Rok na vsi

Dotýkal ses květů
Stavěls žebříky v ovocných sadech
jako Jákob.

Bílým vápnem
jsi na jaře
natíral jabloňové kmeny
v závojích bzučících včel.

To ještě muži uměli lámat kámen.
Který z mocných to dnes dovede?
A ženy krouhat křehké zelí s kmínem.
Nemusel ještě Jirous psát
že nenápadně hynem.

Kolik odvahy bylo třeba
po celou zimu jen tavit včelí vosk
a klíny vyrábět z bukového dřeva.
Z těch hoblin u kamen dýchala vždy zvláštní klidná něha.

Za letních bouří byl čas pozorovat déšť
v promoklé košili pod převisem střechy
a myslet na všechny ty květy
které v poryvech větru na okamžik přestávaly kvést.

Stromům naslouchal jsi myslí.
Tiše
jako svlačec rozpukaným zdím.

A jaro vždy přicházelo včas
a zima nebyla jen stín.

Pšenice zvedala své klasy i z promrzlé země
a slunce vycházelo nad nedalekým lesem
znovu a znovu čerstvé.

Společně jsme hodovali pod hruškou máslovkou
děti, sršni i mlčenliví motýli černopláštníci.

A jedna dávná vzpomínka
jako z Oranu.
V nepohnutém jasu
husími křídly zametáme z česna
závěje morem uhynulých včel.

Ten rok, jako kontryhel, co pod lískami se v květnu rozvije
přišla amnestie.

V rohu zahrady stál ještě vysoký štíhlý dub
a pod ním čerstvě naklepaná kosa
každé jitro
mísila rosu s hořkým pampeliškovým mlékem.

Její osvobozující hvizd
jakoby nám pod nohama
odsekával samotnou smrt.

A jednou...
potok čistého jasu přeskočil plaňkový plot
přes rašící bramborové pole až do samotného slunce.

Kosti zvonily zpěvem ptáků
a já prvně spatřil
že mysl může dýchat.

Vesmírem vanula vůně posečených bylin
a vibrující ozvěna lesknoucího se kovu.

Uvnitř i vně zářilo slunce jen.
Tehdy jsem spatřil
že zrozeni jsme pro jasný den. 

 

 21. 1.  2010, Štěnovice, dědovi Josefovi