Sametová FAMU

Film Sametová FAMU je pohledem na téma tak zvané sametové revoluce perspektivou jedné instituce, v tomto případě specifického prostředí umělecké školy, Filmové a televizní fakulty AMU. Jaká je taková perspektiva? Letos si připomínáme třicáté výročí revolučních událostí v Listopadu 1989. At’ už je to dost, nebo málo na hlubinnou reflexi, pohled „famáků“ z konce osmdesátých let je plný charismatu. A stejně, jako je tento dar nedefinovatelný, jsou jejich vzpomínky na rok 1989 různorodé – neúplné, zapomenuté a zase vybavené, jako by to bylo včera; pradávné, jako by něco takového nebylo přece možné; emotivní i dostatečně odstáté, aby z nich nezbylo víc, než je třeba, a občas i míň. Někdy představují životní zážitky, v některých případech dokonce vrcholné – takové, o kterých můžeme jen snít. Jindy to jsou momenty – a momenty, ty někdy stačí, jak říká Dennis Hopper. A často je to dávno. Tvůrci, kteří si v sobě nesou horečnatou energii nesmírně intenzivního období, jsou zaskočeni, že už vyšli z kategorie věčně mladých studentů, a stávají se pamětníky historických okamžiků. Dávno se těžko popisuje, může se jen zažít a později vybavovat. Rozvzpomínat se a bavit se tím, jací kdysi byli. Jinou dobou a společností, ve které mohlo být těžké dýchat, ale snadnější bylo být. Jen tak být. Vzájemně, proti „nim“, spolu.

Je to tak akorát. Díváme se a posloucháme zkazky o naději a svobodě. O tom, jak se studenti FAMU různých ročníků a oborů seskupili, aby společně s kolegy z DAMU a z dalších pražských uměleckých škol vytvářeli časopis Kavárna AFFA, unikátní platformu šíření kritických studentských textů pod vedením Martina Mejstříka. O tom, jak jako jedni z prvních veřejně reagovali na násilí Palachova týdne, když v březnu 1989 uspořádali Fórum AMU – setkání, na němž se měl vést dialog s představiteli státní moci, kteří se nakonec neukázali, a studenti FAMU jako Igor Chaun, Petr Jarchovský nebo Jan Hřebejk tak vystoupili sami a přednesli své příspěvky. Studenti argumentovali jinak než komunističtí politikové. Otevřeně, pádně, přímo k věci. Upřímně. 

A tyto charakteristiky v sobě dodnes mají projevy mnohých protagonistů filmu. Třeba Zdeněk Tyc nesmírně přesně a břitce popisuje ambivalentní atmosféru na škole v osmdesátých letech, která byla na jedné straně ovládaná prorežimními pedagogy (hlavně na katedře režie), však na straně druhé zde vládl svobodný duch studentů, jejichž zájmem bylo především vytvořit co nejlepší film. Tyc zmiňuje, jak byl mnohokrát lákán vedením katedry do strany a jak bojoval se sebou samým, když zvažoval, jak si nezničit kariéru režiséra a svůj vybojovaný sen, a přitom zůstat čestným a svobodným člověkem. Nekomunistou. Zaváhal i tehdy, když mu na balkónu Studia FAMU jeho spolužák Ondřej Trojan nabídl k podepsání Několik vět.
 

Tyc nedovoluje vyhrát patosu, ani dojetí. Petici podepsal. Několikrát překonal sám sebe i své lidské a pro studenty uměleckých škol tak pochopitelné obavy. Snad se nám se Sametovou FAMU podaří jít v jeho šlépějích, když budeme vyprávět o Studentském vysílání, iniciativě „famáků“, kteří po manifestaci 17. listopadu 1989 a následném brutálním zásahu na Národní třídě neváhali a v rámci stávkových center v Lažanském paláci a ve Studiu FAMU mapovali mnohdy jako vůbec první revoluční dění. Nejdříve materiály šířili do regionů, aby informovali mimopražské oblasti, a poté dokonce prosadili zavedení vlastního pravidelného pořadu do vysílání Československé televize. Studenti fotografie pod vedením Gabiny Fárové, Petra Lukáše a Pavla Nádvorníka zase katedru hbitě transformovali na Továrnu Radost, produkující v obrovském množství reprodukce fotografií z Národní třídy. 

Obě části FAMU, tak zvaný Lažan i Studio FAMU, se v listopadu 1989 přeměnily na komunitní centra s obrovským významem, spočívajícím nejen v šíření informací, ale také v rozdmýchávání kolektivního vědomí a poznání skutečnosti, jak zmiňuje Pavel Lagner. FAMU byla místem, kde nejen žili a spali ve dne v noci studenti a mnozí pedagogové, ale kde se setkávala společnost, lidé přicházeli, aby sbírali informace, fotografie a video materiály, kde se množila a následně šířila prohlášení a kde široká veřejnost projevovala podporu stávkujícím studentům. 

Martin Řezníček v jednom z nejryzejších momentů natáčení odkazuje na film Jahodová proklamace a připomíná svůj sen, aby se obrazy tohoto snímku, zachycujícího studentské revoluce roku 1969 v USA, jednou v ČSR naplnily. A ony se naplnily v té nejefektivnější možné podobě spolupráce celé školy na společném projektu stávky. I když občas propukala zábava, především to byla neutuchající práce všech, jak říká Eva Papoušková.    

Je toho dost, co se do filmu nevejde. Rozličné tvůrčí kariéry, jejichž dráhy protnul exaltovaný zážitek konce komunistického režimu v ČSSR. Životní cesty tehdejších studentů, které sametová revoluce formovala, mnohé nastartovala a některé zabrzdila, protože vydali v jenom momentu vše, co se dalo, a možná i víc. Někdo po třiceti letech stále začíná. A jiný má za sebou portfolio tak nabité, až přetéká. Umělci a filmaři. Kronikáři, duchovní vůdci, pedagogové, politici, hledači i developeři. A něco mezi nebo nad či pod, mimo. Tím vším jsou a tak daleko nebo blízko se pohybují vůči tomu, kde kdysi, před třiceti lety byli a žili.
 

Co nám tahle práce přinesla?

Přinesla nám poznání toho, čím můžeme být a co nám FAMU (a vůbec celá AMU) jako instituce nabízí. Že to není jen místo, kde se studuje. Je to především možnost, nabídka pozice ve společnosti, která v sobě nese zodpovědnost. Vůči sobě jako člověku, svému svědomí, společnosti, ostatním studentům i umění. Není to jen fakulta produkující filmy. Je to platforma myšlení a kritické reflexe. Sametová FAMU nám nabídla seznámení se s osobnostmi, kteří tuhle možnost nepromarnili. Ať už ji využili jakkoliv, vždy to byla cesta autentická a živoucí, odpovědná a smělá. Taková, jakou je radost vyprávět i po třiceti letech. A tuhle radost prožíváme při tvorbě filmu naplno. Snad ji zažijeme společně i na premiéře filmu 17. listopadu v divadle Disk.