Raymonde Carasco

Režisérka, profesorka filozofie a filmových studií, spisovatelka Raymonde Carasco (1939–2009) po sobě zanechala úctyhodné literární a filmové dílo, které je doposud málo známé. Její snaha o propojení filmu a antropologie, od níž se ale postupně vzdálila, vycházela ze zájmu o Sergeje Ejzenštejna, o jehož pojetí montáže napsala pod vedením Rolanda Bartha dizertaci. Následně se vydala po stopách avantgardního umělce Antonina Artauda do Mexika na základě jeho knihy Tarahumarové (1947), mezi nimiž nakonec strávila přes dvacet let. Se svým manželem Régisem Hebraudem, kameramanem a střihačem, natočila celý cyklus etnografických filmů Tarahumarové 78 (1979), Tarahumarové 79 – Tutuguri (1980), Los Pintos (1982), Tarahumarové 85 – Los Pascoleros (1996), Artaud et les Tarahumaras (1996), Ciguri 98 – Peyotlový tanec (1998), Ciguri 99 – Le dernier Chaman (1999) a La Fêlure du temps (2004).

Tato poetická freska má jako hlavní tematickou osu rituální kulturu indiánů Tarahumara. Avšak Raymonde Carasco si nevybírá tradiční techniky natáčení a filmového vyprávění, které jsou charakteristické pro tzv. klasickou vizuální antropologii. Pro tuto filmařku-spisovatelku není zajímavé zachytit vnějškové zdání jednotlivých fenoménů bez odboček, nýbrž se pokouší vytvořit realitu tvořenou ostrůvky, které jsou vzájemně propojené do jednoho celku. Ten pak vytváří to, co Carasco nazývá un paysage-matière (hmotná krajina), v níž se pozornému divákovi objevují citlivé události chůze, běhu, rituálních zpěvů a tanců. Důležitý je ovšem také komentář, jenž je z velké části výtahem z Artaudových textů.

Daří se tak vytvářet nové deskriptivní formy zasazené do téměř hmatatelné přítomnosti a do pohybů. Zároveň vzniká alternativní pohled oproštěný od mnoha západních didaktických nánosů. Formálně elegantní struktura je charakteristikou filmařského rukopisu Raymonde Carasco a Régise Hébrauda. Pohrávají si s výtvarnými schématy vizuální reprezentace, pro něž je základní fragmentárnost, vznosnost, fetišizace a logická posloupnost. Výsledkem je neobyčejně zajímavá analýza vztahu lidu Tarahumara k prvotním přírodním silám. Zjednodušeně vzato jde o vztah mezi zemí a nebem.

Tarahumarové 79 - Tutuguri (Tarahumaras 79 - Tutuguri,  Raymonde Carasco, 1979)

Kromě výše zmíněných filmů obsahuje dílo Raymondy Carasco další filmy, scénáře k hraným filmům, dokumentární snímky, literární texty, z nichž mnohé nebyly dosud publikovány. Jmenujme alespoň její filmovou reflexi chůze a pohybu, artaudovskou studii lidské anatomie – snímek Gradiva – Náčrtek I (1978). Zpomalované, detailní záběry na chodidla kráčející ženy vymaňují pohyb z vazby odněkud–někam; zůstává jen prázdné gesto, nositel jakéhokoli významu – prostor, ve kterém může dojít k setkání s božským.

Sama autorka považovala za naprosto zásadní vlastní teoretické východisko spočívající například v pojmu „psaní pohledem“, přičemž filmy jí sloužily hlavně k jeho ověření. Ohledně „psaní pohledem“ například prohlásila:

„Dívat se vlastníma očima. To je psaní. To, co vypráví psaní. Jak psaní vypráví na základě počátečního vidění. Filmařova zvědavost je dětinská, jde o dětské psaní. Konfrontace mého pohledu a Artaudova pohledu. Odtud vychází základní hypotéza: v počátcích stojí psaný text, poezie, zde nalézáme pohled.“

Ve většině jejích děl takové hledání vedlo k prolínání různých disciplín – filozofie, filmu, literatury, fotografie. Jde o jakýsi duel – ve smyslu Jacquese Rivetta. Kromě toho jsou ovšem její filmy také fascinujícími esejemi, pokusy o hledání ztraceného času.

podle textu Nicole Brenezové a Corinne Mauryové