Sleduj Bourdaina, poslouchej Sparks

Moderátora gastronomických a cestovatelských pořadů Anthonyho Bourdaina ani kapelu Sparks jsem donedávna prakticky neznal. Ne, že by nebyli důležití a zajímaví, ale prostě se až dosud náhodou nacházeli mimo můj horizont, který při mé práci filmového publicisty se zálibou v obskurních koutech popkultury vlastně není bůhvíjak široký. Píšu to sem hlavně proto, že portrétní dokumenty Roadrunner a The Sparks Brothers, které momentálně najdeme v programu filmového festivalu v Karlových Varech, pro mě byly prvními seznámeními s těmito osobnostmi.

Jsem přesvědčený o tom, že jsem díky tomu byl jednou ze dvou ideálních diváckých skupin těchto filmů. Tou druhou jsou oddaní fanoušci. Styl, jakým oba filmy se svými diváky komunikují, jako by počítal právě s těmito dvěma krajními vztahy k portrétovaným osobnostem. Buďto o nich nevíte nic a je třeba vás okouzlit, nebo víte všechno, ideálně jste i okouzleni a chcete jen své znalosti a pocity sdílet s dalšími fanoušky na plátně. Okouzlení je každopádně tím nejdůležitějším, co si z podobných mainstreamových dokumentárních portrétů máte odnést.

Proto je také tak těžké oddělovat hodnocení dokumentů od hodnocení portrétovaných osobností samotných. Anthony Bourdain nepochybně je pozoruhodná, charismatická osobnost a Sparks jsou rozhodně kapela, o které se dá říct spousta význačných, neobvyklých a poutavých věcí. Když sledujete filmy jako Roadrunner nebo The Sparks Brothers, tak většinu stopáže trávíte čas s mluvícími hlavami, které přesně takové význačné, neobvyklé a poutavé věci říkají. A přitom vám ještě neopomenou explicitně sdělit, jak jsou Bourdain nebo Sparks výjimeční a skvělí lidé a jak vroucí a osobní vztah k jejich tvorbě ta která osobnost má. Cílem proudu superlativ namíchaného s pár biografickými informacemi a efektně sestříhanými archivními materiály ostatně je především diváky strhnout, okouzlit, nadchnout pro portrétované osobnosti – alespoň do té míry, abyste neměli pocit, že jste sledování filmu o nich ztratili čas. Což ostatně v případě The Sparks Brothers znamená necelé dvě a půl hodiny stopáže.

Jen entuziasmus nestačí

U Bourdaina i Sparks mám po zhlédnutí obou filmů pocit, že za dvě až dvě a půl hodiny promítacího času rozhodně stojí. Dozvěděl jsem se dost zajímavých a podnětných věcí. Nechal jsem se okouzlit a strhnout. A přesto nemám pocit, že by Roadrunner a The Sparks Brothers byly zvlášť dobré filmy. Oba svým způsobem lavírují na hraně toho, co je v rámci entuziastických portrétních dokumentů únosné. Roadrunner v rámci hladkého plynutí dokumentárního vyprávění používá počítačové technologie k vytvoření napodobeniny Bourdainova hlasu, která pak namlouvá některé voice overy. Hlavní problém tohoto přístupu je v tom, že dopředu neznáte pravidla hry. Ve filmu samotném se nikdy nedozvíte, že v některých případech Bourdainovým hlasem promlouvají tvůrci dokumentu. Technologie je přitom použitá hlavně proto, aby celý film působil ještě plynuleji a kontinuálněji, jako zábavný stroj, který se nikde nezadrhne a nezastaví. Přestože režisér filmu obhajuje použití deepfake technologie tím, že „Tonymu by to rozhodně nevadilo“, Roadrunner zároveň není film, který by se podobal Bourdainově osobnosti. Právě naopak. Moderátor gastronomických a cestovatelských pořadů se zejména ve své nejuznávanější sérii Parts Unknown naopak snažil konfrontovat naše zažité představy o cizích zemích s realitou, která je mnohdy úplně někde jiná. Jeho cílem bylo zaskočit nás skutečností, ne vytvářet virtuální, falešné obrazy a promluvy.

Naopak způsob, jakým špičkový režisér hraných filmů Edgar Wright pojal The Sparks Brothers, je vlastně ve velkém souladu se sebeironickým a někdy záměrně protivným stylem samotných Sparks. Skupina, která spojila chytlavý pop napříč různými hudebními žánry s pečlivě pěstovaným podivínstvím, je ve filmu představená až komicky pedantským způsobem. Dokument se postupně věnuje prakticky každému z pětadvaceti alb, která Sparks vydali, ve víceméně totožném tónu. Napřed se popíše, v čem bylo album jiné oproti těm předchozím, následuje stručná produkční historie a nakonec si poslechneme sérii nadšených ohlasů od slavných fanoušků kapely od Björk po Neila Gaimana. Tímhle stylem Wright zaplní zmíněných 140 minut stopáže. Není přitom úplně jasné, jestli to má být sofistikovaný vtip na účet diváků, což by stylu Sparks odpovídalo, nebo prostě jen upřímná snaha okouzlit diváka způsobem, který je tak důkladný, až hraničí s úmorností.

Oba dokumenty přitom nejsou filmově nijak výjimečné. Naopak ve svém přístupu jsou v rámci portrétních dokumentů naprosto typické. Což do nějaké míry odpovídá na otázku, zda dokumentární film v úhrnu opravdu je především racionálně vystavěný formát a zda jeho smyslem opravdu je učit diváky myslet filmem. Tak jako tak jsem si z obou filmů odnesl to, co mi chtěli předat – sleduj pořady Anthonyho Bourdaina a poslouchej Sparks.