Pokud máme uvnitř světlo, nevyhasneme

Jak jste s filmem Nevyhasneme začínala?

Celé to začalo setkáním se slavným ukrajinským cestovatelem Valentynem Shcherbatchevem, kterého nakonec ve filmu téměř nevidíme. Potkala jsem se s ním v Kyjevě v roce 2018. Řekl mi o svém snu zorganizovat dobrodružnou výpravu do Himalájí pro děti z frontových linií jako je Donbas. Pro děti, které sní o cestování a světu okolo, ale nemají možnosti a šance. Přišlo mi to jako krásný nápad a chtěla jsem se k němu připojit. Uvědomila jsem si, jak důležité může být dát takovým dětem naději a ukázat jim svět.

Potom jsme s Valentynem odjeli do Donbasu a setkali se se spoustou dětí. Valentyn udělal také jakýsi open call v lokálních televizních stanicích, komunikoval i se školami a dostal spoustu dopisů od teenagerů. Poté pět z nich vybral. A já jsem je začala pořádně natáčet.

Kolik času jste s nimi nakonec strávila?

Celkem tři roky. S jedním jsem vždy strávila třeba dva týdny a přejela k dalšímu. Jde o jeden region, ale jednotlivé vesnice jsou daleko od sebe. Někdy se z jednoho místa na druhé jede i tři hodiny, přes různé check pointy. Je to pořád místo blízké první linii.

Konfliktu mezi dětskými ambicemi a střetem s realitou jste se věnovala už v dokumentu Domácí zápas. Protagonistka Alina se v něm rozhoduje mezi péčí o sourozence a fotbalovou kariérou. Jde o téma, které vychází z osobní zkušenosti?

Sama jsem ze Záporoží na východní Ukrajině, což je sousední region Donbasu. Vyrůstala jsem v devadesátých letech. Snila jsem o cestování, jenže moji rodiče byli chudí a neměla jsem takové možnosti. Vždy mě zajímal život lidí z pracující třídy, kteří i v šedé a depresivní realitě skutečně bojují za své sny. Myslím, že můj zájem se plynule transformoval z Domácího zápasu do Nevyhasneme. Energie uvnitř příběhů je podobná. V Domácím zápasu Alina také bojuje za své sny a osud stojí proti ní.

U teenagerů v Donbasu je to samé. Snaží se změnit svůj život sny a touhami, něco pro to dělají. Nezůstávají v této realitě a nevzdávají se s tím, že se jim nestane nic dobrého. I toto byla má motivace. Cítila jsem, že to ve mně něco probouzí. Dokázala jsem se na ně napojit.

Teenageři v dokumentu mluví o tom, jak pro ně expedice bude splněným snem. V jedné části cesty dokonce pochybují, že je jejich výprava skutečná a nejedná se o sen. Říkají, že se cítí jako ve filmu. Splnila výprava jejich očekávání?

Ano, zázrak to byl pro nás všechny. Nevěřila jsem, že se to podaří. Během natáčení přišlo mnoho překážek, problém byl i s covidem. Expedice se postupně stala spíše metaforickou záležitostí. I já jsem se na ni soustředila méně, šlo spíše o to získat naději, začít v sebe více věřit. Není to jen o cestování a Himalájích, ale o tom v sobě něco otevřít.

Samozřejmě je ta cesta změnila. Sledovala jsem, jak se mění během celého projektu. Například Ruslan, který chce být rapperem, byl nejprve velmi stydlivým klukem. V Himalájích létal jako pták a viděla jsem, že je naprosto šťastný. Setkali se s neuvěřitelnou krásou, ale v jistém smyslu i sami se sebou. Jedna z účastnic pak říkala, že se sebou vedla hodně důležité vnitřní dialogy.

Jedna z protagonistek ve filmu říká, že si ze svého života před rokem 2014 nepamatuje nic. Má pocit, jako by se narodila, až když začala válka. Vyrůstá na Ukrajině „ztracená generace“ dětí, které už neznají život v míru?

Tyto děti v sobě mají něco zlomeného. Nejsou ale v depresi a nesoustředí se jenom na válku. Proto jsem ve filmu chtěla ukázat, že i když je něčí realita temná, dokáže si život sám osvětlit. Akorát je pro takové děti mnohem složitější najít sebevědomí a skutečně za sebe bojovat.

