Televize může lidi i kultivovat

Pro dokumentaristku Apolenu Rychlíkovou je veřejnoprávní televize důležité médium. Vymýšlí pro ni nové projekty, jako byl například autorský cyklus Expremiéři, ale natáčí též příspěvky do zavedených pořadů typu Nedej se. Následující rozhovor je nejen o televizi, ale také o práci ve dvojicích či estetice mluvících hlav.

Film Za Adolfa by žádní Morgoši neměli žádný práva, který jste natočily s Martinou Malinovou, se snažíte promítat spíš alternativně. Jaké jsou reakce na projekcích?
Film občas promítneme na festivalech, případně v rámci nějaké aktivistické akce, nebo když nás osloví nějaká platforma věnující se proromskému aktivismu, tak jim ho poskytneme. Ale nechceme, aby film proniknul do světa či televize bez kontextu. Měly jsme nabídku z Průvanu, ale odmítly jsme. Čistě proto, že to nechce protagonistka snímku Alexandra Kiňová. Reakce bývají různé. Na projekci v Brně se všichni smáli, v Jihlavě, kde proběhla jediná velká projekce snímku pro několik set lidí, byla atmosféra naopak vážnější, přesto se nám v zásadě podařilo – alespoň dle spontánních reakcí v sále – lidi zaujmout.

Film je založený na střetu pozorování všednodenních činností a nenávistných komentářů z internetových diskuzí. Byl tenhle koncept jasný od začátku?
Já jsem hrozně moc chtěla natočit čistě konceptuální film. Můj předchozí snímek Rodina byl pomalý, intuitivní a vnitřní, tak jsem chtěla udělat něco vyhraněného a ohraničeného metodou. Vlastně nám nahrálo do karet, že nás oslovila iniciativa Ne rasismu, abychom udělaly film, který by ve zkratce postihoval rasismus v Čechách. Dlouho jsme hledaly a dospěly k tomu, že nechceme reprodukovat poučky z oblasti sociální práce, protože rasismus často není nic racionálního, ale kolikrát jde čistě o emoční věc. Zahlcení internetu nenávistnými řečmi na adresu paterčat pro nás bylo kvintesencí rasismu u nás.

Často teď natáčíš ve dvojicích. Je to rozdíl oproti samostatné práci?
Hodně jsem o tom poslední dobou přemýšlela. S Martinou Malinovou chceme natáčet další film, s Pavlou Sobotovou jsme napsaly scénář, brzy začneme natáčet film s Martinem Kohoutem. Nikdy dřív mě nenapadlo, že bych mohla pracovat ve dvojici. Myslím si, že je to trochu tím, že dítě člověku spolkne část ega. Najednou jsem získala větší potřebu nechat se inspirovat druhými, samotnou přítomností někoho jiného při natáčení. Podobně to mám s Vláďou Turnerem, s kterým teď točíme film o Klinice a trochu i o squatterském hnutí. Jde o rovnocenný, spontánní přístup a pro mě je to i určitý trenažér kolektivní práce, kterou bychom chtěly s Terezou Reichovou do budoucna uplatnit v právě budovaném filmovém družstvu.

Z filmu Padá vláda, něco si přej (2012)

Uvažuješ hlouběji o formě, metodách a poetice svých filmů či o nějakých vnitřních limitech? Ptám se i s ohledem na zmiňovanou práci ve dvojicích a s různými lidmi.
Limity chápu dost racionálně, jsem schopná zhodnotit, na co mám a na co nemám. Dřív jsem trochu trpěla pocitem, že nejsem tak formálně radikální a inovativní jako jiní slavní spolužáci, ale pak jsem si řekla, že není potřeba napodobovat určité postupy jen proto, že s jejich pomocí někdo jiný dokáže vyprávět příběh nebo otevřít nějaké téma. Po letech jsem se vrátila k tomu, že film používám jako komunikátor názorů, které podle mého nejsou ve veřejném prostoru tak artikulované. V tom je práce ve dvojicích zajímavá, protože každý má jiné limity, a ty limity se protnou a tak trochu zmizí. Hodně se těším na natáčení s Martinem Kohoutem, máme podobné uvažování. A Turner je zase umělec, má nápady, na které by dokumentarista nepřišel, místo přílišné analýzy třeba dokáže vymyslet dobrou zkratku.

