Střet hodnot

Vítězem loňského ročníku festivalu IDFA se stal celovečerní dokument vyprávějící intimní příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. Rentgen rodiny je hluboce osobní film, jenž propojuje soukromí s dějinami společenských a politických změn, které vedly v roce 1979 až k íránské revoluci. Poukazuje tak na možná nebezpečí a bolest, jež se skrývají za zcela protichůdnými pohledy na svět.

Jen jako hosté

Firouzeh Khosrovaniová se narodila v Teheránu a v jistém slova smyslu jí dalo život setkání dvou zcela odlišných světů. Její otec Hossein byl člověk vyznávající světské a západní hodnoty. Když se narodila, snil o tom, že bude jeho dcera žít v souladu s evropskými hodnotami a kulturou. Byl vzdělaný a měl rád vážnou hudbu, umění a večery strávené s přáteli. Na opačném konci stála její matka Tayi, oddaná muslimka, jež spatřovala za zájmy a životním stylem svého manžela hřích. Tolerovala je pouze zpočátku.

Po svatbě, které se Hossein nemohl zúčastnit, jelikož v té době studoval ve Švýcarsku radiologii a nemohl odcestovat, za ním matka odjela do jeho nové vlasti. Hossein doufal, že Tayi v této nové kultuře najde nový smysl, jeho naděje však byly marné. Na jeho přání sice na čas odložila pokrývku hlavy, z její strany to však byla jen snaha potěšit manžela a přizpůsobit se životu, jemuž nikdy neporozuměla. Nikdy se ve Švýcarsku necítila doma a nejšťastnější byla, když po jejím otěhotnění odjeli.

Khosrovaniová nám skrze fotografie, obrazy a aranžované scény vypráví příběh života dvou lidí, kteří se usilovně snažili, aby jejich vztah fungoval, přestože byl předurčen k zániku. Ve své podstatě je to příběh identity a citových vazeb a porozumění, jež utvářejí intimní prostor člověka v jeho životě, jakýsi vnitřní vesmír, který se dá částečně ovlivnit, avšak nikdy skutečně změnit. Tento vnitřní vesmír je totiž hluboce spojen s tím, jak pojímáme to, čím ve světě jsme, a nezbytně také souvisí s pocitem domova jako místa, kam patříme. To, co bylo pro Hosseina domovem, bylo pro Tayi pouze něčím dočasným. Život, jenž jej naplňoval a dával mu smysl – jeho studia, přátelé a výlety za lyžováním –, jí připadal prázdný. Pro Tayi to bylo jen krátké období, po němž má následovat doma v Teheránu jejich skutečný život.

Tito dva lidé vstoupili do svých životů jen jako hosté. Jejich manželství bylo pokusem spojit neslučitelné, bylo jako puklina, jež je až příliš velká na to, aby se dala překlenout. Vyprávět jejich příběh na plátně je něco skutečně osobního, tento film však zároveň velmi dobře ukazuje rozpor rozdělující světskou a věřící část společnosti. Základy této rodiny byly postaveny na hlubokých prasklinách, stejně jako tehdejší íránská společnost.

Předpoklad zhroucení

Předpoklad zhroucení se ve vzduchu vznášel už nějakou dobu a čekal jen na svůj čas. Bok po boku vedle sebe stály dvě strany íránské společnosti, rozdělené životním stylem i názory natolik, že působily spíše jako dvě samostatné země – jedna coby pravý opak druhé. Tento film získal na festivalu IDFA rovněž cenu za kreativní použití archivních záběrů. Porota ocenila nejen to, jakým způsobem film využívá  rodinný archiv, ale také jak v něm nabývají dramatické společenské a politické změny v zemi konkrétní a hmotné podoby. Nesledujeme v něm pouze scény z rodinného života, film velmi dobře zachycuje také tehdejší Írán.

V íránské historii existuje bod, jenž odděluje dvě rozdílné epochy. Podobně je tomu v manželství Hosseina a Tayi. Když začala cesta k revoluci nabírat na síle a Tayi se stále víc a víc zapojovala do událostí, jež k ní vedly, i pomyslný jazýček vah mezi ní a Hosseinem se přehoupl z jedné strany na druhou. Z poslušné manželky, která se nedobrovolně podřizovala přáním svého manžela, se stala aktivistka, jejíž náboženské hodnoty čím dál více rezonovaly celou společností. Zatímco její svět tak nabýval na síle, ten Hosseinův se scvrkával nejen na veřejnosti, ale také v jeho vlastním domově. Ztrácel pevnou půdu pod nohama a totéž se dělo se světským Íránem, který již nedokázal čelit státu opírajícímu se o náboženství a mířícímu k převzetí moci. Rovnováha této rodiny i země byla jen dočasná a křehčí, než by si kdo býval pomyslel. Jejímu konci, k němuž byla od začátku předurčena, se zkrátka nedalo zabránit.

Rentgen rodiny je nejen velmi silným osobním příběhem. Dost možná poukazuje také na to, že lidská tolerance a porozumění mají své hranice a že vlastní identita a základní hodnoty nás mohou někdy skutečně hluboce rozdělit. Ukazuje nám, že jakmile přestaneme usilovat o rovnováhu a ztratíme vůli porozumět druhé straně, život, který žijeme ve společnosti i vlastní rodině, se zhroutí.

Překlad Petra Ocelková.