Panelákové seance kutnohorského guru. Stoupenci vyprávějí o sektě bez senzace

Na streamovacích platformách nemusíte pátrat dlouho, abyste našli nějakou true-crime sérii o sektách. Několik z nich se věnuje hromadné (sebe)vraždě v osadě Jonestown v Guyaně. Společenství, kvůli nimž umírali lidé, samozřejmě vzbuzují větší pozornost než ta, která jen poklidně existují. Když v uvedených sériích vidíte archivní rozhovory s vůdcem sekty a masovým vrahem Jimem Jonesem, možná vás překvapí, že nejde o muže oslňujícího charismatem, bystrostí či rétorickou zdatností. Na první pohled na něm vlastně není nic zajímavého. Přesto dokázal v roce 1978 přes 900 svých posluhovačů přimět, aby vypili ovocnou šťávu naředěnou kyanidem. Je patrné, že otázka, kdo to byl Jim Jones, by nás měla zajímat stejně jako otázka, co v něm viděli ti, kdo mu svěřili moc nad vlastními životy.

Uvedenou psychosociální dynamiku sektářských hnutí, fakt, že ke vzniku kultu osobnosti je vždy potřebná spoluúčast obou stran, zkoumá i nová podcastová série Radiožurnálu. Stoupenci, za nimiž stojí reportéři Vít Kubant a Martin Štorkán, režisér Damian Machaj a editor Antonín Viktora, poodhalují, co se zatím ví o vzniku a fungování sekty, kterou kolem sebe před několika lety shromáždil kutnohorský „léčitel“ Richard Šiffer. Autoři se případem nejprve zabývali v sérii investigativních článků pro iRozhlas. Na ně navázali pořízením rozhovorů s členy a členkami sekty a jejich blízkými. Ty spolu s výpověďmi u soudu tvoří jádro pětidílného cyklu. Zvukové efekty a hudba jsou využívány střídmě. V bonusové šesté epizodě je případ zarámován pohledem odborníků na psychologii a nová náboženství.

Člověk, který ví víc

Od true crime série zpravidla očekáváme záznam vyšetřování. Sběr důkazů, postupné skládání indicií, dopadení pachatelů. Stoupenci se tohoto schématu nedrží. Vyšetřovací rovina pro ně není směrodatná. O tom, jak Šiffer zemřel a kdo z jeho ca třiceti věrných následníků jej zavraždil, se dozvídáme hned v první epizodě. Zločiny, ke kterým v rámci sekty došlo, nejsou obestřeny nejasnostmi a cílem autorů není držet nás v napětí oddalováním momentu, kdy budou odhaleny zásadní skutečnosti. Snaží se o transparentní, objektivní a střízlivé pojetí čerpající spíš z metod orální historie než z konvencí detektivek a thrillerů. Ani dramaturgie podcastu netkví v gradující, chronologické rekonstrukci událostí. Někdy je obtížné určit, kde na časové ose se přesně nacházíme. Vyprávění směřuje hlavně od vnějšího do vnitřního kruhu sekty. Centrálním bodem, k němuž se všichni respondenti a respondentky vztahují, je sám Šiffer.

„Vyprávění směřuje od vnějšího do vnitřního kruhu sekty.“

Nejdříve se dostávají ke slovu jeho sousedé a klienti, kteří dlouho nevěděli o jeho druhém, utajeném životě. Byl pro ně schopným lidovým léčitelem, který říkal lidským orgánům, co mají dělat, i důvěrníkem, s nímž mohli krom bolesti hlavy a zad probrat třeba splácení hypotéky. Tvůrci postupně získávají další kontakty, z periferie se dostávají blíž ke středu, předivo perspektiv je stále hustší a kontury vůdce jasnější. Šiffer měl sice různé zvláštnosti, například až přehnaně dbal na čistotu, ale jinak prý vystupoval jako bodrý muž z lidu. Ačkoli byl vyučený kuchař, údajně působil velice sečtěle. Pro každý problém, se kterým za ním lidé přicházeli, měl totiž vysvětlení, které znělo vědecky. I když si je sám vymyslel. 

Šiffer zjevně nebyl od začátku mocným mužem, který by si jako „svengali“ dokázal každého podmanit. Jeho vliv a sebevědomí rostly s tím, jak do něj ostatní vkládali větší a větší důvěru. Stával se zčásti zosobněním toho, co do něj projektovali. Člověkem, který vidí dál než druzí. 

