Poznámka režiséra

S Alénem Divišem sdílím od konce osmdesátých let minulého století jeden prostor, což nepochybně byl podstatný moment, proč jsem jeho život a dílo začal, poprvé někdy v polovině devadesátých let, mapovat objektivem filmové kamery. V jeho ateliéru jsem řadu let bydlel a máme tam stále střižnu-ateliér. Vždy, když tam na mě z ničeho nic padla tíha, říkal jsem si, že Alén přišel na návštěvu.

Smějící se kostlivci ve Svatebních košilích nebo vězeňské zdi La Santé, kde Diviš strávil rok života. Již někdy od konce osmdesátých let, kdy jsem se s jeho dílem poprvé setkal, mě Diviš fascinuje. Existencialismus, humor, něha, syrovost. Film jsme stříhali s Milošem Málkem právě v Divišově ateliéru, došlo tak k tomu, že jsme do tohoto prostoru na filmovém pásu vlastně vrátili dílo, které zde bylo naposledy ještě někdy před malířovou smrtí v roce 1956. Diviš, odmítající tančit dobové tance, ke konci života v ateliéru maloval a vlastně již ani moc nevycházel, „zalezlý jak škvor pod kamenem“, často měl prý i hlad. Ateliér také ve filmu hraje, jeho světelná atmosféra, ale především jeho okno, okno do nebe, průhled do věčnosti.

Momentem, zásadním pro vznik filmu a pozoruhodným pro diváka, je ale samotný složitý malířův osud, v němž je zároveň obsažena celá jedna epocha – předválečná Paříž, Maroko, New York, poválečná Praha – vše uzavřeno jeho předčasnou smrtí v roce 1956, uprostřed temnoty radostného budování komunismu.

V této celovečerní verzi filmu Alén vyprávějí o Divišově podivuhodných a málo známých životních cestách a kolizích všichni žijící pamětníci, které jsme v běhu posledního desetiletí byli schopni nalézt. Další postavou filmu je Divišovo dílo, ve kterém nás Alén, schopný reflektovat svoji dobu, provází ve svých uhlech, kvaších a olejích svým vlastním osudem.