Vysloužilci:
nečekaně aktuální dokument

Aktuální situace na Ukrajině bohužel udělala z filmu o resocializaci válečných veteránů nečekaně aktuální téma. Neville Chamberlaine kdysi řekl, že ve válce nezáleží na tom, která strana se nazývá vítězem, protože nejsou žádní vítězové, ale pouze poražení. Slova moudrého muže dokazují i osudy tří členů speciální vojenské jednotky SOG. Lumír Němec, Miroslav Lidinský a Jan Žižka šli do války dobrovolně. Byl to pro ně splněný sen, když mohli bojovat proti tálibánským válečníkům. Po jejich návratu z afghánské mise byla jejich jednotka zrušena a oni se ze dne na den ocitli bez práce a smyslu života. Film Vysloužilci sleduje jejich návrat do civilního života v horizontu osmi let. Toto téma se ale formovalo až poslední rok. Vše začalo úplně jinak. Pokusím se nyní na následujících řádcích popsat příběh, který vedl k finální podobě snímku.

Vše začalo na konci roku 2012. Byl jsem tehdy ještě studentem FAMU a při natáčení spotu pro Českou zbrojovku jsem potkal Lumíra Němce. Byl jsem překvapený, jak přátelský a inteligentní je to člověk. Vždycky jsem totiž žil ve stereotypu, že voják rovná se „zelená guma“, ale tohle setkání mě přesvědčilo o opaku. Osobně jsem měl z vojny vždycky strach. Povinná vojenská služba se mi vyhnula a já jsem nemusel ani k odvodu. Když mi Lumír vyprávěl o tom, že jeho snem bylo odjakživa jít do války, tak mě to fascinovalo. Zároveň to pro mě bylo zcela nepochopitelné, a tak jsem se rozhodl o tom natočit film.

Filmař ve vojenském výcviku

Osobně jsem měl z vojny vždycky strach. Povinná vojenská služba se mi vyhnula a já jsem nemusel ani k odvodu. Když mi Lumír vyprávěl o tom, že jeho snem bylo odjakživa jít do války, tak mě to fascinovalo. Zároveň to pro mě bylo zcela nepochopitelné, a tak jsem se rozhodl o tom natočit film.

Ivo Trajkov mi během konzultací doporučil, abych nezůstal pouze u portrétu Lumíra Němce a obohatil film o další postavy. Lumír mě seznámil s Marwem, který skrývá svou identitu z důvodu bezpečnosti své rodiny. Kromě Marwa se další postavou filmu stal Miroslav Lidinský, který v Afghánistánu přišel o nohu. Tato trojka tvořila základ filmu s původním názvem Nástroj války. Zajímalo mě, jak se může z člověka stát válečná zbraň.

K celému konceptu mě vlastně inspiroval Lumír. Když jsme se dohadovali, o čem a jak točit, Lumír najednou řekl: „Jestli chceš pochopit, co to je strach o život, tak si musíš skočit padákem.“ „Počkej, neblázni,“ vymlouval jsem se. Ale Lumír se nedal obměkčit, a tak jsem si řekl, že z toho udělám koncept a zapojím se do výcviku vedeného bývalými veterány ze SOGu, abych tak lépe pochopil, co prožívá voják v boji. Celé to samozřejmě budu natáčet.

Skočil jsem. Single seskok padákem je krásná věc. Taky jsem poznal největší strach, jaký jsem kdy v životě měl. Kromě toho jsem ale zažil, jak funguje autopilot v každém z nás. Když jsme drilovali, co dělat se zamotanými šňůrami, výcvik trval jen den a půl. Přesto jsem po otevření padáku věděl, na kterou stranu se rozmotat. Kromě toho jsem měl neskutečné množství adrenalinu v krvi. Po seskoku jsem pil jak ďas, ale vůbec to na mě nebylo znát. A to mi na studiích ve Zlíně přezdívali muž dvou piv. Adrenalin dělá divy.

To se stalo v květnu 2013, krátce potom, co se Lumírovi narodila dcera Johanka. Dal jsem dohromady první verzi scénáře. Točili jsme další scény mého simulovaného výcviku. Na jednom z nich jsem oslavil své dvacáté šesté narozeniny křtem v ledové Jizeře. Vysloužil jsem si vojenskou přezdívku Hollywood. Bylo ale čím dál jasnější, že aby byl film dostatečně působivý, bude třeba větší rozpočet. Obeslal jsem snad všechny produkční společnosti v České republice, ale ti, kteří odpověděli, se k projektu stavěli odmítavě. Nakonec jsem se setkal s Janem Froňkem ze společnosti 8Heads Productions, který se projektu odvážně chopil. Začal oslovovat potenciální sponzory a vypisovat granty.

Poprvé v životě jsem se ocitl před komisí Státního fondu kinematografie. Nervozitou jsem se celý třásl, a tak jsem nedokázal komisi přesvědčit o potenciálu filmu. Od té doby uplynulo mnoho času a já si postupně na situaci, kdy je třeba film před někým obhajovat, zvykal. Bohužel jsem si musel zvykat i na zamítnutí ze strany různých institucí. Žádost o podporu na ministerstvu obrany byla také neúspěšná, protože dle jejich názoru český divák není na toto téma ještě připraven.

