René – vězeň svobody
Film René – vězeň svobody pro mě byl jakýmsi experimentem. Do té doby jsem několikrát navazovala na své předchozí projekty. Vždy se dříve natočený materiál znovu sestříhal a spojil s nově natočeným do jednoho tvaru. Tady jsme se ale s producenty dohodli, že první film René z roku 2008 (natáčený dvacet let) zůstane zachován a vznikne nový film, jakýsi René 2, který jsem točila třináct let.
Bylo ale jasné, že některé informace a situace z prvního filmu se do druhého musí dostat.
Dlouho jsem přemýšlela, jak to udělat. Konečné řešení je, že součástí děje jsou různé projekce filmu René, kde se části filmu objeví na plátně. U těch projekcí je protagonista René většinou osobně přítomen a dost často se tak i setká s důležitými postavami svého života – a filmu.
Rozhodnutí pokračovat v dalším natáčení Reného života padlo už při dokončování prvního filmu. Producenti z Negativu opět projevili odvahu jít do nejistoty. Já jsem ale byla přesvědčená, že René Plášil je natolik zajímavá osobnost, že je naděje na zajímavý děj. To se nakonec, doufejme, potvrdilo.
Věřili jsme, že druhý díl bude celý natáčený na svobodě a René se už do vězení nevrátí. To se bohužel nestalo a René dostal trest na tři roky za řízení bez řidičáku. Takže ze třinácti let natáčení jsme zaznamenali nejprve dva roky na svobodě, pak tři roky vězení a pak osm let znovu na svobodě. Ve filmu se postupně objeví čtyři ženy, Reného možný syn z předchozího vztahu a různí přátelé. Ve vězení René vytvoří komiks s Jaromírem 99. Na svobodě vystřídá různá zaměstnání a přijde covid…
„Nikdy nic nerekonstruujeme. Pokud se něco odehrálo a my to nezachytili, máme smůlu.“
René byl vždy k natáčení velmi vstřícný, nestylizoval se, nic nezatajoval. Je velmi inteligentní (má změřené vysoké IQ) a hodně sečtělý. Přitom má zkušenost z té části naší společnosti, kam většina z nás nikdy blíže nenahlédne. To jsou kriminálníci i lehce asociální společenská skupina – unikátní kombinace. René tak dokáže skvěle reflektovat svou pozici intelektuála na okraji společnosti, dokáže definovat pocity vězně i člověka na okraji.
Časosběrné natáčení má svá specifika. S natáčeným protagonistou se známe dlouhou dobu a navzájem víme, co od sebe můžeme očekávat. René neklade žádné překážky, co smíme točit a co ne. Ve filmu se ovšem objevují i další postavy, se kterými se setkáváme poprvé. V tomto případě ale většinou všichni viděli film René, a tak tuší, oč jde. Přece jen ale je potřebné nastolit při natáčení atmosféru otevřenosti a nikoho k ničemu nenutit, naopak nechat volný průběh situaci a snažit se ji co nejvěrněji zachytit. Od dob natáčení na filmový materiál, kdy se muselo úzkostlivě šetřit, si můžeme dovolit natočit více a teprve ve střižně vybírat.
Metoda časosběrného natáčení je celou dobu celkem stejná. Je to jak zachycování přirozených situací, tak výpovědí, které pak částečně používáme jako samotný zvuk pod natočené situace či záběry místa, nálady. Nikdy nic nerekonstruujeme. Pokud se něco odehrálo a my to nezachytili, máme smůlu.
U Reného jsem občas používala jeho dopisy, které mi psal z vězení. Ty dopisy pak René načetl ve zvukovém studiu. Občas mi posílal zvukové zprávy na mobil. Některé jsem využila. Pak jsem potřebovala občas rychle objasnit nějakou změnu v jeho životě, a tak jsme ve zvukovém studiu dodělali další stručné zvukové zprávy, které pak zvukař upravil do technické podoby telefonické zprávy.
Když píšu tento text viděli už film diváci na festivalu IDFA v Amsterdamu a na akci Tady Vary v Praze. Shodli se, že filmu rozumí i bez znalosti prvního dílu, což mě potěšilo. V Amsterdamu diváci na můj dotaz, zda rozumí ryze českému filmu, řekli, že ten příběh je univerzální a vše jim je jasné. To mě také potěšilo. Po obou projekcích se ptali, zda budeme v natáčení s Reném pokračovat. Na to jsem jim zatím nedokázala odpovědět.