Ve zpětném zrcátku. Dokumentární válečná road movie z Ukrajiny

Jaké byly vaše první myšlenky, když 24. února 2022 Rusko napadlo Ukrajinu?

Od prvního dne jsem začal jednat. Nejprve to bylo vyjádření podpory na obranu Ukrajiny. Asi tak třetí den jsem koupil svou první dodávku. Ty jsem pak pořídil ještě další dvě. A začal jsem pomáhat s převozem ukrajinských obyvatel z polsko-ukrajinské hranice. Záhy jsem ale zjistil, že je skutečně velká poptávka po převozu. Byla vyhlášena mobilizace, většina mužů obdržela povolávací rozkaz a potřebovali se přesunout. A protože většina žen na Ukrajině nemá svůj řidičský průkaz, bylo nutné muže odvézt.

Takže jste nejprve začal převážet muže z jedné části Ukrajiny na druhou?

Ano. Přejel jsem polsko-ukrajinskou hranici takřka bez problému. A jezdil jsem z jednoho konce Ukrajiny na druhý. Pomáhal jsem převážet i na místa, kde mohli lidé přenocovat. Také jsem domlouval další auta s řidiči, kteří je druhý den naložili a odvezli do bezpečí přes hranice do Polska.

Do záchranných převozů byli tedy zapojeni i další lidé?

Síť spolupracovníků jsme vytvořili během několika dní. Všichni pracovali na dobrovolné bázi. Nic nebylo organizováno nějak centrálně, nějakou státní strukturou. Všichni jsme normální lidé, kteří se prostě rozhodli rychle pomoci. Nebyli jsme to ale jenom my. Tisíce lidí v Polsku se zapojilo a pomohlo s dočasným ubytováním. V tu chvíli neexistovala nějaká velká ubytovací centra nebo tábory, které známe třeba z Libanonu. Ubytovali je u sebe doma, v domě nebo v bytě. A to tak, že se Ukrajinci vlastně nemuseli cítit jako uprchlíci. A to je velmi podstatné a důležité.

Kdy jste se rozhodl, že o tom začnete natáčet film?

Ze začátku jsem nad tím nepřemýšlel. Moje jediné myšlenky se řídily tím, jak pomoci co největšímu počtu lidí. Do záchranných a pomocných akcí bylo zapojeno tolik lidí, jednotlivců! To se v historii naší země ještě nikdy nestalo. Nápad natočit film přišel asi až po třech týdnech, někdy na konci března. Požádal jsem kamaráda kameramana, aby mi pomohl s řízením přes noc. Vzali jsme kameru a začali natáčet.

"Ve vesnici, která se zdála už zcela vybydlená a opuštěná, jsem našel a odvezl ještě desítku obyvatel.” 

Záběry jsou převážně z auta. To byl od začátku záměr?

Vůbec jsme nevěděli, jak budeme natáčet a zda to vůbec bude možné. Nakonec jsme zjistili, že přítomnost kamery je velmi důležitá. A to hlavně pro ty, kdo chtěli poskytnout svědectví o tom, co zažili. Lidé potřebovali mluvit o tom, jaké přežili útrapy a jakému utrpení čelili ze strany ruské armády. V tu chvíli nám došlo, že máme rovnou dvě poslání, dvojí misi. Pokračovali jsme s evakuací obyvatel tak, jak jsme to dělali od začátku války. Ale zároveň jsme dokumentovali to, co se dělo v naší dodávce. Natáčení přitom vůbec nebránilo v převozech lidí, nezdržovalo je. Vznikla z toho pak v podstatě road-movie.

Jak fungovala komunikace mezi převáženými lidmi a vámi?

Od počátku války jsem spolupracoval s několika organizacemi i různými jednotlivci, kteří pracují přímo na místě a mluví s lidmi. Pracoval jsem například s jednou americkou organizací, která pomáhala zejména s evakuacemi osob LGBTQ+, cizinců a náhradních matek, které se snažily dostat do rodin různě po Evropě. Jedna z těchto těhotných žen je i v našem filmu.

