Ptát se po tom, kde jednou skončíme

Jana a Vlasta nejsou jen postavami filmu Stopa v hlavě. Obě jsou už dlouho součástí filmové dílny pro seniory spolku Inventura. Ta existuje od jara 2014. Já jsem se přidala v roce 2015 a teď už ji několik let vedu. Od té doby dílna prošla proměnami v personálním složení i v tvůrčím zaměření. Jejím hlavním cílem ale od začátku bylo přispět prostřednictvím filmového média k tomu, aby senioři byli v naší společnosti vnímáni jako lidé velmi rozmanitých osobností a životních příběhů, kterým stojí za to naslouchat.

Janě je 61, Vlasta letos oslaví 70. Mimo to, že jsou obě mými dobrými kamarádkami, jsou také velice osobitými filmařkami. Mají za sebou mnoho krátkých filmů i delších útvarů. Nejvýraznější jsou pro mě osobně jejich filmy Za pět dvanáct (2016) a Vršovická Irenka (2016). Vlasta i Jana mají schopnost koncentrace na těžká témata související se seniorským věkem, která jednak samy nacházejí, následně je ohledávají a nakonec samy natáčejí houževnatě, a přesto s lehkostí. V případě zmíněných krátkých dokumentů jde o témata, která jinak zůstávají na periferii naší pozornosti. Jana zaznamenala osamělou seniorku Irenku a Vlasta tradiční místo pohřebního rituálu – strašnické krematorium. Myslím, že osobitý styl, který obě prokázaly v těchto filmech, se odráží i v novém snímku Stopa v hlavě, na kterém jsme v dílně společně začaly pracovat v létě 2017. Na začátku byla snaha poukázat na něco, co nás všechny čeká, až dosáhneme určitého věku, a v čem  jako společnost máme velké rezervy. Téma jsme si definovaly velmi volně jako důstojné stáří a vzešlo od samotných seniorských filmařek.
 

Pohledy Vlasty a Jany jsou různé, ale doplňují se. Vlastin pohled je věcný, daří se jí při tom ale zachytit i detaily, které nemají s věcností nic společného. Není náhodou, že zrovna její kamera funguje v mnoha sekvencích filmu Stopa v hlavě natáčených kameramanem filmu Honzou Šípkem jako rovnocenný partner jeho záběrů. Janina kamera pluje bytem, ve kterém bydlí s maminkou, a citlivě zachycuje často až abstraktní fragmenty jejich společného soužití. Musím říct, že když mi Jana a Vlasta materiál postupně nosily ke konzultacím, vždy znovu jsem propadala nadšení z toho, jak bezprostředně jsou schopné s kamerou nakládat a jak je díky tomu jejich záznam autentický. Jejich záběry jsou odrazem jejich způsobu přemýšlení. Je jim společná naprostá upřímnost a odvaha ptát se po tom, co bude, až odejdou síly. Nebojí se při tom ani těch nejtěžších otázek, které jejich tázání přinese. Těch otázek, které většina lidí raději vytěsňuje. Kde skončí moji starší blízcí a kdo se jednou postará o mě? Důležité je také poznamenat, že obě se na filmu podílejí (podobně jako část štábu) zcela nezištně, protože v tom spatřují smysl. 

Členky filmové dílny pátrají po tom, jak u nás vypadá péče o seniory ve vyšším věku. Záběry z jejich ručních kamer doplňuje materiál natáčený s ženami, které tuto fázi života právě prožívají. Pro pohled seniorských filmařek není charakteristická přehnaná kritičnost, ani strach, což jsou emoce často s tímto tématem spojované. Jejich pohled je plný empatie a nadhledu, ale také pochyb. Týkat se to totiž brzy může i jich samotných. V případě Vlasty i Jany se jich téma dotýká zcela bytostně prostřednictvím osudů jejich maminek. Obě v rámci filmu kromě společného mapování toho, jak se seniorům v institucích nebo v jejich vlastních bytech ve vyšším věku žije, odkrývají i svou osobní zkušenost a zachycují ji pomocí svých ručních kamer.

Film je o přirozených věcech, které ale v dnešní době bohužel tak přirozené nejsou. Je o posledních letech života, o tom, kde a s kým je v naší společnosti zvykem je trávit. Je o věcech, o kterých se těžko mluví i s těmi nejbližšími, a především je o rodinných vztazích.

Nepřinášíme film z domova důchodců, ani rozbor sociální péče v České republice. Nechceme ukazovat správnou cestu nebo někoho soudit. Ukazujeme, jaká v naší společnosti mohou být poslední léta života a jaké faktory na ně mohou mít vliv. Skrze postoje našich protagonistek-spolutvůrkyň-filmařek se postupně seznamujeme s těžkými rozhodnutími, nutně provázejícími úbytek sil, která nikoho neminou. A je jedno, jestli se týkají vaší babičky, nebo tou babičkou jste vy. Protože těžké je to vždycky. 

S filmem jsem strávila posledního dva a půl roku, během kterého se můj život výrazně proměnil a téma filmu se v něm odrazilo. Zemřely obě mé babičky a narodil se mi syn. Vlastě i Janě jsem vděčná za absolutní otevřenost, za neúnavnou kreativitu, za tu dlouhou cestu, kterou jsme spolu ušly. Jejich stopa v mojí hlavě je nesmazatelná. A věřím, že náš film pomůže otevřít tolik chybějící diskuzi o tom, jak a kde čeští senioři tráví poslední léta svých životů.