Pátrání po Zlatém glóbu pro dokumenty
Letošní filmové a televizní ceny Zlaté glóby byly rozdány. Asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu udělila celkem 27 ocenění ve 14 filmových a 13 televizních kategoriích. I letos mezi nimi ale jedno schází – totiž Zlatý glóbus pro nejlepší dokument.
Zlaté glóby se poprvé udělovaly roku 1944 v šesti neformálních kategoriích. O šest let později se hlavní kategorie představily v podobě, jaká je pro filmové ceny dodnes poněkud netradiční. Ocenění pro nejlepší filmy a herecké výkony se totiž dělí do dvou podkategorií: drama a muzikál nebo komedie. Oproti Oscarům či cenám BAFTA tak v podstatě umožňují dvojnásobný počet nominovaných. Přesto se mezi ně zřídkakdy vejdou dokumentární snímky, které vlastní kategorii nemají. To však neplatilo vždy, dokumentární kategorie v rámci Zlatých glóbu existovala několik let.
Roku 1954 se na Zlatých glóbech vůbec poprvé předala cena pro nejlepší dokument. Získal ji britský snímek A Queen Is Crowned sledující korunovaci královny Alžběty II. v roce 1953. Film natočil režisér Christopher Fry a namluvil britský divadelník Laurence Olivier. Cena pro nejlepší dokument po svém prvním udělení na dalších 19 let zmizela. Znovu se pak udělovala až mezi lety 1973 až 1977.
Po svém obnovení v roce 1973 v kategorii zvítězily hned dva dokumentární snímky: koncertní štace krále rokenrolu Elvis na turné, kterou natočili Robert Abel a Pierre Adidge, a snímek Walls of Fire (Herbert Kline, Edmund Penney) věnovaný mexickým nástěnným malbám a jejich autorům. Mezi nominovanými se tehdy objevil i záznam ze zimních olympijských her v Japonsku nebo dokument Marjoe (Sarah Kernochan) oceněný Oscarem. O rok později v kategorii zvítězil další snímek z prostředí olympiády, tentokrát té letní. Film Viděno osmi (M. Forman, K. Ičikawa, C. Lelouch, J. Ozerov, A. Penn, M. Pfleghar, J. Schlesinger, M. Zetterling) je kolaborativní prací světových filmařů a filmařek včetně Miloše Formana, kteří se v oddělených segmentech soustředí na jeden aspekt sportovní soutěže, který vyobrazují před kamerou. Kromě sportovních utkání dokument ukazuje také tragické události, které se na olympijských hrách v roce 1972 odehrály. Zejména britský režisér John Schlesinger se ve svém segmentu kromě sportu soustředí také na únos a vraždu jedenácti izraelských olympioniků teroristickou organizací Černé září.
Víc než jen „špenát“
Na 32. Zlatých glóbech zvítězil komediální dokument Animals Are Beautiful People (Jamie Uys), který vznikal po dobu čtyř let a sleduje zvířata v překvapivě lidských a často humorných situacích. Mezi nominacemi se tehdy objevil také kontroverzní válečný film Hearts And Minds (Peter Davis), oceněný Oscarem, kriticky nahlížející na válku ve Vietnamu a dopad aktivit Spojených států na běžnou vietnamskou populaci. Ani vítěz vyhlášený roku 1976 se neobešel bez kontroverze. Asociace tehdy vybrala film Youthquake! (Max B. Miller, Bob Grant) zkoumající vliv rockové hudby na náboženská přesvědčení. Proti uvedení filmu tehdy protestovalo například hnutí Haré Kršna, které ve snímku vystupuje.
Poslední udělená cena pro nejlepší dokument připadla roku 1977 snímku Altars of the World. Americký herec a režisér Lew Ayres ve filmu sleduje světové náboženské praktiky a místa s duchovním významem pro různé kultury. Ayres oceněný dokument později označil za „nejdůležitější věc ve svém životě“. Po slavnostním ceremoniálu v roce byla cena pro nejlepší dokumentární film zrušena.
Otázka zastoupení dokumentárních filmů se v rámci kulturní debaty sporadicky objevuje. Roku 2013 dokonce vznikla na internetu petice za obnovení zrušené kategorie. Autor petice, novinář Tom Roston, se odkazuje na to, že dokumentární snímky se od 70. let značně formálně proměnily. „Non-fiction film už není špenátem na talíři. Svět i dokumentární filmy se změnily. Začněte o dokumentech přemýšlet jako o olivě nebo citronové šťávě, chcete-li, ve svém nápoji. Dokumentární tvorba si zaslouží podporu a uznání v celostátním měřítku,“ stojí v textu výzvy. Roston v petici poukazuje mimo jiné na skutečnost, že americká Akademie filmového umění a věd uděluje cenu Oscar nejen dlouhometrážním dokumentům, ale také dokumentárním dílům s kratší stopáží. Novinář Asociaci zahraničních novinářů oslovil také otevřeným dopisem s apelem na obnovení ocenění. Asociace na jeho apel veřejně ani soukromě nikdy neodpověděla.
Pro Zlaté glóby přitom přidávání nových kategorií není nic nestandardního. V roce 2007 byly ve vlastní kategoriii poprvé oceněny animované filmy. O dvanáct později byla poprvé udělena čestná Cena Carol Burnett za „vynikající přínos televizi na obrazovce i mimo ni“. V neposlední řadě loni přibyla kategorie pro nejlepší filmový a kasovní úspěch, kterou poprvé získal snímek Barbie (Greta Gerwig), letos v kategorii zvítězil muzikál Čarodějka (Jon M. Chu).
Dokumentární filmy navíc prakticky nemají šanci získat Zlatý glóbus, i kdyby soutěžily mimo svou kategorii. Zakazují to totiž pravidla ocenění. „Dokumentární filmy (tj. nehrané filmy určené k faktografickému zdokumentování skutečnosti, především pro účely výuky, vzdělávání nebo zachování historických záznamů) se nemohou ucházet o žádnou z kategorií filmových cen, včetně kategorií pro nejlepší film,“ stojí v pravidlech. Jediným dokumentem, které Zlatý glób navzdory pravidlům získal, je izraelský animovaný Valčík s Bašírem napsaný a režírovaný Ari Folmanem, který zvítězil v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Podle pravidel totiž dokumentární snímek, který z více než 75 % tvoří animace není považován za dokument. Na slavnostním ceremoniálu jako by pro nonfikční tvorbu jednoduše nebylo místo.
Ať už byly důvody zrušení ceny pro nejlepší dokument v 70. letech jakékoli, nyní nastal ideální čas zamyslet se nad jejím návratem. Dokumentární filmy se postupem času staly svébytným druhem audiovizuálního díla, které dokáže reflektovat realitu způsobem přinejmenším stejně hodnotným jako hrané snímky. Stejně jako ostatní umělecké formy se i dokumentární tvorba rozvíjí ruku v ruce s pokrokem digitálních technologií. Dokument už dávno nepředstavují jen mluvící hlavy, malebná příroda nebo historické retrospektivy. Odvětví, ve kterém během jednoho roku vznikne unikátní generativní portrét vizionářského hudebníka, který se mění s každou projekcí, dokumentární komedie i palčivé svědectví o životě v okupované zemi, si zaslouží pozornost mimo specializované festivaly a ceny. Zařazení dokumentů mezi oficiální kategorie ocenění proto není jen otázkou spravedlivého uznání, ale také budoucí relevance organizací, které tyto ceny udělují.