Puri daj v živé paměti

Ve snímku Jak jsem se stala partyzánkou se slovenská dokumentaristka Vera Lacková vydává napříč historií vlastní rodiny a nalézá téma, které zdaleka přesahuje rozměr osobního vyprávění. V archivech objevuje záznamy o svém pradědečkovi Jánu Lackovi a dalších Romech, aktivně zapojených do protinacistického odboje.

Důvodů, proč Lacková mohla pojmout své pátrání v rodinné historii jako těžké, emočně vypjaté drama, je celá řada. Jedním z nich je tragédie, která postihla jejího praděda Jána Lacka. Po jeho zatčení a uvěznění byla celá jeho šestičlená rodina nacisty zavlečena do lesa a zastřelena. Jejich těla nalezl díky peří z dětské zavinovačky, které jeho žena házela na zem, když ji nacisté spolu s ostatními rodinnými členy odváděli. Doufala, že ji tak Ján bude moci nalézt. Lacko se po válce znovu oženil a založil nové pokolení, ze kterého pochází autorka toho snímku.

Lacková se však cestou drásavé výpovědi o nacistických zločinech nevydává. Archivní materiály zapojuje pouze občas a nejsou to vstupy kontextové, ale ilustrativní. Mají podobu rychlých střihových sekvencí, které dokládají masovost a intenzitu válečného teroru. Její snímek se soustředí především na přítomnost. Z intimní blízkosti sledujeme, jak její rodina vnímá minulé události z dnešního pohledu. Otevírání starých ran v podání Lackové nepůsobí jako snaha ochromit diváka traumatizujícími scénami. Naopak je znát, navzdory tíživému tématu, velká míra pozitivní energie a potřeby docílit společenské změny.

Sama autorka se považuje za novodobou partyzánku, pokračovatelku odkazu svého pradědečka. Stejně jako on představuje tranformační sílu nejen v kontextu vlastní rodiny, ale i společnosti. Tragédii, která se doposud šířila v její rodině pouze ústně, objektivizuje. Stává se kronikářkou a při svém dvouletém pátrání nalézá osudy dalších romských partyzánů. Na základě svého hledání pořádá pietní akt a výstavu Romové v odboji, do níž zapojuje i místní úřady. Orální historie se pod jejím vlivem mění v psanou a stává se podkladem pro veřejnou osvětu.

Rodina věc veřejná

Otázky, které si autorka klade, se týkají nejen rodiny, ale i etnika, státu, národa. Všemi těmito vrstvami prostupuje rasově motivovaná nenávist a odráží se na životech rodiny autorky. Její teta se usadila v Rakousku a za svůj původ se stydí a babička, romsky „puri daj“, Lackovou vychovávala v domnění, že k Romce s vysokoškolským titulem se bude společnost chovat lépe. Přesto však dokumentaristku neustále povází strach z budoucnosti, pramenící ze sílícího extremismu v současném světě. Podoby a míru rasismu napříč slovenskou společností vyobrazuje Lacková v úctyhodném rozsahu. Dává prostor lidem, podle nichž jsou Romové kriminálníci a společnost se k nim chová jako k občanům druhé kategorie.

Strůjcem tohoto stereotypu nejsou jen extremisté typu Mariána Kotleby, ale též úřady, které šíření nenávisti mezi společenskými skupinami nečinně přihlíží, nebo dokonce přitakávají. Zajímavé shrnutí vztahu systému k romskému etniku přináší postava starosty obce Turček. Ján Teltsch coby zástupce veřejnosti nabádá ke zdrženlivosti a snaží se držet ceremoniál na „neutrální“ rovině, aby připomenutím skutečnosti, že Němci vraždili Slováky, nepobouřil členy přítomného německého pěveckého sboru. Dokonce relativizuje historický fakt, že Ján Lacko byl skutečně partyzán. Aktivitám dokumentaristky však vyjadřuje podporu, spolupracuje při organizování ceremoniálu i výstavy a stejně jako ona se obává zesilujícího extremismu ve společnosti.

Lacková otázku rasismu nezjednodušuje na zpolitizovaný souboj mezi extrémní pravicí a liberály. Z jejího snímku jasně vyplývá, že jde o komplexní problém, který má sociální, politickou, ekonomickou i historickou rovinu. Z logiky věci tedy nemůže existovat jediné, ani okamžité řešení. Změna je proces, který sestává z mnoha proměnných v prostoru a čase. Úlohu v tomto procesu hraje politická elita, která má moc vybalancovávat extrémní společenské nálady a tendence.

Jak jsem se stala partyzánkou je varovná sonda do společnosti, ve které je rasismus normou, ale je to i příběh o naději. Především díky tomu, že se v něm Lackové podařilo upozornit na svůj projekt slovenskou prezidentku. Zuzana Čaputová, která má moc měnit společnost z nejvyšších pater systému a reprezentuje hodnoty státu, legitimizovala snažení autorky a v proslovu k výročí Slovenského národního povstání se vyjádřila o podstatě pluralitní demokratické společnosti. Nemusíme se ve všem shodnout, abychom spolu mohli žít.