Kratochvíl a Koudelka: básníci světla

Andrea Sedláčková koncipuje svůj dokument Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) jako intimní rozhovor otce se synem a na pozadí rodinné historie mapuje proces jejich vzájemné transformace. Kratochvílův vstup do života připomíná dickensovský příběh o chudobě a nespravedlnosti. Komunisté zlikvidovali podnik jeho otce, jako dítě musel odhánět krysy, aby se neprokousaly zmokvanými zdmi bytu, kde bydlel s rodiči a sourozenci, a kvůli svému buržoaznímu původu se nemohl přihlásit na vysokou školu. Sedláčková však místo dojemného příběhu o krutém osudu vykresluje ikonu světové fotografie jako rebela, tvrdého a nezdolného jedince, na kterého si StB vedla složku pod jménem Školák; emigranta, jenž si prošel drsnými podmínkami uprchlického tábora, vězně, který byl potrestán za obchodování s kradeným zbožím, a legionáře, jenž si z Čadu odnesl vážné zranění.

Kratochvíl připomíná postavy z románu Marka Twaina nebo z filmu Bezstarostná jízda (1969) Dennise Hoppera. Sledujeme příběh o hledání svobody a boji proti establishmentu. Amerika však pro něj představovala nejen symbol tohoto boje a útočiště před totalitou, ale i zlatou klec. Navzdory vyhlídkám na pohodlný život ho přitahují oblasti ozbrojených konfliktů, násilí, destrukce a extrémní chudoby. Jako by ho neustále pronásledovalo dědictví minulosti, vrací se do míst, kde se dějiny celků, národů, kultur i států setkávají s dějinami jednotlivců, bojujících o svobodu a přežití.

Uvnitř vulkánu

Setkání s makroprocesy, ať už přírodními, nebo geopolitickými, je vždy extrémní a vyvolává určitý druh bažení, které dobře znají lidé závislí na alkoholu nebo na drogách. Tuto fascinaci sdílí i Kratochvílův umělecký souputník, emigrant a fotograf Josef Koudelka. Hrdina dokumentárního snímku Gilada Barama Koudelka fotografuje Svatou zemi (2019) je uhranutý krajinou, kterou dělí politická hranice mezi Izraelem a Palestinou. Jeho cesty do míst, kde se „hýbou“ velké dějiny, však mohou být i pomyslným návratem do minulosti, opakováním zkušenosti s nesvobodou a totalitou.

Oba tvůrci se s dědictvím totality vyrovnávají odlišně. Koudelka nikdy nezachycuje násilí, je připoutaný k zemi. Krajina Středního východu je pro něj tváří, do níž se vpisují vrásky dějin civilizace. Světoobčan Kratochvíl představuje opak. Zaměřuje se na to, jak se dějiny zapisují do tváří lidí, zaměřuje se na dramatický detail, na člověka v mlýnu světových událostí. Sám sebe považuje za „Untermensche“, nazývá se člověkem bez vlasti, jako by ve svém životě neměl prostor na to, aby nalezl svoji zemi. Vrací se k extrémům, které doprovázely jeho život před začátkem umělecké dráhy, a cítí se doma jen v místech konfliktů a nesvobody. Do světa dostatku a míru si jen odskakuje, aby zase mohl odejít tam, kde se život dostává do mezních situací. Zatímco vědci monitorují otřesy půdy a média z dálky zaznamenávají sopečnou činnost, Kratochvíl skáče přímo do nitra vulkánu, aby odsud přinesl svědectví.

Vyvstává otázka, jak si při kontaktu s extrémním prostředím udržet vlastní integritu. Andrea Sedláčková vyobrazuje Kratochvíla jako jedince, u něhož jsou extrémy zakódovány již v jeho protichůdné povaze. Líčí ho jako člověka, který na sebe při hledání svobody „navléká“ různé společenské role, jež spolu vzájemně kolidují. Tento nesoulad je nejvíce patrný ve střetávání jeho profesního a rodinného života.

Černobyl v srdci

Pro Michaela byl jeho otec Antonín dlouho jen abstraktní postavou. Poprvé ho viděl jako devatenáctiletý. I pro fotografa, který emigroval ještě před narozením potomka, byl Michael pouze představou. Od jejich prvního setkání uplynula řada let, během nichž se snažili dohnat téměř dvě desetiletí vzájemné absence. Jejich pomyslnou pouť do minulosti natáčí Sedláčková příznačně v Pripjati, místu černobylské jaderné katastrofy. Takové škody na jejich vztahu napáchala vzájemná nepřítomnost. Nyní se oba brodí troskami dávných dob. Je tam pusto a prázdno, ale nalézáme tam i tajemná a lákavá zákoutí plná nostalgie. Zatímco ještě před pár lety silná radiace umožňovala setrvat na tomto místě jen pár minut, nyní se oba muži v krajině minulosti klidně procházejí, rozjímají a nahlížejí na ni ze zajímavých úhlů.

Definování vztahu k člověku, který vyvolává protichůdné city, lásku i vztek, je pomyslným návodem, jak nahlédnout komplexně svět, jenž je ve své podstatě také protichůdný a konfliktní. Pro Kratochvíla je v tomto ohledu zásadní setkání se smrtí. Zatímco doposud ji jen fotil, po kolapsu životně důležitých orgánů se k ní přibližuje i on sám. Jmenovatelem jeho vnitřní proměny je pomíjivost. To, co bylo doposud vším, je nyní ničím a naopak. Přehodnocuje svůj vztah k práci a rodině. Tuto vnitřní proměnu lze vnímat nejen jako následek zdravotního problému, ale i jako výsledek dlouholetého hledání něčeho trvalého, procesu, který se pne celým jeho životem. Stěží nalezneme příznačnější symbol této snahy, než je malování světlem.

Kratochvíl se prostřednictvím fotografie snaží zmrazit okamžik, zachytit něco, co další sekundu již neexistuje. Totéž dělá Koudelka, když se vrací stále na stejná místa a čeká na správné světlo a počasí, aby z bezpočtu okamžiků zachytil ten pravý. Oba hledají uprostřed neustále se přeskupujících a plynoucích geopolitických procesů jakési neotřesitelné jsoucno, které stojí nad vším. Koudelka toto jsoucno nalézá v majestátní krajině a Kratochvíl v poutu k synovi.