Smát se tomu...

Osobně jsem se s Karlem Vachkem setkal pouze dvakrát. Pokaždé jsem měl ale pocit, jako bych potkal starého přítele. Věděl jsem o něm málo, ale obě naše setkání si vybavuji dobře – byla plná hloubavých pohledů, taktních odmlk a naší lámané angličtiny. To vše vypovídalo o společném jazyce, který jsme tehdy vymysleli, abychom našli cestu ven a dospěli k něčemu světlejšímu, než je politicky němý svět. Nyní, když nás Vachek opustil, mě těší, že jeho studenti budou pokračovat v jeho posedlosti experimentováním a nikdy nepřestanou mluvit o tajemství smyslu, o hledání smyslu lidského života. A smát se tomu.