Mezitím jsem dokončil studia, oženil jsem se, přestěhoval jsem se na Ostravsko, vzal si hypotéku a začal stavět dům. Na natáčení bezrozpočtového projektu tak zbylo minimum času. Přesto jsme s kameramanem Martinem Římánkem a zvukařem Pavlem Matyášem našli pár dní v roce čas, kdy jsme se projektu věnovali, a já jsem oběma neskutečně vděčný, že tomuto nekonečnému projektu nepřestali věnovat energii. Od Lumíra jsem si vysloužil přezdívku Třeštíková a neustále se mě ptal, jestli se někdy dožije konce natáčení. On sám se mezitím rozvedl a zplodil další dítě. Z jeho příběhové linie se tak postupně začaly stávat „Manželské etudy“.

V roce 2015 se Miroslav Lidinský stal předsedou pravicové strany Úsvit – národní koalice a zahájil politickou kariéru. Přestože se to neshodovalo s původním záměrem, rozhodli jsme se tento jeho osud natáčet. Jeho strana se spojila s Blokem proti islámu a protestovali proti uprchlíkům. S jejich programem jsem se nedokázal ztotožnit a začal jsem mít pocit, že točím politický film, což rozhodně nechci. V roce 2016 Mirek svou politickou kariéru ukončil a mně bylo jasné, že jeho příběhová linka má oblouk. Jako jediná. Bohužel ale nesouvisí s původním tématem filmu. Se střihačem Michalem Dvořákem jsme průběžně vytvářeli jednotlivé scény, ale když jsme se pokusili dát dohromady celek, vždycky se to všechno nějak rozpadalo. Kromě toho s námi přestal komunikovat Marw a mně bylo jasné, že jsem přišel o jednu ze tří hlavních postav. Z Nástroje války se stalo doslova torzo.

Podařilo se nám vybrat nějaké peníze pomocí crowdfundingové kampaně, ale ty jsme všechny protočili. Nebylo za co stříhat a dotáčet. Já jsem se navíc v roce 2016 rozváděl a začal se postupně smiřovat s tím, že celý projekt skončí neúspěchem. V roce 2019 jsem se znovu oženil a o rok později se mi narodil syn. Obrátil jsem svou pozornost na hraný film, což bylo odjakživa mým snem, a v roce 2020 jsem debutoval snímkem Smečka. Nástroj války byl tou dobou u ledu. Pouze občas jsme zkoušeli materiál konzultovat s Ivem Bystřičanem, Martinem Marečkem nebo střihačem mého hraného debutu Michalem Kondrlou. Všichni viděli v materiálu potenciál, ale každý někde jinde. Byl jsem v tom ztracen. Pokusil jsem se ještě jít hlouběji do sebe a natočil jsem svoje terapeutické sezení, kde jsem hledal vztahy mezi filmem a tím, co jsem ve svém životě dosud prožíval. Výsledek skončil katastrofou. Konečně jsem pochopil, že film nemůže být o mně.

Na konci roku 2020 se nám podařilo spojit se s Tvůrčí skupinou Martiny Šantavé v České televizi. Vznikla možnost udělat z projektu televizní hodinovku. Už dávno jsem se smířil s tím, že nedosáhneme na celovečerní délku, a byl jsem vděčný za možnost film dokončit. Bylo však nutné začít úplně od začátku.

S dramaturgyní Rebekou Bartůňkovou jsme vedly diskuze nad natočeným materiálem a zjistili jsme, že je nutné opustit příběhovou linku režiséra ve prospěch časosběrného materiálu, který zachycuje návrat válečných veteránů do civilního života. Zároveň nám bylo jasné, že bude třeba film doplnit o třetí postavu, která nahradí Marwa a přinese do filmu balanc, protože jak Lumír, tak Mirek jsou v určitém smyslu extrémní osobnosti.

V létě roku 2021 bylo rozhodnuto, že film v České televizi schválili pod podmínkou, že bude dokončen do konce roku. Mezitím jsem obsadil do filmu postavu Jakuba Školníka, kterého jsem již potkal při předchozím natáčení. Je sice členem jiné jednotky, ale zůstal v armádě. Začal se soustředit na natáčení a focení. Jeho příběh by zajímavě doplnil osudy Lumíra a Mirka. Když se blížil termín natáčení, oznámil mi Jakub, že od října do listopadu je na cvičení.

Bylo mi jasné, že bude třeba najít novou postavu. Byl jsem plný pochyb, jak si dokážu vybudovat důvěrný vztah s novým protagonistou, když ho poznám teprve pár týdnů před natáčením. Oslovil jsem spoustu veteránů, ale neúspěšně. Nakonec mě zachránil Lumír, který mi dal kontakt na Jana Žižku – zakladatele jednotky SOG. Když jsem k němu poprvé přijel, ohromil mě svou otevřeností a mně bylo jasné, že všechno dobře dopadne. Rozhodně jsem ale nečekal, že se film dostane na festival Jeden svět, a už vůbec ne, že jeho téma bude tak aktuální. Jsem velmi vděčný celému štábu a taky všem protagonistům za jejich věrnost a vytrvalost, která dovedla původní projekt Nástroj války na plátna kin s novým názvem Vysloužilci!