Snaha je patrná. Docufiction o Vosto5

Fascinace 

Sleduji je léta. Zblízka i zpovzdálí. Jako fascinovaná divačka, jako kamarádka, herečka, dramaturgyně. Toto fenomenální divadelní seskupení existuje na české divadelní scéně už dvacet pět let. Ústřední pětice mužů – Petr Prokop, Ondřej Cihlář, Jiří Havelka, Tomáš Jeřábek, Ondřej Bauer – vytváří divadlo, které vás rozesmívá k slzám, šokuje i dojímá. Jejich herecké limity jsou jejich předností. Specifický, místy trapný humor nevyjímaje. Nekonečná verbální vrstvení slovních hříček vás dostávají do kolen. Je jedno, jestli hrají pevný, nazkoušený tvar, improvizují, vytvářejí jednorázový happening, nebo něco moderují. Vše jim jde lehce a přirozeně. A právě jejich nenucenost a hravost jako by vás vybízely k participaci. Vstupujete do divadelních situací spolu s nimi, ačkoli jen pasivně sedíte v hledišti. Ani nevíte jak, a spoluvytváříte magii divadla v dokonale naplněné přítomnosti.

Z mé osobní fascinace Vostopětkou vycházela potřeba jejich existenci uchopit a zaznamenat. Protože se divadlo nedá archivovat (audiovizuální záznam divadelního představení nemá s reálným divadelním zážitkem nic společného), zaměřila jsem se na prozkoumávání nikoli pódia, ale naopak zákulisí. Co všechno obnáší být členem Vostopětky? Se vší tíhou a odpovědností nejen za své představení, ale i za své diváky, které nechcete zklamat.

„Nikdo z nich si nepřeje konec divadla ani kamarádství. Zároveň si uvědomují, že už dál ani zpět není kam.“

Krize 

To, co nastává bezprostředně v jakémkoli kolektivu, který spolu funguje dlouhá léta, se nevyhnulo ani uskupení Vosto5. Na vrcholu jejich kariéry přichází krize. Nejen tvůrčí, umělecká, ale i osobní, kamarádská, a taky krize středního věku. Reflektují to vše s nadsázkou sobě vlastní. Ta se už ale místy jeví jenom jako setrvačná, automatická sebeobrana. Nikdo z nich si ale nepřeje konec divadla ani kamarádství. Zároveň si uvědomují, že už dál ani zpět není kam. Kniha Snaha je patrná je tedy o tom, jak se svými pocity rozkladu a nemožnosti „nahodit řemen“ naloží.

„Ve staré divadelní zkušebně, která je zároveň skladem kulis, kostýmů a nenaplněných ambicí, potkáváme členy Vosto5ky. Ocitáme se uprostřed schůze souboru. Na první pohled to vypadá jako jakákoli jiná běžná schůze – kafíčka, chlebíčky, někdo něco uždibuje z igelitového pytlíku, někdo kouří, někdo nervózně cvaká propiskou, někdo kouká do mobilu, občas se někdo odběhne vymočit do odpadové roury u zdi (zkušebna nedisponuje toaletou). Neprobíhá tu zrovna úplné nadšení. Dalo by se říct, že tu probíhá spíše napětí. Soubor má za sebou úctyhodných pětadvacet let existence. To se podepsalo na obličejích jednotlivých členů
i na vzájemných vztazích. Mezi účastníky panuje únava, vyčerpání, přesycení, zahlcení, odpor, alergie, ale kdesi v skrytu duše možná
i soucit, láska a něha…“

Kniha vznikala časosběrně, po dobu pěti let, kdy jsem se se souborem intenzivně potkávala a zaznamenávala jejich stav. Nahrávala jsem si jejich debaty, divadelní zkoušky a hledání témat pro nové představení, a pak vše přepisovala, editovala a hledala klíč, jak to vyprávět. Právě proto, že se všichni dlouhá léta známe, neměli přede mnou kluci žádný ostych, ale ani potřebu se předvádět. Knížka přináší vhled do fungování divadelního souboru, ale také do duší pěti kamarádů. Velmi specifickým způsobem mluví o divadle, o procesu tvorby, o krizi motivace, ale také o osobních a společenských krizích.

Dokument. A fikce

„Na stolečku před Petrem je otevřený laptop, kde je rozepsaný e-mail adresovaný všem členům Vosto5. Zatím tam stojí jenom „Ahoj“. Petr se postaví, chvilku chodí, přemýšlí. Otevře malou lednici, je v ní jedna plzeň a půlka citronu. Nevezme si nic a lednici zavře. Opět usedne na zelený rozpadající se gauč, chvíli kouká na „Ahoj“ a po chvíli to rozepíše.

Ahoj, 
jak jsem některým z vás už říkal, tak ve mně už nějakou dobu uzrává docela zásadní přesvědčení, že současná situace a pozice Vosto5 je neudržitelná. Rozhodl jsem se svoje pocity a argumenty sepsat, abych na to měl dostatek klidu a soustředění, kterých se dle mého v našich rozhovorech občas nedostává. Toto cítím
za sebe jako výkop diskuse a popis své subjektivně vnímané pozice. Odpusťte mi také, že se při této příležitosti nebudu pouštět do obligátních vosto5kovsky humorných jazykových eskapád. Nějak mi to nepřijde při této příležitosti vhodné, a zároveň je to pro mě osobně velmi těžké téma. Dovolím si malou osobní rekapitulaci…

Tak, jak si Vosto5 hraje s divadelní formou, chtěla jsem si pohrát s tou literární. Dokumentárně zachycuji reálné lidi v reálném prostředí, ale v rámci fikce s nimi občas zacházím jako s postavami a dávám je do smyšlených situací, odpovídajících jejich charakterům. Oni zkrátka k podobné hře vybízejí. Kniha je tedy kompilace autentických dialogů, rozhovorů s jednotlivými členy, fiktivních vsuvek a asociativně řazených úryvků z jejich divadelních her. Zachycuje stav divadla, které možná končí a možná jen přechází do jiné fáze své existence. To necháme na nich.