Vania Turner o filmu Proti větru a sexuálním násilí ve sportu

Napadlo vás natočit Proti větru bezprostředně po Sofiině odvážném vystoupení?

Už dříve jsem se zabývala genderovými otázkami a sexismem v Řecku. Nadace Onassis mě v srpnu 2020 pověřila vytvořením seriálu o sexismu pro YouTube. A Sofia vystoupila se svým přiznáním třikrát, než se z toho stala velká věc. Poprvé se vyjádřila k facebookovému videu o genderovém násilí v Řecku, které vytvořila právě nadace Onassis. Okomentovala to slovy, že byla sama zneužívána. Ten komentář viděl jeden novinář a rozhodl se s ní udělat rozhovor do magazínu Marie Claire. Tehdy jsem Sofii kontaktovala. O několik měsíců později vystoupila potřetí a spustila dominový efekt: následně se začala objevovat všechna další obvinění v řeckém sportu.

Vania Turner je řecko-britská dokumentaristka a kameramanka. Zabývá se tématy jako jsou trauma, ztráta a přežití. Jako videožurnalistka pokrývala humanitární krize na Blízkém východě i v subsaharské Africe. Vystudovala anglickou literaturu a politologii. V roce 2020 spolurežírovala krátký dokument Girlhood o třech dospívajících dívkách bojujících s genderovými stereotypy, poruchou příjmu potravy i závislostí na sociálních sítích. Proti větru je jejím celovečerním debutem.

Setkaly jsme se den předtím, než šla k prokurátorovi. Strávily jsme spolu asi patnáct hodin. Cestou k prokurátorovi mi v autě řekla, že dostala zprávu od jiné sportovkyně, rovněž jachtařky, jejíž trestný čin nebyl promlčen jako v Sofiině případě, kde uplynulo patnáct let. Trestné činy mnoha lidí, kteří ji oslovili, byly promlčeny, ale tenhle konkrétní – Amalíjin – ne. Krátce nato jsem Sofii požádala, jestli bych se s Amalíjou mohla spojit a říct jí, co děláme. Pak jsme se setkaly a začaly spolu trávit čas.

Jak obě reagovaly, když jste je oslovila kvůli natáčení dokumentu? 

V té době jsem ještě nevěděla, že natáčím dokument. Byla to úplně raná fáze, myslela jsem, že to bude třeba jen krátkometrážní video. Hodně spolupracuji s Guardianem, takže to mohlo být jen patnáct minut na jejich webu. Oběma ženám jsem vysvětlila svůj přístup a to, že budu respektovat jejich hranice a to, co chtějí. Myslím, že to u nich vytvořilo pocit bezpečného prostoru a důvěru. První den, kdy jsem se Sofií natáčela, jsem s ní byla od šesti hodin ráno do půlnoci. A to se dělo několik dní a nakonec i měsíců. Myslím, že Amalíji přišlo ze začátku divné mít před sebou kameru. Pamatuju si, že jsem ji a její sestru natáčela, jak jedí, bylo to jedno z prvních natáčení, a ony se pořád chichotaly. Pomalu si na to ale zvykla. Pak se v určitém okamžiku kamera stala natolik běžnou součástí scény, že ji nevnímala jako cizí prvek.

Takže Sofia se před kamerou cítila lépe než Amalíja?

Ne, jen Sofia se jako olympionička pohybovala v blízkosti kamer už velmi dlouho, byla na to více zvyklá. Ne v takové podobě, ale měla nějakou představu. Zvlášť proto, že v roce 2004 jsme měli olympiádu přímo v Řecku. Bylo to něco jako zlatý věk Athén a Sofia byla na vrcholu toho všeho, takže věděla, jaké to je, mít publicitu. Amalíja neměla vůbec žádné zkušenosti, takže ze začátku to pro ni bylo trochu zvláštní, ale pak si prostě zvykla a už to pro ni nebylo divné.

Váš dokument velmi jasně ukazuje, že sexualizované násilí je v mnoha případech produktem systému, který chrání mocné a poškozuje oběti. Byl to váš cíl?

Sexualizované násilí je vždy záležitostí moci a podřízení se, protože taková je samotná podstata sexuálního zneužívání a znásilnění. Je to systémové a má to mnoho různých vrstev. Neměla jsem ale konkrétní záměr. Všechna témata, která se ve filmu objevují, vznikla organicky. Jsou to věci, které skutečně ovlivnily každou z těch dvou žen odlišným způsobem.