Zde vyvstává jedna z varovných paralel mezi esoterikou, novými náboženskými hnutími a stále početnější skupinou vyznavačů konspiračních teorií, která je víc rozvedena v bonusové epizodě. Jak známo, vůdci kultů si vymýšlejí vlastní učení – to Šifferovo bylo založené na motivech z Avatara a jiných popkulturních děl více než na náboženských tradicích. Toto učení nabízí alternativní výklad společenské reality. Zdá se být přehlednější a jistější než výklad poskytovaný stávajícími mocenskými institucemi, které navenek jen udržují status quo. K šíření nauky přispívají i různá média „hledající pravdu mezi řádky“, abychom parafrázovali charakteristiku z webu časopisu Šifra, se kterým byl kutnohorský léčitel spjat.

„Stoupenci čerpající spíš z metod orální historie než z konvencí detektivek a thrillerů.“

Také ve výpovědích Šifferových stoupenců se objevují náznaky odporu k většinové společnosti. Ten byl zřejmě jednou z predispozic pro jejich vstup do uzavřené sekty. V ní alespoň zpočátku nacházeli pocit bezpečí, smyslu a pospolitosti, po kterém v klimaticky, politicky a ekonomicky rozvráceném světě všichni vědomě či podvědomě toužíme. Později se ale k jistotám a jasným odpovědím přidaly sociální experimenty, izolace, šikana, psychická manipulace i fyzické týrání, které minimálně jednou eskalovalo smrtí. Z popisu dění přitom vyplývá, že přisluhovači už byli v dané fázi natolik odevzdaní, jako by jejich přežití záviselo pouze na Šifferovi. Ačkoli kvůli němu trpěli, nedokázali existovat jinak.

Jako žáby v horké vodě

Podcast z různých úhlů odkrývá, a v tom by mohl spočívat jeho největší přínos, že se nejednalo o náhlé pomatení smyslů. Díky empatickému tvůrčímu přístupu – vedenému snahou pochopit, ne šokovat – nevycházejí Richardovi stoupenci ze série jako banda snadno zmanipulovatelných společenských outsiderů s nízkým sociálním kapitálem. Tedy tak, jak si mnozí osoby podléhající sektám a dezinformacím představují. Poznáváme naopak vzdělané lidi se stálým zaměstnáním a dobrým rodinným zázemím, kteří pomalu, jako když se vaří žába, podléhají přesvědčení, že Šiffer ví nejlíp, co jim v životech chybí, dokáže naplnit jejich potřeby (včetně těch, které ani neměli zvědomělé) a nabídnout jim lék na nemoci těla i doby, ve které žijí.

Při pohledu zvenčí se lidé aktivně působící v sektách chovají nepochopitelně. V podcastu toto hledisko zastupuje například dcera jedné z žen, které byly součástí Šifferova „vnitřního kruhu“. Proměna vlastní mámy, která po několika panelákových seancích úplně změnila své chování, jí nedávala smysl. Z jejích slov je zároveň patrné, že pro matku bylo zapojení do sekty a zřeknutí se kontroly v něčem paradoxně osvobozující. Začala si bezstarostněji užívat život. Přesvědčení, že je vyvolená, protože byla zasvěcena do vzácného, jiným nedosažitelného poznání, pro ni možná představovalo zkratku k odemčení vlastního potenciálu.

„Coby potomci západní osvícenské tradice si rádi namlouváme, že jsme racionální a skeptičtí.“

Coby potomci západní osvícenské tradice, navíc žijící v silně ateistické zemi, si rádi namlouváme, že jsme racionální a skeptičtí a nemůžeme být snadno zmanipulováni. Stoupenci představují cennou, v českém kontextu zatím ojedinělou případovou studií toho, o jak klamné přesvědčení jde. Zmanipulován může být při souhře řady individuálních a sociálních faktorů každý. Inteligence a kritické myšlení nás neochrání. Právě hloubavost a nesamozřejmé vnímání předkládaných pravd může být naopak důvodem, proč začneme pátrat po smyslu jinde, mimo struktury opírající se o vědeckou expertízu.

Podcast zároveň odkrývá, jak těžké je – zvlášť bez dostatečné sebereflexe, pokory a ochoty vidět vlastní slabiny – se z pavučiny závislých vztahů vymotat. Na jedné straně zastrašování, výhružky a mučení, na druhé prohlubované přesvědčení o vlastní výjimečnosti, pocit, že jste součástí a spolutvůrci velkého, vzrušujícího příběhu. Stoupenci ukazují, že podvolení se vůdci není ničím sexy. Daří se jim to i díky střízlivé, neexploatační práci s fakty. Zlo a utrpení autoři nezatraktivňují tím, že by je ukazovali jako něco mysteriózního, nepolapitelného a nelidského. Naopak odhalují jejich nevzrušivou sídlištní všednost, načichlou spíš savem, kterým Richard vše fanaticky dezinfikoval, než čímsi mystickým.