Jak jste si rozdělili role? Ve snímku vás často vidíme za volantem, jak komunikujete třeba s vojáky u kontrolních přejezdů.

Při složitějších situacích jsem byl hlavním řidičem. Musel jsem ale zároveň vše zorganizovat. Převoz těhotné ženy například komunikovala její hostitelská rodina přímo s koordinátorkou, která je hasičkou v Austrálii. I takhle složitě se řešily přejezdy na Ukrajině. Pak jsem se spojil s organizací Vše bude dobré. Ve spolupráci s nimi jsem evakuoval obyvatele v oblasti měst Bachmut a Soledar. Někteří lidé se připojili náhodou. U jiných to zase byli jejich přátelé nebo rodina, která domluvila převoz.

Lidé se na vás tedy obraceli i sami od sebe?

Jedním z prvních byl kamarád kamaráda, jehož žena, původem Indonésanka, uvízla ve městě Makariv. V té době bylo město už pod okupací čečenských jednotek Ramzana Kadyrova. Žena byla ukrytá před bombardováním někde v podzemí a nevěděla, jak se má odtud dostat. To byl jeden z prvních převozů. V té době jsme vůbec netušili, kde je ruská a kde ukrajinská armáda. Jedinou pomoc nám poskytovali místní. Naváděli nás a pomáhali nám s orientací v nepřehledných místech. Nevěděli jsme, kam můžeme vjet, zda jsou cesty přístupné.

Během cesty se na vás obraceli i ti, kdo už o vás věděli od někoho jiného.

Poté, co jsme převezli Viktora, toho muže, který se ve filmu handrkuje se svou ženou, se na nás obrátili další lidé z jeho vesnice. Když zjistili, že skutečně dojel do Kyjeva, teprve uvěřili, že je skutečně nějaká polská dodávka může odvézt do bezpečí. Velmi často se nám totiž stávalo, že byli ostražití, dívali se na nás s nedůvěrou, báli se. To bylo hlavně v Donbasu. Když ale zjistili, že osoba skutečně dojela, kam má, skoro ihned nám volali, že všichni ostatní chtějí také odvézt. Stalo se mi, že ve vesnici, která se zdála už zcela vybydlená a opuštěná, jsem našel a odvezl ještě desítku obyvatel. Všichni se schovávali v krytech v podzemí.

Ve snímku vidíme, že projíždíte celou Ukrajinou, místy, která nejsou zcela bezpečná. Měl jste někdy strach?

Když vypukla válka, nemohl jsem nečině přihlížet, nemohl bych spát. Polsko má trpkou historii ve vztahu s Ruskem. To, co jsem udělal, bylo známkou nutné obrany a reakce na nespravedlnost. Nešlo jen tak sedět, muselo se začít čelit ruské agresi. Byly chvíle, kdy jsem samozřejmě strach měl. A mohl jsem se třeba angažovat jinak, více bezpečně. Třeba na nádražích v Polsku, kam přijížděly tisíce lidí a bylo potřeba je zkoordinovat a ubytovat. Tak se angažovala většina mých přátel. Já jsem jednal jinak. Trochu náhodou jsem se rozhodl koupit dodávku a začít pomáhat s převozem osob. V tom jsem se cítil skutečně užitečný. A i mně osobně to pomohlo nějak se popasovat s prvními měsíci války.

Kolik osob se vám podařilo evakuovat do bezpečí?

Dodávkou jsem převezl přibližně 400 lidí. Osobně jsem se pak zapojil i do desítek dalších převozů. Koordinoval jsem nejen řidiče a jejich cesty, plánoval jsem i přelety. V jednu chvíli jsem totiž pracoval i pro španělský Červený kříž a tam bylo potřeba naplánovat letecká spojení a evakuaci většího počtu lidí.