Psí láska
Režisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.
Zhruba před třemi lety mě oslovil producent Pavel Berčík, jestli bych nechtěla natočit film o mushingu. V tu chvíli jsem popravdě ani netušila, o čem mluví, a to slovo jsem si musela vygooglovat. Máš ráda hory, zimu a psy, řekl mi tehdy Pavel a měl vcelku pravdu.
Zároveň mě vždycky zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností a z jejichž příběhu je zřejmé, že bez dobrodružství a výzev nedokážou žít. Ti, kteří dosahují pocitů štěstí v podmínkách, které by se jiným lidem zdály na hranici snesitelnosti.
O dva roky později jsem se ocitla daleko za polárním kruhem a uprostřed noci a ztuhlá mrazem jsem snad věčnost čekala na psí spřežení vedené fascinující ženou jménem Jana Henychová. Svou lásku k horám a mrazům jsem tu noc, kdy teploměr ukazoval −26 °C, přes silný vítr nebylo vidět na krok a péřové rukavice jsem zapomněla v autě, lehce přehodnotila. Záběr jsme po čtyřech hodinách čekání skutečně natočili (a o rok později jsme ho v teple smíchovské střižny zase vyhodili) a já jsem v ten okamžik pocítila jakési perverzní štěstí, že jsem součástí téhle překrásné sněhem zaváté laponské krajiny.
Psí láska je příběhem jedné ženy a jejích třiceti psů. Jana tráví téměř třetinu roku v severní Evropě, kde se psy trénuje a kde se pak účastní i některého z místních závodů. My jsme se s kamerou zúčastnili nejdelšího a nejnáročnějšího závodu v Evropě, který se jmenuje Finnmarksløpet. Tisíc dvě stě kilometrů dlouhá trasa vede napříč horami severního Norska, teploty v době závodu dosahují i −40 °C, světla je pomálu a lidských obydlí po cestě ještě méně. Závodníci jsou převážně muži, a hlavně samí Skandinávci, kteří mají oproti Středoevropanům mnoho výhod. Na trase jsou povinné checkpointy, kde si závodníci mohou na pár hodin odpočinout, jinak se ale jede ve dne v noci, bez ohledu na počasí. Přibližně polovina účastníků závod nedokončí. Buď dojdou síly jim, nebo psům. Finnmarksløpet má tak pověst závodu, kde více než jinde platí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Jana byla navíc jedním ze dvou účastníků, kteří jeli s čistokrevnou rasou husky, v naprosté většině Skandinávci závodí se psy, kteří jsou na dlouhé tratě letitým křížením určeni. (Jana je familiárně nazývá vořeši.)
Žít svůj sen
Jak plynul čas závodu, začala se před námi odvíjet i životní cesta výjimečné ženy, která mě fascinuje touhou žít svůj sen a obětovat mu prakticky všechno ze svého komfortu. Záhy se ukázalo, že Jana je skutečně neobyčejná osobnost, která kromě velice silné vůle a schopnosti závodit v drsných podmínkách oplývá i talentem zachycovat své pocity na malou kameru. Právě díky tomu, že Jana sama sebe natáčela v situacích, ke kterým by se štáb neměl šanci dostat, vznikl intimní portrét nezlomné, zároveň však křehké a vtipné osobnosti.
Vystoupit z komfortní zóny, sáhnout si na dno, trávit dny i noci s pohledem upřeným na zasněženou krajinu a psí zadky… To vše si asi normální člověk rád vyzkouší, pravděpodobně v tom ale nebude chtít žít víc než třetinu roku. A hlavně, což je pro mě zcela nepředstavitelné, to vše vykonávat a zažívat o samotě. Tři měsíce tréninku tráví Jana ve srubu u jednoho zamrzlého švédského jezera. Tam prožívá o samotě Vánoce a Nový rok. Občas za ní přijedou známí, ale jinak každé ráno vstane, jde se pozdravit se psy a po snídani jede na trénink. Sama občas zakempuje přes noc uprostřed sněhového království, sama vytahuje saně, když jí zajedou pod led, sama si opraví auto nebo sekeru. Sama tráví dlouhé hodiny ve srubu, když je zima příliš velká nebo když je naopak málo sněhu. Sama je ve chvílích smutku i radosti. A tomu všemu říká dovolená.
Jana se zcela dobrovolně vzdala klasického způsobu života s partnerem, dětmi a prázdninami v Chorvatsku. Stejně jako většina ostatních musherů záhy zjistila, že osobní život je s profesionálním mushingem v podstatě neslučitelný. Má za sebou jedno nepovedené manželství s americkým musherem a tím je pro ni kapitola muži zřejmě zcela uzavřená. V létě pořádá tábory pro děti s psí tematikou, v té době si dle vlastních slov dětí užije dostatečně. Špatně snáší horka a je zjevné, že celé léto tráví myšlenkami na studený sever.
My jsme na severu strávili jen pár týdnů, ale zůstal nám hluboko pod kůží. S odstupem času jsem začala chápat, proč se Janě z těch pustých zasněžených plání tolik nechce.
Myslím, že náš film je o hledání štěstí a životní spokojenosti. O tom, že člověk může zažívat pocity naprosté radosti v okamžicích, které by se většině z nás zdály přinejmenším nekomfortní. Janin příběh může být značně inspirující. Pro ty, kteří se bojí žít svůj sen, kteří nechtějí vystoupit ze své komfortní zóny nebo se bojí změny. A samozřejmě pro všechny, co mají rádi psy, sníh a legraci.