jaká je tam atmosféra? Tady je mi dobře. Během natáčení jsem myslela na to, jak odlišně si tuto dobu koronaviru budu pamatovat. Je to zvláštní. A přijde mi to fascinující. V době, kdy se celý svět hroutil, já jsem našla svůj klid. Sice je mi někdy smutno a mám strach o svoji rodinu, ale to je normální. Chtěla bych, aby podobnou emoci divák u mých obrazů světa cítil. Protože tak, jak jednou pomine koronavirus, pomineme i my. A už tu nebudeme. V Koreji, v mládí, na světě.

Jan Gogola ml. 

Náhlá smrt. Tak se jmenuje kniha mexického spisovatele Álvara Enrigueho o možné historii tenisu, který spolu hrají různorodé osobnosti a kontexty a jejichž utkání jsem nedávno rozečetl: „Jelikož se jednalo o sport vymyšlený středověkými mnichy, nesl v sobě spasitelské konotace: útočili andělé, bránili ďáblové. Byla to otázka smrti a záhrobního života. Míček byl alegorií ducha, který se na cestě mezi dobrem a zlem snaží proklouznout do nebe, přičemž poslové pekel mu nadbíhají. Alegorií duše rozervané jako moje tenisky.“ Ty moje už na mě i s raketou a tenisáky čekají na chodbě, dnes jdu s kamarádem Milošem zase hrát. Ještě ale musím dopsat tento úder, abych čtenáři poslal míček, s nímž jsme si pinkali se studenty Kubou Portešem, Tomem Richtrem, Jardou Beranem, Rudou Šnajdrem, Radovanem Majerem, Róbertem Gumanem a Idou Ralevskou. Mám za to, že dokud zůstane tento míček ve hře, tak nepomineme. A stále tu budeme: v Koreji, v mládí, na světě.