Poetický dokument jako smyslová záležitost. K filmům Sergeje Loznitsy

V polovině 90. let jsem měl možnost sledovat dokumentární seriál Nikity Michalkova Sentimentální putování po mé vlasti a jeho záběry se mi nesmazatelně vryly do paměti. V každé části, věnované dílu jiného ruského malíře, kamera zblízka prozkoumává plátno. Sleduje zobrazené detaily tradičního ruského interiéru, vesnice nebo zátiší, jako kdyby to byl příběh, který se před divákem odvíjí v čase stejně jako film. Ve snaze přesáhnout meze výtvarného média však Michalkov zachází ještě dál: k vizuální pouti po každé malbě přidává zvukovou stopu. Hlasy lidí, zvuk větru nebo štěkot psa nás přesvědčují, že jsme svědky právě probíhající události. Michalkov se tak snaží proniknout pod povrch dvojrozměrného plátna a nalézt pod stylizací a umělcovým rukopisem skutečný svět.

Právě v době, kdy patriot Michalkov natáčí tuto dokumentární poctu vlasti, začíná Sergej Loznitsa (jehož vůbec první online retrospektivu nyní zdarma uvádí portál DAFilms.cz) vytvářet své první filmové imprese. I on používá řeč dokumentárního filmu a zároveň se stává básníkem, krajinářem a portrétistou. Jeho obrazové kompozice vytváří spojnici mezi filmem a krajinomalbou obohacenou pohybem a zvukem o třetí rozměr. Vyjadřují atmosféru doby a genia loci.  Jako citlivý pozorovatel volí filmový básník observační přístup k předkamerovému dění. Zdaleka však překračuje meze cinema vérité a z všednodenních událostí vytváří rituál, slavnost. V detailech objevuje neustálou přítomnost nehmatatelného. Nedívá se však z boží perspektivy, ale z pozice malíře, který dává zobrazovanému objektu prostor, aby nalezl vlastní tvář.

Loznitsa má schopnost nahlédnout skutečnost v její celistvosti. Snad proto lze v jeho snímcích pouze obtížně oddělit živé od neživého. Obojí je komplementární součástí téhož světa. Je proto možné tvrdit, že lidská postava je pro autora zároveň stěžejním objektem i doplňkem krajiny.  Člověk je stafáží, jež dotváří kompozici jako proměnlivý a pohyblivý bod v prostoru. Lidská bytost se stává součástí velkého funkčního organizmu. Pohyby postav, které s každodenní rutinou vykonávají své povinnosti, jsou přísně účelné a zautomatizované. Jako by dělníci odlévající ocel nebo rybáři provádějící do nekonečna řadu rutinních úkonů při výlovu zamrzlého rybníka byli stroje pulzující životem.

Tvůrce abstrahuje z předkamerové skutečnosti jednotlivé elementy a vyzdvihuje jejich poetičnost a smyslovou působivost, ať už je to krása továrenských strojů, horká pára stoupající z lokomotivy, ledové kry unášené proudem při oblevě nebo ticho nesené ranní mlhou nad vesnicí. To nejsou sentimentální žánrové krajinky, ale meditativní kompozice. Loznitsa využívá různé vyjadřovací prostředky, ale vždy se zabývá motivem pohybu a času – s podobnou intenzitou jako v oblasti hraného filmu například Béla Tarr. Ve snímku Portrét zastavuje čas: postavy se mění ve statické objekty hledící do kamery. Ve snímku Krajina jde ještě dál. Dává v něm do pohybu samotné snímané prostředí. Dlouhým panorámováním v jednom záběru nepřetržitě sledujeme proměňující se prostředí vesnice kolem sebe. Tento inovativní způsob rámování zajišťuje neustálý přísun nových obrazových kompozic.

Bence Fliegauf ve svém radikálním formalistickém snímku Mléčná dráha postavil nehybnou kameru na jedno místo.  Postavy tak vstupovaly a vystupovaly ze záběru, akce probíhala mimo záběr a byla naznačena pouze zvukovou stopou. V hrané rekonstrukci skutečné události Je to jen vítr využívá Fliegauf účinků ambientního zvuku, kterým navozuje silnou autentickou bezprostřední atmosféru bez použití slova a hudby. Podobně experimentuje s audiovizuální složkou i Loznitsa. Vytváří harmonie hlasů a zvuků beze slov, když používá zvukové projevy okolního prostředí jako autentizační a poetický prostředek zároveň. Pracuje s prostředky cinéma pure, dokonalými kompozicemi, rytmem, časem, pohybem, světlem, experimentuje s formou a zůstává zároveň věrný poetické a univerzální výpovědi. Ať už prostřednictvím found footage zobrazuje archetypální prostředí vesnice, ideologické rozpoložení sovětské společnosti 50. let, nebo přináší záběry ze současného dění na Ukrajině, předává zároveň i nadčasovou zprávu o době, místu, společnosti a člověku.

Medailon autora