Zvukové koláže lásky i nenávisti. Audiodokumenty na Prix Bohemia Radio

V polovině letošního října proběhl v Olomouci jubilejní 40. ročník Mezinárodní soutěže a přehlídky rozhlasových pořadů a rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio. V soutěži se představilo několik desítek děl v kategoriích dokument, drama, reportáž a podcast. Útočištěm festivalu se stalo Umělecké centrum Univerzity Palackého, kde sídlí Katedra divadelních a filmových studií se studijním oborovým programem Televizní a rozhlasová studia. Akce je však otevřená nejen studentům, ale také široké veřejnosti, a kromě univerzitních prostor probíhá program například v budově Českého rozhlasu, Jazz Tibet Clubu nebo Muzeu umění.

Kdo rozhoduje o tom, co je nejlepší? 

Nedílnou součástí festivalového týmu jsou mezinárodní poroty složené z profesních odborníků, kteří se většinou orientují na jednu ze složek rozhlasového díla, například sound design, storytelling nebo novinářský přístup. V případě kategorie Dokument se jednalo o dokumentární režisérku Adélu Komrzý, režiséra a producenta Damiána Machaje (jednoho z autorů nominovaného podcastu Rok ve válce: Na lince Ukrajina–Praha), rozhlasového dokumentaristu Ivana Studeného, švédského investigativního novináře Daniela Velasca a berlínskou mezioborovou umělkyni Niki Matitu. Tato pětice si pod vedením garanta kategorie Jana Hergeta, mimo jiné vedoucího Tvůrčí skupiny Dokument a publicistika, musela odpovědět na nelehkou otázku: Které tuzemské dokumenty natočené od 1. ledna 2023 do 31. března 2024 jsou z přihlášených 46 děl ty nejlepší?

Protože jsem v předchozích dvou letech působila jako tajemnice kategorie Dokument, ze své zkušenosti vím, že se jedná o velmi náročný proces plný názorových výměn a inspirativních postřehů. Zejména peprné a intenzivní bývají polemiky na samotném poslechovém dni, kde se tvůrci konfrontují nejen s názory poroty, ale také návštěvníků festivalu.

„Dokumenty šlo rozdělit do tří linií: o lásce, nenávisti a onemocnění či smrti.“

Autentické, lidské a intimní

Na shortlistu se nakonec objevilo šest děl a až na jednu výjimku jsou pod nimi podepsaní ostřílení autoři a autorky rozhlasového dokumentu. Jsou jimi: V maringotce (Eva Lammelová, produkce HateFree Culture), Hotel Hate (Brit Jensen, produkce HateFree Culture), Když to spadne, tak to spadne (Zdeněk Chaloupka, produkce Český rozhlas), Máte vztah? A mohla bych ho vidět? (Tereza Reková, produkce Český rozhlas), Nechat to bejt (Jiří Slavičínský, produkce Audionaut-Bionaut) a Pět fází smutku (Eliška Mádrová, produkce MUNI).

Ke všem dílům jsem si ve svých poznámkách připsala tři adjektiva: autentické, lidské a intimní. Dále je však spojuje i snaha o pozitivní vyznění, ačkoli pojednávají o těžkostech, které se mohou dotýkat každého z nás. Podobně to viděla i Barbora Dvořáková, autorka článku na webu Prix Bohemia Radio: ,,Tvůrci dokumentů letošního ročníku se věnovali tématům morálních dilemat, silných emocí, lidské křehkosti, tělesnosti a lásky. V několika z nich se objevila i Olomouc. Jednalo se o silné a dechberoucí příběhy obyčejných i neobyčejných lidských životů.“¹⁾ Na základě tématu pak lze rozdělit dokumenty do tří linií: o lásce, nenávisti a onemocnění či smrti.

Láska, intimita a sex

Do první skupiny patří díla silných dokumentaristek, Evy Lammelové a Terezy Rekové, které se na shortlistu neobjevily poprvé. V maringotce představuje úsměvnou sondu do sexuálního života seniorů. Své intimní zážitky si navzájem líčí František a Ilona, kteří se náhodně setkávají ve Františkově maringotce na kraji lesa. Právě specifické místo je trefnou metaforou, jak zpracované téma vnímá společnost: jako něco na periferii, v kolonce tabu. Zároveň poukazuje na klid a prostor pro sebe sama, které může stáří člověku nabídnout.

