Prostor k nadechnutí

Životopisné snímky Forman vs. Forman (2019) Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny a Jiří Suchý: Lehce se životem se prát (2019) Olgy Sommerové vypráví příběhy o hledání svobody. První se odehrává v normalizovaném Československu a druhý v emigraci. Ukazují, jak se Miloš Forman a Jiří Suchý vypořádávají se schizofrenní realitou totalitní společnosti, jež nutí umělce rozhodovat se mezi svobodou a domovem.

Miloš Forman patří k tvůrcům, kteří neplánovali emigraci. Okupace ho zastihla v době, kdy se nacházel v zahraničí a rozhodoval se, zda se vrátit, či nevrátit do vlasti, jež se pro něj během jeho nepřítomnosti změnila v past. Byla to svoboda vykoupená narušením rodinných vazeb. Forman své syny neviděl sedm let a jeho první manželství nepřežilo exil. Třeštíková s Hejnou akcentují téma svobody a vykořeněnosti, které sahá až do raného dětství režiséra, jež poznamenala smrt rodičů v koncentračním táboře i hororové vzpomínky na gestapo. Emotivní střihovou koláž prostupují bohaté archivní materiály zachycující dramatické společenské proměny. Intimitu časosběrných dokumentů se podařilo propojit s dramatičností konfliktu mezi osobními dějinami jednotlivce a velkými dějinami společnosti tak, jako v případě příběhu Lídy Baarové ve snímku Třeštíkové a Hejny Zkáza krásou (2016).

Helena Třeštíková vzpomíná na Formanův snímek Konkurs (1963) jako na iniciační zkušenost. S díly československé nové vlny se na plátna kin poprvé dostala uvěřitelná autenticita. Ani banální všednodennost však nemůže být v prostředí, které hlásá doktrínu socialistického realismu, apolitická a vnitřní konflikt mezi postavou a prostředím se přenáší z Formanových raných děl i do jeho epických amerických příběhů. Značný prostor dostává téma svobody v ukázkách ze snímků Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), Vlasy (1979), Ragtime (1981) nebo Lid versus Larry Flynt (1996). Na příkladu Amadea (1984) se vyjevuje  schizofrenie systému, který zrazuje své vlastní principy. Tentýž režim nechal svého bývalého občana točit v Praze velkofilm pro Američany, zatímco ve stejné době držel ve vězení jiného umělce, Václava Havla. Po odchodu do exilu se Forman setkává s jiným druhem nesvobody. „Svobodní nejsme nikde, ale když si mám vybrat mezi tím, být vydán na milost idiotovi nebo divákovi, volba je jasná.“ Tvůrce dochází k závěru, že represe je všude, ale komerční tlak je únosnější, než ten ideologický.
 

Příběh Jiřího Suchého Lehce se životem se prát (2019) je méně politický. Sommerová místo historického kontextu akcentuje zejména osobní zážitky hlavní postavy. Vedle tragédií jako je smrt Suchého první manželky Běly nebo skon Jiřího Šlitra však rezonují i politické události. Divadlo Semafor se stalo celospolečenským fenoménem a jeho zakladatelé vytvořili v oblasti populární kultury prostor pro nerežimní zábavu, kam se lidé chodili „nadechnout čerstvého vzduchu“. Archivní záběry na hořící sovětské tanky a střelbu v ulicích během okupace emotivně podkresluje píseň Suchého a Šlitra z roku 1969 Jo, to jsem ještě žil. V době, když začala okupace, byl Suchý s manželkou v zahraničí. Z osobních pohnutek se vrací domů, protože „není emigrantský typ“ a jeho rozhodnutí přerůstá v gesto národní loajality. Když se nečekaně objeví na jevišti Semaforu, zatímco si veřejnost myslela, že je v Londýně, sklízí největší potlesk v životě. „Lidé byli rádi, že se také někdo vrací.“

Forman ani Suchý nebyli dizidenti, přesto jejich příběhy nezůstaly apolitické. Třeštíková s Hejnou i Sommerová rozšířili portrét jednotlivce o kolektivní historickou zkušenost a ukázali, jak se vyrovnat s represivním systémem. Ať už to bylo nalezení tvůrčí svobody v rámci systému a stmelování lidí zábavou nezatíženou ideologickou objednávkou v případě Suchého, nebo vybudování nového domova v zahraničí v případě Formana. Formanův syn Petr, který namluvil část snímku svého zesnulého otce, představuje kontinuitu jak na úrovni osobního, tak i kolektivního příběhu režiséra, jenž upozorňuje na to, že naše země je svobodná jen na papíře, ale bude trvat dlouho, než se lidé osvobodí uvnitř.