Území v první linii mají také obrovské ekonomické problémy. Válka jim životy stěžuje více než lidem z jiných oblastí, ale snaží se to změnit. Samozřejmě trauma pramenící z toho, že strávili více než polovinu života ve válce, v nich zůstává. Ovlivňuje je to, i když si to neuvědomují. Proto je zásadní jim ukázat, že svět se skládá také z něčeho jiného.

Všechny děti, které jste sledovala, sdílí jedno – nechtějí žít ve vesnicích, kde se narodily. Chtějí se odstěhovat do Kyjeva, do Lvova nebo do zahraničí. Jedná se u mladých lidí z válečných teritorií o masivní fenomén?

Rozhodně. Nejde o to, že nemají rádi Donbas nebo vesnice, kde se narodili. Nemohou tam ovšem najít práce a nedokážou si představit, že by se život v místě mohl zlepšit. Někde okolo je neustále válka. Andrej, jedna z mých postav, říkal, že by si tam velmi přál zůstat. Jenže chce být mechanikem a komu tam bude opravovat auta a motorky? Jen důchodcům. Lisa, další z postav, měla sen, že začne pracovat ve větším městě, potom se vrátí a pokusí se svou vesnici zvelebit.

Některá ta místa umírají. Neotevírají se tam školy, protože není nikdo, kdo by do nich chodil. Nechtějí odejít, ale musí. Tam mají velmi málo možností se rozvíjet.

“Bylo velmi těžké najít emocionální odstup, v nahrávkách jsem viděla místa, která byla zcela zničená, nebo okupovaná. Nebo zničená a zároveň okupovaná.”

Jak se k tomu staví starší generace? Z filmu to působí, že mladé podporují, ale úplně jim nerozumí.

To je vlastně univerzální konflikt. Rodiče si ale většinou uvědomují, že taková místa nejsou ideální pro dospívání ani rozvoj.

Změnila se podoba filmu poté, co v únoru 2022 přišla celková invaze?

Extrémně. První verzi jsme dokončili asi měsíc před invazí. Eskalace začala na Donbasu, navíc přímo na místech, odkud postavy dokumentu pochází. Rozhodla jsem se tam jet. Byla jsem ve vlaku, ráno jsem se probudila a zjistila jsem, že začala invaze. Když jsem tam přijela, cítila jsem, že už nedokážu natáčet. Začala jsem řešit spíše to, jak jim pomoci a jak je evakuovat. Měla jsem pocit, že jako dokumentaristka jsem úplně zbytečná. Jak mohu pomoci lidem svou kamerou?

Potom jsme pomáhali s evakuací Lisy, která mezitím začala studovat v Charkově. Dostali jsme ji na polské hranice a pomohli ji s přesunem do Belgie. Potom jsem projekt zastavila úplně a šla bojovat na frontu. Když jsem se vrátila do Kyjeva, shodli jsme se s ostatními členy týmu, že film musíme dokončit. I to je náš boj.

Znovu jsem se divala na všechno, co jsme udělali. Samozřejmě s novými informacemi jsme všechno cítili úplně jinak. Některé věci najednou nebyly vůbec důležité a něco zdánlivě zbytečného bylo zásadní. Bylo také velmi těžké najít emocionální odstup, v nahrávkách jsem viděla místa, která byla zcela zničená nebo okupovaná. Nebo zničená a okupovaná. V té době byly tři z postav na okupovaných místech, dvě zmizely.

Film jsme začali znovu stříhat a změnili jsme jeho strukturu. Všechno bylo najednou tak důležité, i malé detaily. Museli jsme vystříhat spoustu dobrých scén, ale měli jsme pět postav a jen devadesát minut. Takže stříhání bylo bolestivé, říkáme tomu „zabíjení miláčků“.

Máte pocit, že se tím změnilo i celkové vyznění dokumentu?

Vždy to bylo o síle snění. Co se ovšem změnilo, je závěr. Většina našich postav své touhy skutečně následovala a byla velmi blízko k tomu je realizovat. Jenže po invazi jim válka zničila život a mnoho snů. Proto je film nyní také o zničených snech a tom, jak se temnota snaží spolknout veškeré světlo. Už to není jen o pěti lidech, ale obecně o mladých z Ukrajiny, které válka uvěznila.

