Práce, nepráce, postpráce

Zatímco Češi a Slováci napracují týdně téměř čtyřicet hodin, Němci necelých třicet pět a Nizozemci dokonce jen třicet hodin. Týdenní průměr Nizozemska ovšem splní jihokorejský protagonista snímku Postpráce za pouhý jeden a půl dne. Padesátiletý účetní bere své těžko pochopitelné pracovní vytížení jako způsob, kterým své rodině projevuje lásku. 

Vztah k práci by se jistě lišil i při srovnání několika náhodně vybraných Evropanů. Kontrast mezi hrdiny nového snímku italsko-švédského režiséra Erika Gandiniho nás nicméně přivádí ke zcela zásadní otázce: „Opravdu je přes tři sta padesát let starý model práce, který vznikl během průmyslové revoluce, schopný obstát i v dnešní době? Bereme práci jako nějaké univerzální řešení, odpověď na otázku emancipace žen, asimilace migrantů či seberealizace. Politik, který tvoří pracovní místa, je brán jako úspěšný,“ přemýšlí režisér snímku, který bude uveden v rámci letošního ročníku festivalu Jeden svět.

Mýtus produktivity

Výpovědi koprodukčního dokumentu se snaží předestřít současné i budoucí podoby práce. Máme tak šanci ponořit se do uvažování postav napříč regiony Severní Ameriky, Evropy, Asie a Blízkého východu. Díky propojení sugestivní kamery a hudební složky, která rytmicky remixuje některé z výpovědí, snímek nabízí působivou možnost zamyslet se nad tím, zdali je naše vnímání potřeby práce správné. 

Těm, kteří sní o „penězích za nicnedělání“, podávají rukavičku protagonisté z Kuvajtu, pracující za pohádkový plat na uměle vytvořených úředních místech. Zahřívání židle má ale v jejich výpovědích i jasnou stinnou stránku. Deprese, úzkosti a pocit nenaplnění si kompenzují projídáním peněz a prokrastinací.

„Měl jsem od Kuvajtu vysoká očekávání – mají k dispozici nezměrné bohatství, ale využívají ho nejhorším možným způsobem. Nabízí sice dobře placenou práci, namísto schopností ale vyžadují umění přetvářky – předstírejte, že máte práci, a bude to v pořádku,“ zmiňuje Gandini. Smysl života hledají skrze práci i italská aristokratka s pohádkovým dědictvím či horlivý motivační kouč z USA, který svým chováním doslova definuje Weberův ideál protestantské pracovní etiky. „Obyvatelům Spojených států se přezdívá ‚no vacation nation‘ – většina z nich nechává propadnout i těch ubohých čtrnáct dní dovolené, které mají zákonem garantované,“ doplňuje režisér.

Pocit naplnění je podle nedávných výzkumů pro čerstvě produktivní Čechy prioritou. Co je to ale vůbec produktivita? „Francouzský levicový politik Jean-Luc Mélenchon zpochybňuje rozdělení naší existence na neproduktivní a produktivní. Ptá se, jak je možné, že právě v té neproduktivní vytváříme takové hodnoty, jakými jsou kreativita či láska. Já se ptám, jak je možné, že v době největšího technologického pokroku trávíme prací více času než kdy předtím,“ říká Gandini. Ve snímku se jako respondenti objeví i Noam Chomsky nebo Slavoj Žižek. „Nechtěl jsem ve filmu srovnávat a vyzdvihovat jeden model nad druhý, protože co se týče práce, všichni zatím tápeme ve tmě,“ uzavírá.

Peníze zdarma, nebo za porno?

Kromě zmiňované Postpráce se pracovní tematika propisuje i do dalších filmů na programu festivalu Jeden svět. Progresivnějšímu přístupu k práci, konkrétně využití nepodmíněného příjmu, se věnují Peníze zdarma. Snímek zkoumá prostředí malé keňské vesnice Kogutu, jejíž obyvatelé dostávají po dobu dvanácti let 22 dolarů měsíčně bez ohledu na to, jestli pracují, nebo ne. Režisérská dvojice Lauren DeFilippo a Sam Soko proti sobě umisťuje příběh mladých ekonomů, kteří věří, že našli všelék na světovou chudobu, a portréty Keňanů, jejichž životní situace se v průběhu experimentu dramaticky mění nejen k lepšímu, ale také k horšímu. 

Nové pracovní modely generace Z můžete prozkoumat hned ve dvou snímcích na festivalu. Ve filmu Pornfluenceři si mladý pár vydělává pohádkové peníze díky natáčení pornografických videí. V Dívčím gangu úspěšná tiktoková influencerka zaměstnává vlastní rodiče.

Téma práce nedávno řešily i další české dokumenty. Apolena Rychlíková a Saša Uhlová upozornily na podmínky nejhůře placených pracovních pozic v Česku v Hranicích práce (2017) z cyklu Český žurnál. Oceňovaný portrét Nová šichta (2020) Jindřicha Andrše nabídl příběh svérázného horníka, který se přeučil na programátora. Budoucnosti práce v Česku se tento snímek dotýká více, než se může zdát – podle průzkumu společnosti Boston Consulting Group se rekvalifikace do roku 2030 může přímo či nepřímo týkat až 1 milionu pracujících Čechů.

Ve všech zmíněných snímcích dominuje jako středobod lidského univerza práce. „Dokážeme si představit, že by prodavačka, která dvacet let skenovala zboží na pásu, nebo kamioňák, který strávil život za volantem, mohli využít svůj čas pro něco jiného? Proč jejich životy nahlížíme jako kvalitnější než životy nezaměstnaných, které společnost odsuzuje jen proto, že nemají práci?“ ptá se Gandini. „Točíme kolečkem, které už se dlouho zadrhává. Máme totiž strach vůbec začít přemýšlet nad něčím, co by lépe vyhovovalo požadavkům současnosti i budoucnosti,“ uzavírá.