Šumivá povaha moci

„Jsem Evropanka srdcem a přesvědčením,“ řekla nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ještě před svým nedávným zvolením. Hlasovalo pro ni 733 poslanců Evropského parlamentu a byla zvolena rozdílem devíti hlasů. Tyto volby jsou tak důkazem přetrvávajícího rozdělení Evropy, dosud nejvýrazněji demonstrovaného brexitem, jehož výsledky zastánci Evropské unie (EU) vysvětlovali nejčastěji tím, že se příznivci odchodu Velké Británie z EU rozhodovali na základě nikoliv faktů, ale emocí, čili dalo by se říct, že srdcem a přesvědčením. Evropa má srdce dlouhodobě rozdvojené, jelikož není zřejmé, pro co by vlastně mělo bít. Neustálé a povýtce heslovité odkazování k evropské identitě zastírá stav, kdy ji nedokážeme prožívat jako něco, čeho jsme každodenní a přirozenou součástí.

„Jaké by to bylo, sledovat jednou evropský projekt z estetických hledisek?“ ptá se rakouský myslitel Konrad Paul Liessmann ve stati nazvané Evropa nahlížená jako krásné umění – K estetice jednoho kontinentu, která je součástí knihy Vzdělání jako provokace (Academia, 2018). A pokračuje: „Evropa nahlížená jako krásné umění má synestetický půvab značné hloubky a dynamiky. S každým obratem dějin, s každým hnutím ve společnosti, s každou novou konstelací vzniká překvapující, mnohostranný, pestrý, třpytivě mihotavý obraz. Staré mizí, nové vzniká, existují ale i temné a skryté skvrny, falešné tóny a disonance, praskliny a třecí plochy, věci pokřivené a nestabilní. Pohlédneme-li sem přesněji, můžeme poznat, že z této estetické perspektivy by mohla získat nový význam i idea politiky.“ 

Liessmann nás vrací k filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory (2018) a k téměř rok starému blogogo, ve kterém se, inspirován knihou Zdeňka Konopáska Estetika sociálního státu (G plus G, 1998), zamýšlím nad potlačovaným estetickým rozměrem politiky. A také nad tím, že očekávatelné a až identické příspěvky o vizi budoucnosti republiky, které naši poslanci a senátoři poslali režisérce Bernátkové na její žádost, jsou výmluvným svědectvím o stavu české politické mentality. Průběh voleb předsedy Evropské komise od začátku kampaně po závěrečný projev Leyenové prokázal rozdíl mezi českou a evropskou politickou scénou, a to zejména v míře ambicióznosti a zároveň konkrétnosti vizí. Nicméně z hlediska politické imaginace (interaktivity, mizanscény, performativnosti či rétoriky) se jednalo i zde spíš o anestetickou než estetickou situaci, nevybočující z jednotvárného politického diskurzu monologických, statických a informativních událostí s opakujícími se prostředími a s povinnou unijní symbolikou: jako by se i na projevy srdce a přesvědčení vztahovala nějaká evropská směrnice.

Wendersovo filmové kázání

„Mluvím o zapojení se do života lidí a o blízkosti. Mluvte málo, naslouchejte hodně, říkejte toho tak akorát a vždy se lidem dívejte do očí.“ To jsou první slova pronesená papežem s pohledem upřeným přímo „do očí“ diváků ve filmu Wima Wenderse Papež František: Muž, který drží slovo (2018). František se do očí dívá, a to i během jízdy papamobilem, z něhož dokáže v davu rozeznat známou tvář jeptišky a z mobilního piedestalu k ní sestoupit. Jedná se o sestru Marucu, která papeže zná od roku 1969 a která ho charakterizuje takto: „Jeho život je jako kázání.“ 

A takový je i samotný film. Vypadá jako ten, o kom je. Jde o filmové kázání, a to v trojjediné podobě. Určující konstelací je osobní, až intimní přímluva v detailu snímaného papeže k divákovi. Vedle toho k nám aktér promlouvá prostřednictvím veřejných vystoupení. Třetí formou kázání je zmiňované naslouchání čili kázání životem: protagonista tak demonstruje to, co hlásá, drží svoje slovo i tím, že ho dává jiným, čímž se jim přibližuje a zapojuje se do jejich života. 