Je to stále film o naději?

Vidím to jako film, který má uvnitř světlo. Když ho máme i my, nikdo nám ho nemůže sebrat. Mohou bombardovat naše domy, můžeme přijít o elektřinu nebo okna. Pokud ale máme uvnitř sebe světlo, nevyhasneme.

Měli jsme v Berlinale premiéru a potom přišel čas na otázky. Bratr Lisy odpovídal na to, jak se mu film líbil a jaké z něj má pocity. Říkal, že po invazi a po tom, co strávil v okupaci deset měsíců, začal mít pocit, že veškerá jeho minulost je spálený film. Jako by už nezůstalo nic dobrého. Jenže po zhlédnutí filmu viděl, že v jeho životě bylo tolik krásy, lásky a štěstí. Je to zachycení poslední radosti před tím, než přišla temnota. Takže naděje je. Myslím.

“Mnoho dokumentaristů nemohlo hned točit. Stali se z nich aktivisté, dobrovolníci, mnoho z nich šlo na frontu. Ztratili jsme důvěru v sílu umění. Jak se dá přemýšlet o umění, když vám nad hlavami létají rakety?”

Po začátku invaze jste se cítila zcela bezmocně, a proto jste šla bojovat na frontu. Stále se tak cítíte?

Získat důvěru v sebe byl dlouhý a bolestivý proces. Cítila jsem se provinile, že jsem opustila své přátele na frontě a vrátila jsem se zpět k filmu. Zároveň jsem věděla, že dokončit film je důležité pro moje postavy. Kousek po kousku jsem získávala důvěru. Když jsme dokument dokončili a podívali se na něj, všichni jsme plakali a řekli jsme si, že jsme vytvořili velmi krásný a emocionální film, který je důležitý sdílet.

Začínám zase věřit v sílu filmu. Když se lidé koukají na televizi nebo čtou noviny, zapomenou. U dokumentu můžeme vytvořit hlubší vztah k realitě. Stále cítím vinu za to, že na frontě umírají lidé. Musím vybojovat svůj vnitřní boj a nějak si vybrat.

Měla jste pocit, že máte jako dokumentaristka povinnost natáčet, co se na Ukrajině děje?

Dokumentaristika je obecně zásadní, ale já sama jsem na začátku necítila sílu točit. Film je o dlouhotrvající perspektivě. V tu chvíli jsem měla pocit, že musím udělat něco okamžitě. Neměla jsem perspektivu, nemohla jsem plánovat, tvořit žádný příběh. Musela jsem bojovat hned.

Samozřejmě s časem jsem si začala více uvědomovat důležitost dokumentování toho, co se děje. Pro mnoho dokumentaristů to bylo podobné, také nemohli hned točit. Stali se z nich aktivisté, dobrovolníci, mnoho z nich šlo na frontu. Ztratili jsme důvěru v sílu umění. Jak se dá přemýšlet o umění, když vám nad hlavami létají rakety? Nepřemýšlíte nad uměním, ale nad tím, jak zachránit rodinu.

Po roce od invaze se dá vše lépe reflektovat. Nejen válka, ale i to, jaké příběhy se musí vyprávět. V první řadě je zásadní, aby tyto příběhy nevyprávěli zahraniční režiséři. Nejde vyloženě o turismus, ale mnoho z nich přijede na Ukrajinu natáčet a pak se vrátí do bezpečí. My tady žijeme a je důležité, aby byly slyšet naše hlasy. Také je to spravedlivější. Neříkám, že by tu neměl natáčet nikdo jiný než Ukrajinci, ale ukrajinské hlasy by měly být první.

Pro nás je to těžší, i finančně. Všechny peníze organizace, která u nás podporuje film, šly na armádu. Nyní od země nemáme žádné finance. Žijeme v konstantním stresu a je těžké něco plánovat.

Necítila jsem tedy povinnost točit, to by mělo jít od srdce. Ale když jsem byla na frontě, chtěla jsem si zachovat nějaké vzpomínky. Vytvořila jsem videodeník, ne pro film, ale pro sebe.