Je pro tebe forma či styl až něco druhotného?
Tenhle konflikt mnohdy pociťuji na televizních projektech. Snažíme se často pojmout díl ze zavedeného cyklu netelevizně, ale kolikrát stejně dojdeme k tomu, že pilujeme formu na úkor tématu. Myslím, že u nás naopak chybí kvalitní filmy s mluvícími hlavami klasického amerického formátu. Filmy Martina Kohouta se tomu blíží nejvíc, občas z legrace říkám, že on je díky této vědomé rezignaci na formu z nás nejradikálnější. Jde o uvažování vedené čistě tou tematickou linkou. Umět pracovat s tempováním a natočit mluvící hlavy hezky a v přirozeném prostředí je podceňovaná záležitost. Rádi bychom se tomu věnovali s Martinem i v připravovaném projektu o historii levicového myšlení u nás. Tato forma byla odvržená nástupem situačního dokumentu a zůstala odvržená nástupem estetického dokumentu, který se blíží hraným filmům. Já si naopak dávám pozor, abych nesklouzla jen k formě pro formu.

Takže estetizované pozorování tě neláká?
Určitě se mu nevyhýbám. Projekt s Pavlou Sobotovou by měl být v tomto duchu. Ona má velmi vytříbený cit a dokáže vytvořit onen chladný odstup, který promlouvá beze slov. Film, který bychom spolu rády realizovaly, se jmenuje Plody a semena. Je o lidech z vyšší střední třídy, kteří se dlouho pokoušejí o dítě. Zde, už díky designovému prostředí, ve kterém protagonisté žijí, může pozorovatelská metoda dobře fungovat a nesloužit jen vyprávění příběhu. Nerada bych ale, aby se z estetizace stala norma, kterou lze uplatnit na všechny látky. Je rozdíl mezi filmy jako Pevnost či Velká noc a snímky, které jejich postupy jen napodobují.

Můžeme se ještě vrátit k projektu o historii levice? Jak vzniknul a proč právě zde je kladen důraz na mluvící hlavy?
Napadlo nás to při natáčení v ulicích během 17. listopadu. Po debatě s organizátory akce Děkujeme, že můžem jsme přemýšleli, co chceme dělat a co pokládáme za společensky důležité. Dospěli jsme k tomu, že chceme natočit, čím si prošli lidé jako Petr Uhl, A. J. Liehm, Zdeněk Jičínský, Jan Tesař. Snažili bychom se co nejvíce kontextualizovat historii a nechat vše vyprávět je samotné – i se stigmatem, jímž si prošli. Rádi bychom pracovali s formátem mluvících hlav invenčně, ale samozřejmě nebudeme tahat devadesátileté stařečky někde po terénu. Jde nám tu opravdu hlavně o informace, o možná poslední možnost tyto osudy zachytit. Oběma nám připadá, že způsob, jakým se tu mluví i uvažuje o historii, je často velmi ahistorický. A ten film bereme jako pokus tohle zlomit.

Z filmu Za Adolfa by žádní Morgoši neměli žádný práva (2014)

Jakou roli pro tebe hraje veřejnoprávní televize?
Pro mě je to enormně důležitá platforma. Přijde mi hloupé říkat, že televize je ošklivá instituce, s kterou umělci přece kolaborovat nebudou. Pro mě s mými tématy i přístupem k formě je to vlastně celkem vhodné médium, ale samozřejmě se člověk musí přizpůsobovat určitým podmínkám, jako je třeba omezený počet natáčecích dnů či času ve střižně. Podmínky, za kterých se v televizi točí, právě nejčastěji ovlivňují výslednou podobu díla a vlastně i celou atmosféru natáčení. A taky to stále je médium, které se zdráhá servírovat lidem i to, co nechtějí vidět, jak říkáme s Karlem Vachkem. Myslím, že by bylo potřeba, aby se filmoví kritici televizi věnovali soustavněji a navíc v evropském kontextu. Takhle se totiž nemůže opřít o nic jiného než o peoplemetry.

Televize sebe samu považuje za generátor vkusu, to jsme si uvědomili s Expremiéry. Podle České televize to zdá se není dobrý projekt, přitom splnil většinu parametrů dobrého projektu – od festivalových ocenění, přes vniknutí do mediálního prostoru, po relativně vysokou sledovanost. I přesto je do určité míry vnímán jako projekt studentských diletantů. Je škoda, že televize nepovažuje dokument za důležitý, obzvlášť v době, kdy i některé soukromé firmy a reklamní agentury jej vnímají jako lepší komunikační médium než hraný film či samotnou reklamu.

