Rozpukov – místopis čínského zázraku

Jaká je současná Čína a čínská společnost? Jak se žije v zemi, která se za posledních čtyřicet reformních let stala druhou nejsilnější světovou ekonomikou, expanduje téměř v každé oblasti a začíná zavádět systém sociálního kreditu coby automatické kontroly společnosti? Jak se čínské principy mohou projevit v našem světě? Tyto a další otázky si letos mimo jiné klade Inspirační fórum, jedna ze sekcí říjnového Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Pro inspiraci vybíráme k tématu úryvek z knihy Rozpukov – místopis čínského zázraku kontroverzního čínského spisovatele Jen Lien-kche.

Literatura často bývá pro čtenáře oknem do života; pro spisovatele však platí, že život je hnacím motorem literatury.

Dnešní Čína se tryskem splašeného koně snaží v co nejkratším čase předhonit dvě století rozvoje Evropy a Ameriky. Alfou a omegou se tak stal cíl, který nahradil veškeré zákonitosti přirozeného vývoje. Heslo „účel světí prostředky“ je zkratkou k pokroku a blahobytu, žebříkem, po němž šplhají hrdinové a úspěšní. Moc a peníze se spolčily a okrádají lidi o jejich duše. To vede k tomu, že se na území staré země, na níž žije 1,4 miliardy lidí, dnes a denně odehrávají neuvěřitelné, srdcervoucí příběhy všeho druhu. Jsou tak zamotané, absurdní a chaotické, že je nemožné rozmotat spleť dobra a zla, krásy a ošklivosti, skutečnosti a výmyslu, smyslu a nesmyslu, člověk není s to přijít na kloub záhadě, odkud se to všechno bere. Všechny výklady světa tu jsou k ničemu, mlčí jako magnet pod hustým nánosem žluté spraše, jehož magnetismus zahučel jako meteorit hluboko pod hladinu moře.

V čínské vazební věznici se opravdu kdosi utopil v téměř prázdném lavoru na mytí.

Skutečně se stalo, že po řece Chuang-pchu připlulo před Svátky jara do Šanghaje stádo více než deseti tisíc mrtvých prasat.

Když kdesi vydali nařízení, že napříště se bude pohřbívat jen žehem, zvedla se vlna sebevražd: staří lidé ve velkém volili raději dobrovolnou smrt vlastní rukou, aby do termínu stihli klasický pohřeb.

Vše je tak neskutečné, vzpouzí se běžnému cítění a logice. To je naše každodennost, odehrává se dnes a denně kolem nás, je jako voda a vzduch, o nichž nikdo netuší, kdy a jak došlo ke změně jejich kvality, přesto je denně pijeme a dýcháme. To je ta nová a zároveň stará Čína. Vládne v ní feudální absolutismus, přitom je již poměrně moderní a bohatá; je vysoce pozápadněná, přesto do morku kostí východní. Svět ji mění a ona mění svět. A v tom procesu znovu a znovu pokouší a překračuje dosavadní hranice lidského chápání a lidských možností. Vynalezla nereálnou skutečnost, neexistující jsoucno, nemožné možnosti. Vytvořila neviditelná, neuchopitelná a nevytušitelná pravidla a zákonitosti dění.

Řídí se novou logikou a rozumem.

Tento druh běžné existence je možno nazvat „mýtorealitou“.

Číňany tento druh reality, výkladu minulosti, pravdy a dění zpočátku šokoval, vzbuzoval pochyby. Ale jak šel čas, zvykli si, otupěli, dokonce přistoupili na ten druh stadia historického vývoje, na světě zřejmě naprosto ojedinělého. A zatímco světu zůstává nad roztodivnými událostmi dnešní Číny rozum stát, pera čínských spisovatelů se potýkají s těmito skutečnými příběhy přesahujícími zkušenost lidstva a pociťují hlubokou bezmoc. Veškeré literární školy, -ismy a narativní postupy, co jich na světě existuje, nad těmi čínskými prapodivnostmi jen krčí rameny a poraženecky vzdychají.

Čínská realita si vynucuje nový způsob psaní.

Ona neuchopitelná minulost a současnost zrodila směr, který můžeme nazvat mýtorealistickou literaturou, která osobitými literárními postupy ukazuje neviditelnou pravdu, nechává vyplouvat na povrch skryté skutečnosti, putuje cestou ducha a duše (ne cestou života) a na dně hlubin hledá energii jádra, jehož štěpení rodí naši životní realitu.