Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatu
Janis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky
Téma smrti a stáří vyvolává silné emoce, o to více, jde-li o slavnou herečku, jako v případě Luby Skořepové, o níž vypráví celovečerní dokument Otakara Faifra Sama. Široká i odborná veřejnost reflektuje přímočarý a osobitý režijní debut, který byl nominován na Cenu české filmové kritiky, především z hlediska jeho emotivní působivosti a společenské apelativnosti. V kontextu současného životopisného dokumentu se ukazují zdroje této působivosti, když Faifr na portrétu umělkyně účinně mísí divadelní stylizaci a rétorické prostředky sociálního dramatu.
Lídě Baarové bylo v době natáčení dokumentu Zkáza krásou Heleny Třeštíkové 78 let. V podobné věkové kategorii se pohybovala i 91letá operní pěvkyně Soňa Červená, když dělala rozhovor pro snímek Olgy Sommerové Červená. Obě umělkyně se dotkly stejných témat – osamělost, konec umělecké dráhy nebo sláva. Jejich životní osudy, které se klenuly přes několik režimů, však posloužily především jako portrét české historie 20. století. Podobný potenciál má i kariéra Skořepové, která působila na scéně Národního divadla nepřetržitě mezi lety 1948 až 2014. Faifr však natočil apolitický portrét, který záměrně odpoutal od historického kontextu a předložil silně osobní pohled na svou dlouholetou přítelkyni a její hereckou personu. Sám za kamerou, bez štábu natočil soukromou zpověď herečky, která mezi zdmi svého bytu čelí zoufalství a opuštěnosti a pokouší se prostřednictvím telefonátů spojit s vnějším světem.
Dekonstrukce mýtu
Faifr v jednom z rozhovorů přiznává, že v tom, jak se na situaci Skořepové dívalo okolí, je realita asi jiná, protože nebyla sama, zůstávala v kontaktu s přáteli, kolegy i rodinou. Ale sama se cítila a v tom je film pravdivý. Zároveň připomíná potřebu umělců uplatňovat své ego jak v soukromí, tak na jevišti, což je zřetelné i u Baarové nebo Červené, které nevystupují ze své „role“ ani v osobním životě. Režisér využil této prostupnosti soukromé a profesní sféry a místo, aby dobře cílenými otázkami snímal masku a odhaloval pod ní „skutečnou“ tvář protagonistky, nechává realitu zaznívat skrz sebestylizaci Skořepové. Když herečka před kamerou rekonstruuje a znovu prožívá situace, do nichž se dostávala během realizace své hry Nezlobíš se...? z roku 2011, promlouvá spontánně o svém emočním světě.
Sama
Divadelní dramaturg, herec a producent Faifr uplatnil svou zkušenost z oblasti divadla i v práci s filmovým prostorem a reáliemi. Stylizované monodrama zasadil výhradně do hereččina malého zanedbaného a přeplněného bytu a využil ho jako kontrastní prostředí ke vzpomínkovým lyrickým pasážím sestaveným ze soukromého archivu Skořepové. Šedesát let staré domácí filmy mají cenu nejen v osobní rovině a z hlediska filmové historie, ale i jako významotvorný a stylistický element. Faifr pracuje s archivními materiály podobně jako Péter Forgács, když nedokumentuje konkrétní události, ale vytváří silně subjektivní a nostalgický svět minulosti. Dávné obrazy krásy, mládí, štěstí a slávy za doprovodu písní Jany Kirschner emotivně kontrastují s neutěšenou syrovou přítomností stáří. Zatímco archivní lyrické pasáže rekonstruují kult osobnosti, obrazy přítomnosti jej dekonstruují.
Černobílý kontrast mezi mládím a stářím a jasně čitelné poselství sdělující všeobecně známé pravdy o lidské samotě neposkytují žádný interpretační prostor, tak jako například ve Zkáze krásou, kdy jsou archivní materiály zároveň autorským komentářem k vyprávění Baarové. Ani snímek Sama však není prost nadstavby a interpretační vrstvu nahrazuje sociálním apelem. Sociální přesah, který doprovázel dílo od jeho zrodu až po jeho uvedení, ať už v partnerství s nadací Krása pomoci Taťány Kuchařové, v alternativní distribuci, která dostala film mimo kinosály i do divadel, či svým dosahem v rámci školních a osvětových projekcí, ještě zesílil skonem protagonistky. Sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama svou emoční působivostí a osobním rozměrem poukazuje na širší společenský fenomén a rozdmýchává veřejnou debatu o nutnosti znovu integrovat stáří a smrt do života veřejnosti.