Je zřejmé, že systém moci chrání Sofiina násilníka. Byl viceprezidentem Řecké jachtařské federace. Byl zástupcem v Řeckém olympijském výboru. A byl členem vládnoucí strany Nová demokracie. Měl velkou moc. Ve filmu je scéna, kdy Sofia diskutuje s bývalým prezidentem jachtařského klubu a ptá se ho, jestli to věděl. A on odpoví, že se o tom povídalo a že bylo několik velkých jmen, kterými se chlubil. A Sofiino bylo jedním z nich.

Rozhodně je zde spoluvina. Panuje tu kultura mlčení, systém není nastavený v nejlepším zájmu ochrany obětí. V případě Amalíji vidíte mikroúroveň toho, jak celá část společnosti stigmatizuje a izoluje jedenáctileté dítě a svaluje na ně vinu.
Je to extrémně problematické, hodně jsem o tom přemýšlela. Jak můžete nechat vypovídat matky a spolužačky na obhajobu někoho, kdo veřejně přiznal, že měl plnohodnotný sexuální styk s dítětem? Myslím, že to má mnoho rovin. V řecké společnosti existují zažité stereotypy, že jakmile je mladá dívka v pubertě a její tělo se začíná měnit, je považována za ženu a někdo si myslí, že je to důvod pro schválení sexuálního vztahu.

„Nechceme, aby uvnitř těchto soudních síní pokračovala kultura strachu, beztrestnosti, ponižování a stigmatizace.“

Myslí si to většina řecké společnosti?

Neřekla bych, že většina Řeků sdílí tyto názory, ale existuje část lidí, kteří ano. A tito lidé musí pochopit, jak se dítě stane obětí groomingu (vybudování důvěry dítěte za účelem budoucího psychického či fyzického zneužití – pozn. aut.), který prováděl Amalíjin trenér.

Trenér totiž neovlivňuje jen dítě, ale i prostředí okolo něj. Násilník přiměje rodiče, aby si ho zamilovali, jako by to byl někdo naprosto výjimečný. Někdo, ke komu mají bezmeznou důvěru. Nikdy by si nedokázali představit, že by tento člověk udělal něco špatného. A tak groomují nejen oběť, ale i okolí. A existující stereotypy se dále rozšiřují.

Ve filmu je několik opravdu nepříjemných momentů, ale zároveň je vždy plný naděje, a to navzdory vývoji událostí. Zdá se, že obě vaše hrdinky jsou nesmírně silné bojovnice...

Jsem ráda, že to říkáte. Ve filmu je několik znepokojivých momentů. Některé scény je těžké sledovat a strávit, protože je prostě absurdní, že v roce 2024, v evropském kontextu, kde bychom očekávali jakousi ochranu práv dětí a úctu k ženám, pravidla a podobně, mohou věci vypadat tak jako v Proti větru.

Myslím, že hrdinky filmy jsou ženy, které – a to je nesmírně důležité, aby lidé pochopili –, věří v instituci spravedlnosti. Nejsou to oběti. Jsou to přeživší, které bojují, aby získaly svůj život zpět. A to vyžaduje mimořádnou odvahu.

V průběhu boje nastanou momenty marnosti, zoufalství i zuřivosti. Amalíji se nedostane úplné spravedlnosti, spíš částečného zadostiučinění. Její násilník je sice odsouzen, ale zproštěn obvinění ze znásilnění.

Přesto Amalíja stále bojuje. Pro přeživší, kteří se přihlásí, je nesmírně důležité, aby se jim dostalo spravedlnosti, kterou potřebují. A proto musí být soudní síně pro lidi, kteří čelili tomu nejhoršímu, co se člověku může stát, a učiní neuvěřitelně těžké a odvážné rozhodnutí promluvit, bezpečným místem. Nechceme, aby uvnitř soudních síní pokračovala kultura strachu, beztrestnosti, ponižování a stigmatizace.

Použila jste velmi specifický druh animovaných sekvencí, abyste ukázala záběry ze soudní síně, které skutečně vypadají jako skeče. Jak vznikaly?

Původně jsme chtěli získat přístup k natáčení uvnitř soudů. V Řecku se to však nikdy nepodaří, nejsme v USA, takže naši žádost prostě zamítli.

Nejprve jsme si pouze dělali poznámky. Po několika soudních líčeních jsem si řekla, že potřebujeme, aby někdo přišel a nějak zaznamenal, co se tady říká a dělá, protože ty scény byly prostě směšné. Kafkovské. Absurdní.

