Stopy Jedličkovy krajiny

S tvorbou Jana Jedličky jsem se setkal víceméně náhodou, když jsem byl požádán o natočení krátkého videorozhovoru pro internetové stránky zabývající se výtvarným uměním. Hned při prvním setkání s jeho dílem jsem byl zaujat jeho snahou dostat se pod povrch zobrazovaných věcí – a to nejen intelektuálně, odkrýváním historických vrstev a souvislostí, ale také fyzicky, drcením kamenů při výrobě barevných pigmentů. A právě tento princip dobývání, v doslovném i přeneseném významu, se stal hlavním vodítkem při natáčení.

Během příprav scénáře jsme se dozvěděli, že Galerie hlavního města Prahy chystá velkou retrospektivu Jedličkova díla. Dobrozdání od ředitelky galerie nám usnadnilo počáteční kroky při financování filmu. 

Jan Jedlička emigroval do Švýcarska krátce po Palachově pohřbu. V cizině brzy pochopil, že neztratil pouze svou zem, ale také svůj umělecký jazyk. Témata jeho obrazů se ukázala být nepřenosná, pevně zakotvená v realitě tehdejšího Československa. Deset následujících let pak hledal nové téma. Při jedné ze svých prázdninových cest po Itálii navštívil Jedlička oblast Maremma v Toskánsku. Tamní atypická, bažinatá krajina jej okamžitě oslovila a stala se jeho novým uměleckým domovem, kam se od té doby více než čtyřicet let pravidelně vrací.  Emigrace očistila Jedličkův umělecký rukopis a zbavila ho lokálních kulturních nánosů. Vrátil se k základům výtvarného umění – ke světlu a k barvě.

Zpět k minimalismu

Věděl jsem, že chci vytvořit výtvarný film, proto jsem oslovil kameramana Míru Janka. V první chvíli jsem netušil, jak šťastná to byla volba. Vedle nesporných Mírových kameramanských kvalit zde sehrála velkou roli i jeho osobní zkušenost s emigrací a několikaletý pobyt v Itálii, kde jsme z velké části film natáčeli.

Díky podpoře Fondu kinematografie a později i toskánského regionálního fondu jsme mohli strávit mnoho času přímo s Janem Jedličkou v terénu. Všechny Jedličkovy techniky jsou charakteristické prací s přírodními materiály a značnou pracností. Ve filmu jsme tyto aspekty chtěli přiblížit pomocí dlouhých záběrů, velkých detailů a propracované ruchové stopy. 

Během natáčení se prvotní okruh témat a motivů pomalu rozrůstal a původní minimalistická linie se začala vytrácet. Natočili jsme několik rozhovorů s kunsthistoriky o Jedličkově díle, byli jsme sbírat pigmenty na Etně, létali dronem a hledali etruské památky… Nakonec většina těchto odboček padla ve střižně pod stůl a my jsme se vrátili opět k minimalistickému pojetí, které nejlépe koresponduje s Jedličkovou tvorbou. Zbylé záběry však plánujeme použít v rámci připravované výstavy.

Všechno má svůj čas

Trochu proti mé vůli přihlásila producentka Alice Tabery náš film do české sekce workshopu dok.incubator. Pro mě i střihače Pavla Kolaju to znamenalo úplně novou výzvu – začít stříhat průběžně během natáčení. Ale hlavně nejen stříhat, ale i narychlo sestřižené části filmu veřejně prezentovat. Zpětná vazba od lektorů a účastníků, které se nám dostávalo, nás však posouvala dopředu a konfrontovala nás s nosností námi vybudovaných témat a linek. A také nás přiměla k tomu, mnohem více zkoušet různé možnosti střihu, aby se ukázalo, která funguje nejlépe.

Na začátku střihu nás vedla netrpělivost – skákali jsme z místa na místo, střídali jsme různé techniky a vznikal pro diváka nečitelný chaos. Teprve časem jsme pochopili, že se při střihu musíme naladit na Jedličkovo tempo, na jeho rytmus a respektovat geografické zakotvení. Tak jako Jedlička pomalu hledá nové podněty, tak i my jsme potřebovali dostatek času ve střižně pro dokončení našeho filmu. Česká televize jako koproducent filmu nám naštěstí vyšla vstříc a umožnila nám prodloužení termínu dokončení filmu o několik měsíců. Díky tomu jsme se ke střihu s odstupem času mohli ještě vrátit a doladit jej do současné podoby. 

Pandemie a online premiéra 

Zvuková postprodukce už probíhala ve znamení současné pandemie. Vládní nařízení omezilo veškeré možnosti vnějšího rozptylování se a umožnilo nám se soustředit na zvukovou stopu hlouběji, než bývá u dokumentů obvyklé. Vladimír Chrastil pečlivě vytvářel ruchovou stopu italské krajiny pomocí autentických toskánských atmosfér a ruchů, které nám nahrál italský zvukař.

Našemu snažení nechybí ani dobrý konec – o film projevil zájem prestižní festival dokumentárních filmů Visions du Réel. A tak nás čeká 17. dubna světová premiéra filmu – bohužel ve „variantě covid-19“, – tedy pouze online na stránkách festivalu. Na našem území film bohužel nebude dostupný vzhledem k závazkům, které zde máme. Nám nezbývá než doufat, že alespoň česká premiéra, plánovaná na podzim tohoto roku, proběhne již v kině, na velkém plátně a za přítomnosti více než dvou diváků.