Jedná se už o druhý ponor Evy Lammelové do tohoto skrytého intimního světa. V roce 2022 natočila pro Český rozhlas Dvojku třídílný dokuseriál s názvem Ženy 50+: Láska, tělo a sex po padesátce. Tentokrát je však ve svém přístupu mnohem střízlivější, do vyprávění nezasahuje, ale pouze empaticky naslouchá. Dvojice se místo toho konfrontuje navzájem, přičemž na povrch prosakují genderové vzorce. Zejména František se snaží ve svém monologu uchopit příběh Ilony jako ženy, která poskytuje někomu (muži nebo rodině) službu, avšak ta mu tento stereotyp vyvrací. Nakonec se V marigotce stává opusem, který staří ukazuje jako oslavu života a sexu. Ze zmíněné šestice se jedná o nejoptimističtější dokument. Eva Lammelová si za něj vysloužila zvláštní uznání, ačkoli by mu slušela spíše jedna z hlavních cen.

Tereza Reková volí ve svém čtyřdílném rozhlasovém Dokuseriálu s názvem Máte vztah? A mohla bych ho vidět? participační modus a sama přichází s kůží na trh, protože jednotlivé vztahové aspekty demonstruje na svém partnerském životě a do vyprávění se zapojuje i její manžel. Nominovaný třetí díl Podvod se věnuje ženám, které ,,sedly na lep“ mužům vydávajícím se za vojáky na misi. Reková tak tematicky navazuje na své starší dílo To je pravda, napsala, ve kterém zkoumá hoaxy, dezinformace a manipulaci skrze internet a za něž získala v roce 2022 na Prix Bohemia Radio první místo.

O zkušenosti s falešným vojákem se rozhodne upřímně rozpovídat téměř padesátiletá Ludmila. Na jejím příběhu vidíme, jak důležité je mluvit o svých potřebách, ať intimních či vztahových. Zápletka, upomínající na film Atlas ptáků režiséra Olma Omerzua, odkrývá absurditu partnerských vztahů postavených od samého počátku na lžích. Reková kombinuje věcnost se subjektivitou své respondentky, do dílu zapojuje odborníky na danou problematiku a celý fenomén vkládá do širšího kontextu. Ludmila se přitom o své zkušenosti nevyjadřuje pouze negativně, chápe ji také jako příležitost ke změně.

Hotel nenávisti, mašinérie války 

Druhou autorskou linii tvoří v dokumentárním prostředí rovněž známá jména. Jak Brit Jensen, tak Zdeněk Chaloupka pracují s participačním modem. Osobně mě právě tato dvojice zasáhla nejvíce. Občas jsem dokonce musela puštěnou nahrávku zastavit a obsah průběžně vstřebat.

Pokud by existovala stupnice poslechové náročnosti, vyhrál by ji v téhle konkurenci zřejmě Hotel Hate, který vznikl v rámci HateFree série Exteriéry. Brit Jensen za něj získala hlavní cenu kategorie Dokument a rovněž Cenu studentské poroty. Dokument začíná na Prix Bohemia Radio 2017, nepříjemnou autorčinou zkušeností s agresorem mezi hotelovými zdmi. Následuje šestileté mapování projevů nenávisti zejména vůči ženám a LGBT+ menšinám, kterým provází socioložka Kateřina Nedbálková, odbornice na tuto problematiku.

Jak jste na tom vy s tolerancí projevů nenávisti na veřejnosti? Co děláte, když vidíte, že muž obtěžuje ženu u vedlejšího stolu? Zasáhnete, nebo zavřete oči a zacpete si uši? Jensen nikoho nešetří a přiznám se, že i já jsem se několikrát cítila jako pokrytec. Některé části jsem měla potřebu přeskočit, jak byly drásavé. K tomuhle pocitu dopomáhá také sound design uznávaného zvukového mistra Adama Voneše. Autorka skládá doslova zvukovou koláž nenávisti. Často se přitom jedná o všední situace, se kterými se lze setkat úplně běžně. Kromě samotné Brit Jensen v dokumentu vystupují i další respondenti, včetně hatera Kateřiny Nedbálkové, otevřeného ke konfrontaci. Ukáže se, že i takový člověk může být ve skutečnosti docela milý a že za jeho nenávistí se skrývá pocit osamělosti. Nakonec i Hotel Hate přináší pozitivní poselství, díky kterému se trochu zmírní účinky právě vyslechnuté nenávistné vřavy.

O nenávisti a umírání vypovídá dokument Když to spadne, tak to spadne Zdeňka Chaloupky, autora, který jezdí pravidelně od roku 2015 na Ukrajinu. Tentokrát tak učinil v předvánočním čase, kdy se vše zdálo idylické. Až na to, že jen několik tisíc kilometrů od našich hranic zuřila válka. Na to jsme ale už všichni zvyklí, nebo ne? Také Chaloupka nastavuje posluchačům značně kritické zrcadlo. Skrze vyprávění místních ve Lvově, kde se zabydlel, nebo ve zdevastovaném Mikolajivu ukazuje, že i lidé ve válce potřebují žít. I když vám na záda dýchá všudypřítomná smrt, pravidelně ohlašovaná sirénami nebo alarmem v aplikaci.