Jako v případě muže, který se v průběhu veřejného shromáždění skrze mikrofon k Františkovi sebevědomě a naléhavě přimlouvá za nezaměstnané jménem těch, kteří práci mají. Apel uzavírá slovy: „Musíme věřit, že práce je posvátná.“ Na to papež navazuje replikou o tom, že  „nedostatek práce okrádá o důstojnost“. Ve filmu se k tématu ještě vrací: „...prací se rozumí to nejušlechtilejší, co člověk má: napodobovat Boha vytvářením vlastníma rukama!“
 

Osvobozující smích vyvolá reakce Františka na otázku asi desetileté holky, proč se chtěl stát papežem. „Člověk, který se touží stát papežem, se nemá rád. A Bůh mu nežehná,“ zní odpověď, při které se i její autor rozesměje, až si podupává nohou o zem. „Ne, nikdy jsem se nechtěl stát papežem,“ dodává a ujistí se, že dívce tato odpověď stačí. Svůj odstup od mocenských strategií posléze stvrzuje komentářem ke svým setkáním s představiteli jiných náboženství: „…nikdy se nesnažte druhého obracet na svou víru. Nikdy.“  

Akcent na interakci je nahrazen rétorickou figurou v brazilské favele, kde František mluví z pavlače k zástupům chudých s jistou subverzí o tom, jak se stát bohatým tím, že se podělím o to poslední. „Jak se říká: K fazolím vždy můžete přidat další vodu,“ pronese a vyvolá spiklenecký jásot davu, kterého se František pohotově zeptá: „Může člověk přidat víc vody k fazolím?!,“ aby se mu v salvách smíchu dostalo bouřlivého souhlasu. Humorem podle papeže „můžeme druhým pomoct cítit se lépe a být šťastnější“. V závěru filmu ostatně učiní toto doznání: „Každý den po své ranní modlitbě pronáším slova svatého Tomáše Mora. Prosbu za humor: ‚Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jedl‘.“ 

Moc jako nástroj změny

Až sarkasticky papež promlouvá v majestátním sále plném kardinálů, kde v sebekritickém proslovu hovoří o nemocech kurie jako administrativního orgánu Svatého stolce. K těmto neduhům řadí před často vážnými, až zachmuřenými výrazy církevních kmetů pocit nesmrtelnosti, doživotní imunity, nepostradatelnosti nebo třeba rivality, domýšlivosti, či duchovní Alzheimerovu chorobu. V archivním záběru se zase ještě jako arcibiskup obrací na náměstí v Buenos Aires k věřícím s metaforickou výzvou být kvasnicí: „…my jsme bratři a já vás chci požádat o znamení. Gesto, díky němuž bychom se cítili jako bratři, ale zároveň jako kvas. Jako fermentace bratrstva, bratrství v našem městě.“ 

Spoluautorem živých obrazů se pak František stává ve ztišených kompozicích. V jeho soustředěném mlčení na vlnách moře v místech utonulých imigrantů či v koncentračním táboře, jako by zazníval hlas dávných i dnešních obětí, kterým rovněž naslouchá. Historii zde zpřítomňuje tím, že do její tragické mizanscény s performativní pokorou vstupuje. V detenčním zařízení, obklopený zaměstnanci i vězni, dosahuje situační kontinuity s tradicí zase výpovědí o tom, že prvním, kdo byl prohlášen za svatého, byl vězeň ukřižovaný po boku Krista. 

Minulé s dnešním se potkává také v obrazech promítaných na baziliku sv. Petra, která tak představuje projekční plátno pro výjevy planetární krize, a to v souvislosti s papežovou ekologickou encyklikou. Pět set let vatikánského monumentu se promění ve skládku či se rozlévá v modři oceánu. Centrum křesťanské civilizace se stává manifestujícím živlem majestátní i zmrzačené přírody. Moc se decentralizuje jako šumák. Rozpouští se ve světě, aby umocňovala vliv toho ne-mocného. Potřebujeme osobnosti silné nikoliv v tom, jakou moc dokážou získat, nýbrž v tom, jak budou jejím prostřednictvím schopní emancipovat kontext. 

Liessmann v závěru citovaného textu přemýšlí o vztahu umění a politiky jako o možnosti vzniku nového politického projektu: „To evropské by se pak už nejevilo jen jako syntéza stávajícího či jako pokračování v dosaženém, nýbrž jako vlastní politický tvar, který své kontury a barvy, své zvuky a dějiny, své obrazy a metafory musí ještě hledat a najít. Nahlížena jako krásné umění by pak Evropa patřila k hlavním dílům estetiky, stejně bohaté zkušenostmi, jako vzrušujícím způsobem experimentování.“ 

Uvedené řádky se čtou s jistým vzrušením. Zároveň je třeba si přiznat, že dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem. Podle Wenderse se František po natáčení vždy loučil slovy: „Modlete se za mě.“ Já se jako volnomyšlenkář modlit neumím, nicméně dovoluji si vyslovit Františkovi uznání jako osobnosti, která je díky svému étosu, imaginaci a odvaze možná jediným uměleckým politikem naší doby.