Počátky mosambického filmu

Národní filmový archiv uvede 6. února v 18:00 v kině Ponrepo pásmo devíti mosambických snímků. Osm z nich pochází z let 2017–2021 a natočili je studentky a studenti uměleckého institutu ISArC (Instituto Superior de Artes e Cultura), který od roku 2010 funguje v mosambickém městě Matola. Krátké filmy různých žánrů byly zvoleny ve spolupráci s katedrou Filmu a audiovizuální tvorby s cílem představit širokou škálu uměleckých výstupů ISArCu: od videoartových cvičení po dokumentární a hranou tvorbu.

Studentské pásmo doplňuje mosambický dokumentární film Que venham! (Nechť přijdou!, 1981, 25 min.), který se v polovině osmdesátých let promítal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a jeho 35mm filmová kopie se poté dostala do sbírky NFA. Mezi členy štábu, který se na vzniku dokumentárního filmu Nechť přijdou! podílel, nalezneme kromě zesnulého režiséra Josého Cardosa (1930–2013) mnohá další výrazná jména současné mosambické filmové kultury. Jsou mezi nimi Luís Simão (pozdější filmový producent¹⁾ a pedagog) a Gabriel Mondlane (jeden z pionýrů mosambické zvukové tvorby²⁾, který se dnes režijně a produkčně věnuje autorské dokumentární tvorbě) nebo také Sol de Carvalho (režisér a producent fikčních a dokumentárních filmů)³⁾. Komentář ke Cardosovu počinu z osmdesátých let vytvořil Licínio Azevedo, který je v současnosti autorem třinácti hraných filmů a dokumentárních snímků.⁴⁾

Počátky filmové tvorby byly v Mosambiku úzce svázány s politickou stranou FRELIMO (Fronta za osvobození Mosambiku), která v zemi 25. června 1975 vyhlásila nezávislost na portugalském koloniálním režimu.⁵⁾ Snímek Nechť přijdou! vznikl ve velmi pohnuté době – teprve šest let nezávislý Mosambik musel čelit ozbrojeným útokům, které byly vedené z apartheidní Jižní Afriky. Dva týdny před natočením filmu překročily hranici mezi oběma státy jihoafrické jednotky a zavraždily v Matole čtrnáct příslušníků Umkhonto we Sizwe (vojenského křídla socialistické strany Africký národní kongres), kterým FRELIMO poskytlo útočiště. Snímek propojuje obrazové svědectví z matolského útoku a emotivní projev Samory Machela ke shromážděným posluchačům. První prezident nezávislého státu v něm několikrát v portugalštině zdůrazňuje „que venham“ („ať si přijdou“), protože Mosambik je na útok připraven.⁶⁾ Jižní Afrika však nezahájila otevřenou válečnou invazi, ale namísto toho dál podporovala opoziční jednotky Mosambické národní rezistence (RENAMO).⁷⁾ FRELIMO a RENAMO pak mezi sebou vedly vleklý krvavý občansko-válečný konflikt, který se podařilo ukončit teprve v roce 1992.⁸⁾

Samora Machel do své smrti při leteckém neštěstí v roce 1986 výrazně podporoval myšlenku národní kinematografie.⁹⁾ Zahraniční filmové štáby natáčely v oblastech pod kontrolou FRELIMa na severu země již během antikoloniálního boje.¹⁰⁾ Krátce po vyhlášení nezávislosti byl pak v Mosambiku založen Národní filmový institut (Instituto Nacional de Cinema – INC), jenž měl za úkol zajistit centralizovanou filmovou produkci, výrobu i distribuci a reflektovat skrze film postkoloniální realitu země.¹¹⁾ V urbanizovaných oblastech fungovala v sedmdesátých letech síť čtyřiceti dvou kin¹²⁾ (z nichž je většina dnes již bohužel mimo provoz). Domácí tvorba z INC se v nich promítala společně s celovečerními filmy importovanými ze zahraničí, mezi kterými nechyběly ani československé snímky.¹³⁾ Do vzdálenějších nekinofikovaných oblastí se filmová díla dostávala skrze projekt pojízdného kina, se kterým INC objíždělo rurální oblasti a organizovalo zde filmové projekce z promítacích vozů.¹⁴⁾

Zaměstnankyně a zaměstnanci INC nejprve vytvářeli zpravodajské týdeníky a krátké dokumentární filmy. Finanční možnosti nově vzniklého státu nebyly neomezené, proto se INC snažilo ušetřit na filmovém materiálu a zavedl se zde systém natáčení na 16mm černobílý materiál, který se po dokončení střihových prací nazvětšovával na 35mm.¹⁵⁾ V rámci Národního filmového institutu vznikly později i hrané celovečerní filmy, například mosambicko-jugoslávská koprodukce O Tempo dos Leopardos (Čas leopardů, 1985) nebo první výhradně mosabická produkce režiséra Josého Cardosa O Vento Sopra do Norte (Vítr vane ze severu, 1987).¹⁶⁾ Oba zmíněné filmy reflektovaly období kolonialismu a boj za nezávislost – a snažily se tak přispět k posílení myšlenky, že Mosambik může být jednotným státem, přestože zdědil uměle ohraničené území, na kterém žijí desítky rozdílných etnických skupin. Filmová kultura se v zemi výrazně utlumila počátkem devadesátých let, kdy došlo k požáru budovy Národního filmového institutu, při kterém shořelo množství filmových archiválií a vyhořely zde výrobní laboratoře.¹⁷⁾

V rámci oslav 80. výročí fungování NFA se v průběhu roku 2023 kino Ponrepo v cyklu „Každý film je malé vítězství“ zaměří na uvádění titulů z dalších národních kinematografií, které v minulosti čelily (či doposud čelí) výrazným ekonomickým nebo politickým překážkám při archivování filmových děl. Tento měsíc v kině Ponrepo probíhá také třídenní festival AfroFilmes: Mezi hvězdným nebem a aktivismem (17.–19. 2. 2023), který kromě mosambických celovečerních filmů představí ještě výběr děl z kinematografií Angoly, Brazílie a Portugalska. Tituly reflektují důsledky brazilské otrokářské minulosti a evropského kolonialismu. V režijním či hlavním hereckém obsazení zde figurují umělci a umělkyně s africkými kořeny, jejichž umělecká kariéra se často protnula s politickým aktivismem.