Jednotlivé scény staví Chaloupka někdy za sebe až s groteskností; například když posluchače konfrontuje s důsledky útoku na konkrétní oblast, načež slyšíme autorovo rozespalé komentování poplachu v brzkých ranních hodinách. Určitou jízlivost podporuje také libozvučný sound design Radima Dleska.²⁾ Těmito výrazovými prostředky autor odhaluje velice bolestivý fakt – že válka lidem odpírá základní potřeby, jako je například právě spánek.

V rámci Prix Bohemia Radio se jednalo o velice diskutovaný dokument. Objevovaly se například názory, že mu chyběly emoce.³⁾ Dovolím si s tímto poznatkem poroty polemizovat, protože mě při čtení článku o poslechovém dni poměrně dost zarazil. Emocí kolem války na Ukrajině je tolik, že právě ony někdy vedou k nenávistným projevům, čehož si je Zdeněk Chaloupka zřejmě vědom. Možná právě proto se snaží být ve vyprávění reportérsky věcný a nezaujatý, což ale neznamená, že by se emocím vyhýbal – jen se v jeho díle objevují nepřímo. Například konfrontací s motivy idylických Vánoc a nedotčeného domova, o kterém se lidem na Ukrajině může jen zdát. Pokud jim to ruské válečné jednotky dovolí…

Poslední dvojice vybraných dokumentů navazuje na Chaloupkovo polemizování nad možnou smrtí, protože v obou případech jsou ústředními postavami lidé s nevyléčitelným onemocněním. Jim i jejich okolí tak nezbývá než osud přijmout.

Dokument Nechat to bejt uznávaného autora a zvukového dramaturga Jiřího Slavičínského se umístil na druhé příčce hned za Hotelem Hate. Mladý hudebník Ivan Kačur se od dětství potýká s poruchou svalů a rozhodne se své prožívání sdílet s posluchači v podobě deníkových záznamů. Z celé šestice se jedná rozhodně o zvukově nejpropracovanější dílo plné Kačurových písní, veršů, metafor a líčení vnitřní i vnější krajiny, která rozhodně nechřadne, ale naopak rozkvétá. Důležitý prvek představuje vítr, který duje nejen do mikrofonu, ale i do Kačurova nemocného těla a pohání ho stále kupředu, když se kochá přírodou na svých procházkách. Je symbolem rychlosti života i Kačurovy síly.

Protagonista a spoluautor Ivan Kačur zve posluchače k sobě domů a odhaluje jim svou každodennost, chmurné myšlenky blízkých, ale zejména radost. Dokument tak nakonec nepojednává tolik o samotné nemoci, ale spíše o zdravém přístupu k životu.

Dokument Pět fází smutku Elišky Mádrové vznikl jako bakalářská práce a stejně jako Nechat to bejt je založený na deníkových zápiscích. Postupně se ale tvaruje do litanie za autorčina dědečka, jenž kvůli špatné medikaci začne trpět fibrózou plic. Mádrová se rozhodne vyzpovídat nejbližší rodinné okolí, bratra, babičku, maminku, tetu, ale i samotného dědu, aby zjistila, jak se s nemocí vyrovnávají. K odborné supervizi oslovuje psycholožku a jako narativní metodu volí právě pět fází smutku: popírání, hněv, smlouvání, depresi a smíření.

Formálně dílo působí konzervativně, sází spíše na jistotu a se zvukovým designem se v něm příliš neexperimentuje. Jeho kouzlo tkví primárně v tom, že vzniklo nejen za účelem bakalářské práce, ale jako terapeutická pomůcka pro celou rodinu, a je tedy výsostně intimní a někdy bolestně upřímné. Spontánně totiž odkrývá i nenaplněnost života, zejména když prarodiče hovoří o tom, co by ještě potřebovali stihnout, udělat nebo zažít. Tím je dílo v naprostém kontrastu k Nechat to bejt.

Eliška Mádrová si nakonec vysloužila třetí místo. Před dvěma roky se na stejném místě objevil student JAMU Robin Mayer se svým dokumentem Co se hulí za školou. Zatímco v případě Mayerovy ceny jsem oproti jiným nepociťovala rozpaky, umístění Elišky Mádrové mě zaskočilo, protože její dílo soupeřilo s díly skutečně velkých kvalit, ať už ve storytellingu, sound designu nebo zasazení do kontextu. Pět fází smutku je v těchto kategoriích průměrné a jeho originalita spočívá spíš v autenticitě. Věřím ale, že se může jednat o příjemné „nakopnutí“ pro další tvorbu Elišky Mádrové, která následně vynikne rovněž v jiných aspektech.

Koneckonců není právě i to cílem Prix Bohemia Radio? Setkat se a podpořit se navzájem? Všichni potřebujeme v tomto šíleném světě ostrůvek naděje a díla v kategorii Dokument to splnila, aniž by rezignovala na závažnost.