Následně jsme našli kreslířku, která chodila na soudy a skečovala nám je. Po skončení soudu nám trvalo asi osm měsíců, než jsme vymysleli výslednou estetiku, protože bylo důležité, aby byla realistická. Aby dávala smysl tomu, co se v soudní síni děje, ale zároveň neevokovala komičnost, protože ostatní záběry jsou velmi syrové, blízké a intimní. Museli jsme přijít na to, jak vytvořit něco, co nebude komiks, ale obstojí vedle reálných záběrů. A bylo to velmi dlouhých osm měsíců brainstormingu a vymýšlení, jak to dát dohromady. Nakonec se nám podařilo vymyslet mix typických soudních skečů s trochou magického realismu.

Byla jste svědky toho, že se Sofia a Amalíja ocitly v nějakém stavu zranitelnosti, křehkosti, který jsme v Proti větru třeba neviděli?

Ano, obě ženy si zažily mnoho těžkých, traumatických a zranitelných období. Mnohokrát jsem k nim chodila domů nebo jsme se setkávaly, a já vůbec nenatáčela. Jen jsme třeba seděly a obědvaly se Sofií a jejím tátou, nebo se prostě jen tak bavily s Amalíjou. Po každém soudním jednání nastaly opravdu vážné chvíle a já se rozhodovala, jestli vůbec vzít do ruky kameru, abych jim tím neublížila. Naslouchala jsem instinktu a snažila se vyvažovat, co by pro obě ženy mohlo být nejlepší.

„Při vyprávění příběhu můžete někoho úplně zbavit důstojnosti, pokud to neuděláte správně.“

Je to velmi tenká rovnováha. Vytvoříte si bezpečný prostor s osobou, kterou natáčíte, a vznikne mezi vámi obrovská vzájemná důvěra. A to je velmi křehký stav. Chtěla jsem, abychom si ty hranice diktovaly společně. Nešlo o to, jak blízko můžu být, protože jsem směla být velmi blízko oběma ženám. Vytvořily jsme vzájemně silnou mocenskou dynamiku a chtěla jsem, aby Sofia i Amalíja měly pocit, že tu moc sdílejí, a chtěla jsem, aby si hranice určily samy. Sama jsem se v tom vědomě pohybovala a neustále jsem se ujišťovala, že jsou v pořádku.

Nejtěžší pro mě bylo natočit Amalíjin poslední telefonát s matkou. Byl to nesmírně bolestivý okamžik a já se ho rozhodla nahrát, protože jsem cítila, že to musíme mít zaznamenané, aby to neupadlo v zapomnění. To bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, které jsem udělala. Mojí prioritou při tom všem bylo, aby se vším souhlasily, a proto jsem jim dala schválit konečnou podobu filmu. Když byl film Proti větru skoro hotový, ukázala jsem jim ho a řekla: „Tohle je ten film, takhle si ho představuju. Jestli je v něm něco, co tam nechcete mít, tak mi to řekněte a odstraníme to.“ Byla to pro mě důležitá forma validace, když obě řekly, že moje finální verze je pro obě v pořádku.

Magazínu Variety jste řekla, že jedním z vašich cílů bylo „vytvořit bezpečný prostor“ během natáčení, protože jste pracovala se ženami s narušenými hranicemi, a proto jste to nechtěla „opakovat s kamerou“. Podařilo se vám to?

Já Sofii a Amalíju považuji za rodinu. Náš vztah trvá dodnes a nevidím, že by v dohledné době měl skončit. Je to velmi náročný proces. Tak jako v milostném vztahu jsou tam vzestupy a pády, mluví se o problémech a obavách, a zároveň víte, že držíte něco, co je pro ně posvátné. Je to jejich život ve vašich rukou a vy ten příběh vyprávíte. A při vyprávění toho příběhu můžete někoho úplně zbavit důstojnosti, pokud to neuděláte správně.

Nechám na nich, aby řekly, jestli se mi to povedlo. Můžu však říct, že když jsem jim po třech letech, kdy jsem dělala jen dokument a nic jiného, ukázala film a líbil se nejen jim, ale i jejich rodinám, byla to pro mě velká úleva. Dlouho jsem si nesla obrovské břemeno. Bylo pro mě důležité vědět, že se při sledování cítili dobře. Jedna věc je dívat se na to jako divák, ale úplně jiná věc je být tím, koho se to týká, být rodičem, dívat se na dokument o svém dítěti nebo příbuzném. Je to prostě jiný zážitek. A já jsem se snažila vžít do jejich situace a udržet si odstup, ale zároveň vyprávět film tak, jak jsem si ho představovala.

