Sonet jako koníček
[56]
Pier Paolo Pasolini
V temných a vzdálených vodách se plavíte,
někdy jste vidět, jindy se v hlubině černoty
ztrácíte. Je to jen pár týdnů, co naděje
pozbyl jste a minulosti jste se vydal naproti,
až za tu ulici, kde jsou nevěstince.
Neviděl jsem vás zmizet. Je dosud nejisté,
že se věci mají tak, jak si myslím. Ale duše
má náskok. A zatímco já vás hledám,
už na vás vzpomíná: Ninettův smích se
rozléhá, s veselím, alespoň takovým, jež paměti je
vyhrazeno, a rázem dotýkat se by se mi chtělo
jeho těla otce chlapeckého.
Jenže kde jsou ty večery,
kdy mi bylo jakoby navěky blízké jeho tělo.
-----
Tato báseň číslo 56 ze sbírky Sonet jako koníček vyšla ve výboru z poezie světoznámého italského filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž v překladu Alice Flemrové a Tomáše Matrase vydalo v letošním roce nakladatelství H&H pod názvem Poesie/Básně. Tomáš Matras opatřil výbor doslovem, v němž Pasoliniho poezii charakterizuje takto: „Významovým centrem jeho básnického světa je posedlý, mystický až posvátný vztah ke skutečnosti. V autorově podání je největším tajemstvím a úsilím pravé poznání každodenní reality, kdy postupuje z jejích okrajů do jejího středu. Pokud přítomnost a skutečnost jsou základními skladebnými prvky Pasoliniho básní, pak poznání hluboké paradoxní rozporuplnosti a jednoty protikladů obou je vstupní branou do jeho Pekla.“ Totéž by se dalo říct i o Pasoliniho filmové tvorbě.
