Pevné skupenství moci

Ulice Paříže nedávno zažily netradiční jev. Centrem francouzské metropole totiž prošel lidský řetězec, v jehož popředí pochodovalo 124 žen. Držely se za ruce a všechny měly fialová trička. Na každém tričku visela přišpendlená, výhradně ženská jména. Nešlo však o jména jejich nositelek, ale o ženy, které v letošním roce zemřely rukou svého přítele, ex-přítele nebo manžela. A to i přesto, že se řada z nich před smrtí marně odvolávala na policii. Počet letošních obětí převýšil statistiku z roku 2018, kdy na následky obdobného jednání zemřelo 121 žen, z nichž každá třetí podala stížnost na policii. 

Celou akci pořádalo hnutí Nous Toues (My Všechny), bojující proti sexuálnímu násilí, sexismu a úmyslnému zabití ženy mužem. Aktivisté hnutí se inspirovali americkou kampaní MeToo, která francouzským ženám pomohla prolomit téma sexuálního násilí. V listopadu proběhne v Paříži a v dalších 50 městech po celé Francii pochod, jehož organizátoři chtějí poukázat na neúměrně malou podporu vlády. V roce 2018 se pařížského pochodu zúčastnilo přibližně 15 000 lidí.    

Festivalovou premiéru si na Ji.hlavě odbyl snímek Nedotknutelný, tematizující aféru vlivného amerického producenta Harveyho Weinsteina, který se desítky let dopouštěl sexuálního násilí na ženách. V souvislosti s odhalením Weinsteinových aktivit odstartovala dodnes trvající celosvětová kampaň MeToo.

Režisérka Ursula Macfarlane zvolila standardní, nicméně výbornou strukturu mluvících hlav. Drtivou většinu dokumentu utvářejí výpovědi nejen ženských obětí, ale i Weinsteinových dlouholetých spolupracovníků a v neposlední řadě také novinářů, kteří celý případ odkryli veřejnosti. Síla této struktury nespočívá pouze v předestření více úhlů pohledu za účelem větší komplexní mozaiky, ale i v citlivé komornosti související s výběrem poškozených žen. Macfarlane se vkusně vyhýbá potenciální senzacechtivosti a bulvarizačnímu pozlátku. Naopak, pro čistotu a jistou univerzálnost tématu, které přesahuje brány Hollywoodu, dává vedle familiárních hereckých tváří prostor i veřejnosti nepříliš známým ženám.
 

Soustrojím respondentů vzniká koherentní celek. Spolupracovníci vzpomínají na Weinsteinovy začátky, jmenují jeho profesní dovednosti, zhoubný šarm i fascinaci filmovým médiem. V návaznosti na aféru pak řada z nich přiznává vinu: přestože v průběhu let něco zaslechli, neměli potřebu tyto skutečnosti řešit a pátrat po jejich úplnosti. Právě zde se tak implicitně zjevuje jedno z klíčových témat snímku – svět šoubyznysu se řídí jistými zaběhlými konvencemi, dogmatismem samozřejmého mechanismu prodeje atraktivních tváří skrze velké hráče, nad nimiž chybí kritický dozor. 

Ukaž mi prsa! Víš, kdo já jsem? 

Nepoměr osobní a materiální moci dokládají i protagonistky. Všechny dohromady skládají známý příběh žen, které v začátcích kariéry potřebují poznat, někdy i okouzlit producenty, kteří rozhodují o jejich slávě i zatracení. V citlivých monolozích popisují Weinsteinovu velikost, fyzickou i společenskou, hovoří o něm jako o muži, kterému se pro potřeby jejich kariérního růstu říká nepříjemné, ale pro zachování důstojnosti zásadní „ne“ jen obtížně. 

Největší síla snímku přichází ve chvílích nevystřiženého přemítání, cukání koutků, slz a bloku, které respondentky prožívají při popisu konkrétních vzpomínek sexuálního zneužití.  Jmenují konkrétní Weinsteinovy praktiky v útrobách luxusních hotelových pokojů a zamčených dveří. Popisují situační šok při „vulkanické“ agresivitě producentových slov: „Ukaž mi prsa! Víš, kdo já jsem. Můžu tě zničit, už si nikdy neškrtneš. Ukaž mi prsa!“ Stejně tak zmiňují pocity bezmoci při pomyšlení na nemožnost sdílení těchto zkušeností, souvisejících s vědomím Weinsteinovy společenské a majetkové moci. 

Tu ostatně demonstrují i minimalistické, nicméně sugestivní prostřihy Weinsteinova černého auta korzujícího po deštivé ulici. Zatímco producent je schován v suchu za černými skly, okolí rychle mokne a svět běží dál. Symbolický je v tomto ohledu i první, částečně ironický záběr, vyjevující ikonické hollywoodské palmy v idylickém slunci. 

Dokument Nedotknutelný demonstruje možnost patologické represe majetného a mocného muže zaštítěného nejen slávou, ale i nepřímým zakrýváním skutečnosti z řad lidí ovlivněných šoubyznysem. Vedle toho však přináší jasné, pohnutě pozitivní sdělení o nutnosti sdílení. A to i v případě bolesti, újmy i důsledků kariérního neúspěchu.