Adam Ondra: Posunout hranice

Srpen 2018 – začínáme natáčení s Adamem Ondrou. Poslední dny silového tréninku před mistrostvím světa v Innsbrucku. Poprvé sledujeme z bezprostřední blízkosti obrovské množství fyzické síly, které Adam vkládá do každého tréninku. Víme, že tato fyzická blízkost musí být jedním z určujících prvků filmu.

Krátce po mistrovství světa vyráží druhý režisér našeho filmu, Honza Šimánek, na měsíční putování s Adamem po Balkánu v rámci natáčení pořadu České televize. Měl to být jeden z posledních pobytů Adama ve skalách, předtím než se vrhne na olympijskou přípravu. Pro nás to byla jedna z posledních šancí zachytit Adama jako skalního lezce.

Původní námět na film vycházel z Adamovy přednášky, ve které vysvětloval svůj vnitřní přístup k lezení, jenž vedle fyzické přípravy vycházel především ze znalostí jógy a jejích principů. Bylo to krátce poté, co Adam díky tomuto svému komplexnímu přístupu dokázal posunout hranici lidských možností ve skalním lezení, kdy po několikaměsíčním úsilí vytvořil v Norsku nejtěžší cestu světa – Silence s obtížností 9c.

Historicky první zařazení sportovního lezení do programu olympijských her v roce 2021 nám nabízelo jasný časový rámec pro náš film, který nám celosvětová pandemie ještě o rok prodloužila. Příprava Adama na olympiádu a jeho účast v Tokiu měly ukázat přechod skalního lezce do světa závodů, komerce a mediálního zájmu, v obecnější rovině změnu, kterou v posledních letech sportovní lezení prochází.

Většina horolezeckých filmů je postavena na principu jednoty místa – vrcholu (co nejvyššího), na který by měl hlavní hrdina pokud možno vystoupat. U lezeckých filmů nahrazují vysoké hory alespoň několikasetmetrové stěny (lezené ideálně bez lana). Ale jak zachytit obtížnost a komplexitu lezeckých pohybů, odehrávajících se na skalách třeba jen deset metrů vysokých a koncentrovaných třeba jen do pěti kroků?

Při přelézání nejtěžších skalních cest lezec zkouší, opakuje, snaží se nahrát sekvence pohybů co nejpřesněji do své pohybové paměti, aby na ně při vlastním lezení už vůbec nemusel myslet, podobně jako hudebník stále dokola přehrává obtížnou partituru. Přístup závodního lezce je přesně obrácený – příprava musí být co nejuniverzálnější, protože nikdo dopředu netuší, jak bude vypadat závodní cesta.

All you need is love

Pravidelně jsme jezdili do Brna natáčet Adamovy tréninky a doprovázeli jsme Adama i na závodech a při ojedinělých skalních výjezdech. Dlouho jsme byli jen jedním z dalších štábů, které se motají kolem Adama. Až později jsme si „vydobyli“ určité výjimečné postavení, které Adam shrnul do slov „kluci jsou v pohodě, oni po mně nic nechtěj“. Hromadili jsme materiál.

Tréninky vypadaly pohledem kamery stále stejně a drobné změny, které jsme možná zachytili, by byl nejspíš schopen identifikovat pouze Adam a několik lidí z jeho týmu – byly ale nepostřehnutelné pro širší publikum.

Dlouho jsme tak hledali klíč k našemu vyprávění. Pomohla nám v podstatě náhoda během lezeckého výletu do Chorvatska, kde byl Adam se svou přítelkyní Ivou, kterou jsme do té doby poněkud „přehlíželi“. Teprve zapojení Ivy do Adamova příběhu nám umožnilo náš film prohloubit a doplnit o mimosportovní rozměr. A také nahlédnout Adama z jiné perspektivy, přitom od člověka jemu nejbližšího. All you need is love, jak poznamenala během lezecké cesty Balkánem v rozhovoru s Adamem jedna řádová sestra v makedonském klášteře a zároveň bývalá reprezentantka v lezení.