Platón z Belfastu

Některé sféry mého zájmu jsou stálé, jiné vznikají a zanikají na základě neplánovaných setkání. Začátkem letošního roku jsem si konečně přečetl oceňovaný román Mlíkař od severoirské spisovatelky Anny Burnsové. Jazykově ojedinělé dílo se odehrává v období severoirského konfliktu, jinak označovaného jako The Troubles. Při čtení mi došlo, že o dění v Severním Irsku, týkajícím se relativně nedávné, mnou zčásti zažité minulosti, vlastně mnoho nevím. Obzory jsem se proto pod vlivem knihy rozhodl rozšířit si způsobem, který je mi nejvlastnější – sledováním filmů.

Objevil jsem díky tomu experimentálního Elephanta (1989) od Alana Clarka, feministické drama Maeve (1981) nebo životopisnou tragikomedii Good Vibrations (2012). Každý z těchto filmů mi byl inspirací k dalšímu prozkoumávání určité dějinné etapy nebo filmografie konkrétního režiséra či režisérky. Z jednotlivých fragmentů jsem si začal skládat ucelenější obrázek politického, kulturního a společenského vývoje Severního Irska. Můj zájem doposud směřoval předně k hraným filmům, zejména z důvodu jejich snazší dostupnosti. Nonfikční tvorbu bych ale nerad vynechal. Proto mi udělalo radost, že festival Jeden svět do svého programu zařadil také dokument Platón z Belfastu (2022).

Platónem z názvu filmu je míněn Kevin McArevey, charismatický ředitel chlapecké základní školy Svatého kříže v Ardoyne, převážně katolické oblasti na severu Belfastu. Milovník Elvise a antických filozofů své svěřence nenutí, aby se memorovali jména a data. Snaží se pro ně být spíš blízkým člověkem a průvodcem po životě. Na začátku školního roku některé žáky přicházející do školy zdraví kamarádským „placákem“, jiné objímá, případně jim pomáhá zavázat si tkaničky.

První hodinu filozofie McArevey zahajuje otázkou, zda je správné vybíjet si na někom vztek. Přestože vychází z myšlenek Aristotela nebo Sartra, nezabíhá do světa abstraktních idejí. Témata volí podle situací, které jsou chlapcům blízké. Učí je zvládat vztek, reagovat na bolest a hledat společnou řeč. Jeho výuka má po vzoru Sokrata podobu dialogu, při němž je každý názor stejně hodnotný. Odpovědi na kladené otázky nikomu nepodsouvá, pouze vytváří tolerantní diskuzní prostředí podněcující ke hledání shody. Vzhledem k místu, kde se škola nachází a kde je nedůvěra mezi sousedy přes padesát let přenášena z generace na generaci, to není nikterak snadné.

Neklid mezi katolíky a protestanty nejnápadněji zpřítomňují archivní záběry zabarikádovaných ulic, hořících domů, policejních kordonů, plačících matek nebo britských výsadkářů snažících se v zemi ovládané sektářským násilím nastolit pořádek. Filmu se nicméně dobře daří evokovat minulost i bez této explicitnosti, nevtíravou observací přítomného dění. Jak připomínají záběry z ulic, pomáhající rytmizovat vyprávění, Belfast je dvacet let od uzavření mírové Velkopáteční dohody stále rozparcelovaný vysokými zdmi a ploty, často navíc opatřenými ostnatým drátem. Každá z komunit žije ve svém vlastním světě.

O teritoriálním uvažování svědčí také vlajky a stěny domů, pomalované bojovými symboly podle toho, zda místní obyvatelé preferují osamostatnění, nebo pevnější přimknutí k Velké Británii, zda sympatizují s republikány, nebo s loajalisty. Odkaz dlouholetého napětí proniká i za školní zdi. Výuka musí být v jednu chvíli přerušena, protože poblíž instituce byla nalezena výbušnina. Z pohotovosti, s jakou se žáci seřazují do zástupů na školním dvoře, je patrné, že k podobnému incidentu nedošlo poprvé. V rámci vzpomínkového projektu studenti zase sdílejí příběhy spjaté s Troubles, o nichž slyšeli od svých rodičů a prarodičů. Jeden z nich mluví o své babičce, jež byla před lety zasažena a v zádech stále nosí kulku, kterou nebylo možné odstranit.

Důsledkem mnohaletých sporů je vedle aktů násilí taky chudoba, vysoká sebevražednost nebo závislost na drogách a alkoholu. Přestože tvůrci dokumentu Declan McGrath a Neasa Ní Chianáinová téměř neopouštějí prostor školy, ze které se McArevey snaží vytvořit inkluzivní zónu klidu a bezpečí, je zřejmé, že chlapci vyrůstají v silně nestabilním prostředí, kde se pravděpodobněji setkají s nenávistí a odmítnutím, než s láskou a empatií.

„Učitele, který nás naučí komunikovat a vyjadřovat své pocity tak, abychom se nedostávali do zbytečných sporů, bychom ale ve stále rozhádanějším světě možná potřebovali všichni.“

McArevey, který v časech Troubles vyrůstal a dřív měl sám problémy s alkoholem, dobře chápe, jak důležité je nabídnout dětem nástroje k mírnění stresu či k obraně proti různým formám agrese. Vede je k tomu, aby násilí – skryté i viditelné – navzdory jeho všudypřítomnosti nepřijímaly jako něco samozřejmého, ale aby se vůči němu vymezovaly, zpochybňovaly jeho smysl. Věří přitom, že pokud se chlapci naučí řešit malé konflikty, třeba rvačku se spolužákem, budou schopni lépe čelit i těm velkým. V řadě scén se ujímá role psychoterapeuta a radí jim, jak vyjadřovat a kontrolovat své emoce, které se i vzhledem k silně patriarchální, mačistické kultuře nepřipouštějící mužskou slabost, naučili potlačovat.

McArevey svým pozitivním přístupem vytváří zdání, že každý problém má řešení. Stejně vyznívá i film, jehož autoři se po dohodě s rodiči chlapců zaměřili pouze na příběhy s pozitivním koncem. Svým optimismem dokument připomíná životopisné drama Belfast (2021) od Kennetha Branagha, nedávno promítané také v českých kinech. Slavný režisér vytvořil nostalgický, nápadně idealizovaný portrét svého rodného města. Neukazuje Severní Irsko, jaké je nebo jaké bylo, ale jaké by si přál, aby bylo, jako mírumilovnou krajinu, kde spolu lidé žijí bez násilí a předsudků.

Na naději, že by tak budoucnost země jednou skutečně mohla vypadat, je založena i McAreveyho filozofie, kterou se snaží předat příští generaci. Učitele, který nás naučí komunikovat a vyjadřovat své pocity tak, abychom se nedostávali do zbytečných sporů, bychom ale ve stále rozhádanějším světě možná potřebovali všichni.