Jak jste se cítila během natáčení vy? Byl vytvořen bezpečný prostor i pro vás jako režisérku?

Vytvořit tento bezpečný prostor byla moje role. To je samozřejmě založeno na vzájemných vztazích. Byla jsem do světa Proti větru hodně vtažena, žila jsem s protagonistkami po celou tu dobu, a pak jsem zase žila v postprodukci se záběry. Měli jsme několik set hodin natočeného materiálu, a protože jsem film společně s mým kolegou i stříhala, byla jsem v tom ponořena celé hodiny, každý den ještě několik měsíců po skončení procesu.

Pořád se z toho tak nějak vzpamatovávám, bylo to traumatizující i pro mě. Všem nám pomohlo, že jsme to sice prožívali z různých pozic, ale dohromady jsme měli společný sen, vizi, která těm hrozným věcem okolo dávala alespoň trochu smysl.

Je to můj první celovečerní film, takže jsem měla v mnoha chvílích pocit, že ho nikdy nedokončím. Kdybyste se mnou mluvili před rokem, kdy jsem ještě stříhala, řekla bych vám, že je to katastrofa. Bylo hodně momentů, kdy jsem měla pocit, že jsme ve slepé uličce. Ale to prostě patří k tvůrčímu procesu. Nakonec nám všem dal film trochu naděje.

Máte pocit, že by Amalíjin případ mohl v řecké společnosti něco změnit? Vím, že se opět dostává k soudu... 

Amalíja už u odvolacího soudu vypovídala. Dvanáctého února začalo odvolání a pokračuje dál. Takže film skončil a ona po třech letech stále bojuje. O tom, jestli může Proti větru něco změnit, jsem se s ní bavila mnohokrát. Říkala mi: „Lidé si myslí, že jim se to nestane, že to není jejich problém. A pak vám to zaklepe na dveře, a najednou to váš problém je. A pak vám to není jedno.“ Měli jsme promítání v Soluni a v Praze. Viděla jsem, že diváctvo je opravdu zasaženo tím, co sleduje na plátně, a myslím, že je to proto, že se do toho opravdu dokáže vžít. Vidíte ten boj z první ruky a je to šokující, protože většina z nás má nějakou představu, co se v těch soudních síních děje, ale zároveň bezmezně věříme, že pokud tam skončíme, bude to pro nás tak nějak v pořádku. A ono nebude.

Film může dokázat to, co příběhy umí: může poskytnout náhled do světa, kdy se znásilnění může stát komukoli. A právě to je děsivé. Můžete to být vy. Můžu to být já. Ale nemusíme být sami obětí, abychom něco změnili. A doufám, že Proti větru může otevřít dialog o tom, co je to bezpečnost ve sportu, o hranicích s dětmi ve sportu, o ochraně a zárukách pro oběti. A o justičním systému, o našich zákonech, o tom, zda chrání děti a zda jsou v jejich nejlepším zájmu a jak je můžeme zintenzivnit a zlepšit. Myslím, že film má potenciál takového dopadu, protože otevírá všechny tyto otázky.

A máte pocit, že ten dialog už začal? 

Náš film se poprvé promítal teprve před pár týdny v Soluni. Od doby, co Sofia promluvila, rozhodně došlo k posunu v řecké společnosti. Myslím, že velké změny vyžadují čas, neodehrají se přes noc. Ve společnosti, kde byl strach o těchto věcech mluvit, kde je určitý druh sexismu každodenní záležitostí, najednou máte lidi, kteří mluví o tom, co se stalo jim, jejich rodinám, přátelům, širšímu okolí. A to je podle mě nesmírně důležité.

Přinese film konkrétní změnu? Doufám v to, ale je ještě brzy. Jsme na festivalu filmů o lidských právech a soutěžíme v kategorii s filmy, které pocházejí ze Severní Koreje, Ruska a Ukrajiny, kde dochází k opravdu strašnému porušování lidských práv. To znamená, že je třeba něco změnit. Je třeba se tématu groomingu ve sportu věnovat, a ne povrchně. Možná by se za znásilnění mělo považovat vše, co je pod určitou věkovou hranicí. Abychom už nemuseli debatovat, zdali jedenáctileté dítě poskytlo souhlas a zdali to něco mění.

Amalíja a Sofia jsou přeživší. V Řecku je bohužel podobných žen hodně. A musíme se postarat o to, abychom pro ně měli lepší podmínky.