Pravdivé nepravdy Hassena Ferhaniho

Dokumenty si pohrávají s pravdou už od samých počátků. V alžírské kinematografii tomu není jinak. Hassen Ferhani patří k nejvýraznějším osobnostem alžírských filmařů, kteří se na přelomu tisíciletí začali zajímat o film jako o vhodné a silné médium pro sdílení svých názorů na místní politiku, společnost a zobrazování pravdy. Založili první filmový klub v Alžíru, který pro ně byl jedinou filmovou školou a který v nich ihned zažehl touhu dělat filmy vlastní. Ferhani měl již zkušenosti s fotografií a coby filmař debutoval v roce 2006 krátkým filmem Les Baies d’Alger složeným ze záběrů na panorama města a z fiktivních dialogů neprofesionálních aktérů, s narážkami na nezaměstnanost, sociální rozdíly či vztahy. Hned tímto prvním snímkem načrtl Ferhani svůj specifický přístup k zobrazování reality, ve kterém se stírá rozdíl mezi fikcí a dokumentem. Je však možné skrze „inscenovanou skutečnost“ zachycovat autentickou pravdu?

Ferhani ve svých filmech dokumentuje život a jeho zákonitosti ve své domovině. Vytváří kritické obrazy státu, který zanedbává obyvatelstvo, nucené na vlastní pěst existovat v nepřátelském prostředí. Jeho snímek Afric Hotel (2011) vypráví o třech migrantech projíždějících Alžírem, kteří jsou ponecháni na pospas ignoraci místních obyvatel. Film Dans ma tête un rond-point (2015) zase popisuje prostředí jatek, kde se střetávají nedosažitelné sny postav s chladnokrevným porážením krav. Protagonisté nachází útěchu ve své víře, ve spirituálním vztahu ke svým zvířecím společníkům nebo v nepatrných maličkostech, které jim každý den připomínají, že mají štěstí být na světě. Rozmanité snímky nás provázejí neudržovanými městy, zanedbanými službami, chudobou a neodmyslitelně bouřlivou Saharou, která je v Alžírsku všudypřítomná jako symbol prázdné beznaděje.

Ačkoliv je takto vnímaná realita života v Alžírsku přesvědčivá, nelze opomenout, že většina scén je uměle inscenovaná. Ferhani vytváří před kamerou nepravděpodobné události, které se nebojí fikce. Dosazuje vlastní postavy, píše jim vlastní dialogy, mnohokrát upravuje celou mizanscénu. Často se dokonce drží narativních postupů, které se ani nesnaží být uvěřitelné. Jeho snímky jsou uváděny jako dokumenty, které vypovídají o pravdivém svědectví ze života Alžířanů, přesto jsou záběry předem připravené nebo velmi náhodně pořízené. I když Ferhani nemá zapotřebí zakrývat skutečnost, na festival Visions du Réel přijel jako host obhajující se slovy: „Nelžu, ale neupadám do pravdy.“ Jakou pravdu tedy skutečně divákům předkládá?

Jeho snímky se předně zaměřují na lidi. Na lidi, kteří tvoří alžírskou společnost, hlavně však na jednotlivce. Jeho protagonisté jsou ve filmu vším. Každý má svoje místo, každý je osobností, na každém z nich záleží. Pravda, kterou skrz ně ukazuje, není povrchová a nevystačí si jen s kritickým pohledem. Filmuje pravdu člověka před kamerou. Ferhani posouvá filmovou pravdu na vyšší úroveň, když nepřirozeně inscenuje skutečnost pro zachycení přirozeného chování lidí před kamerou. Například v jeho posledním snímku, 143, rue du Désert (2019), se setkáváme s náhodnými lidmi, kteří se zastaví na čaj u protagonistky Maliky. Lidé bez zkušenosti s natáčením jsou vsazeni do inscenovaného prostředí před kameru a mají se chovat přirozeně. Nesledujeme však umělé postavy, nýbrž lidi, kterým byla tato možnost nabídnuta. Pozorujeme, jak se někteří snaží o přetvářku a jiní ne i jak se jejich reakce mění s vědomím, že v záběru jsou, či nikoliv. Následně nám Ferhani pomocí citlivého střihu předkládá skutečnou pravdu, tu, kterou tvoří lidé. Jak se sám na letošním festivalu Visions du Réel ke spolupráci se svými aktéry vyjádřil: „Být filmován a být připraven odevzdat kus sebe je statečný čin.“

Pravda je v dokumentárních filmech stále rozebírané a zpochybňované téma. Co je vlastně realita a co je mýtus? Jak se tyto dva světy střetávají? Existuje vůbec skutečná pravda? Každý má svou pravdu. Pro každého představuje něco jiného, něco jinak čistého. Pravda jsou fakta, pravda je upřímnost, pravda je víra. Je Pán, který na nás dohlíží, pravda?

„Lidé lžou, ale nevědí, jak lhát.“
143, rue du Désert (2019)
Hassen Ferhani