Ty teď docela dost točíš do zavedených televizních cyklů jako Nedej se a Náš venkov. Je to jiná forma spolupráce s televizí než při přípravě autorského cyklu typu Expremiérů?
U Expremiérů jde o přehlídku dokumentárních postupů jednotlivých autorů, snažili jsme se prosadit čistě autorský a volný projekt, což se nakonec podařilo. U Nedej se si cením toho, že se s nástupem Petra Kubici a pod vedením Pavla Bezoušky podařilo z toho cyklu udělat volnou platformu s jasnou strukturou. Udělá se otevřená výzva, kam se člověk může přihlásit s konkrétním námětem, což považuji za velmi transparentní. Také se dobře propojuje FAMU coby veřejná vysoká škola s veřejnoprávní institucí – což by ale podle mě mělo fungovat automaticky. S Vláďou Turnerem jsme poprvé točili díl s názvem Neskloň se o squattingu, vybydlených domech a limitech soukromého vlastnictví, pak jsme točili o Klinice a dál Náš venkov o problematice bezdomovectví na vesnicích a maloměstech. Je rozdíl natáčet věc do mnohými opovrhovaného formátu se sledovaností kolem 100 000 diváků a je výzva snažit se daný žánr pozdvihnout, aby nevzniknul jen další film o orání pole. Jde vlastně o určitý pokus infiltrovat televizi skrze ty nejzavedenější formáty. Věřím tomu – a nechci, aby to znělo nějak elitářsky, že televize může lidi i kultivovat.

Při natáčení pořadu Náš venkov

A jak na tu infiltraci reagují diváci? Osobně se mi to jeví jako dobrý způsob, jak dostat nečekaná témata k širokému publiku.
Dostali jsme hodně pozitivní zpětnou vazbu, a to i od komunit, od kterých bychom to nečekali. Jak od squatterů, tak od běžných diváků. I lidé z televize byli při schvalovací projekci Neskloň se situací kolem vybydlených domů velmi rozhořčení, tehdy jsem si poprvé uvědomila, že možná skončím jako traumatizovaná režisérka Nedej se a Našeho venkova, ale že zároveň může jít o platformu, která lidem otevře oči a přiměje je koukat se na věci jinak. Nemám ráda pohrdání televizí jako médiem, připadá mi to jako pohrdání většinovou společností.

Při natáčení dílu o bezdomovcích jste plánovali, že zkusíte žít alespoň pár dní jako oni. Můžeš natáčení trochu přiblížit a popsat, co pro tebe znamená angažovanost ve smyslu přímé spoluúčasti na tom, co se natáčí?
Čím dál víc se zaobírám hledáním opravdu žité alternativy. To znamená nejen o věcech točit, ale zkusit reálně začít žít trochu jinak. Vytvářet nějaké nové pohyby, byť s vědomím, že můj rádius je strašně malý. U tohoto projektu jsme si v jeden moment říkali se štábem: „A to jako fakt budeme bydlet v hotelu?“ Nakonec jsme ale nechtěli, aby se z toho, když s nimi budeme přespávat v teplém oblečení, stala nějaká póza. Bezdomovectví je pro mě velké téma a přemýšlím, že bych o něm natočila větší film. Zároveň je třeba si uhlídat, aby člověk egoisticky nehledal emotivní příběhy o tom, jak se kdo dostal na ulici, a nezapomněl na věci, které jsou zásadní. Vždyť jde o to, že pohlížením na bezdomovce jako na vedlejší ztráty tohoto systému popíráme své lidství.

Přemýšlela jsi, že natočíš absolventský film o obrazu Václava Havla. Platí to stále?
Ještě nevím. Natočit film o Havlovi je jeden z mých velkých snů. Původní inspirační linka vycházela z filmu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana. Způsob, jakým Todd Haynes uchopil Dylanův mýtus, mi přišel nejspravedlivější. Nechal ho hrát různými lidmi a vytvořil dílo fungující na půdorysu snu. A jak jinak natáčet o rozporuplných postavách, než že je člověk nějak vychýlí a nechá je prostoupit celým spektrem různých podob. Stále je to pro mě strašně složitá otázka. Ale jelikož mám tendenci podléhat věcem, které mě nejvíc rozčilují, tak teď intenzivně uvažuji, že by ten absolventský film mohl být i o bezdomovcích.

Vlastně se dost bojím o Havlovi natáčet, mám obavu, že by to byl film, který naštve úplně všechny. Na druhé straně svoboda, kterou FAMU poskytuje, se nedá ničím nahradit a tak řeším, jestli bych ten film jindy než na škole vůbec mohla natočit.

Z filmu Rodina (2013)

Jak vnímáš obraz Havla v Českém století?
Podle mě jde o jedno z nejlepších televizních děl posledních několika let a obzvlášť díl o Havlovi je pro mě jeden z našich vůbec nejlepších porevolučních kinematografických počinů. Zatímco vyobrazení Beneše a dalších postav podobným problematizujícím způsobem všichni vítali, tak jakmile se sáhlo na Havla, všichni jen říkali „Takovej ten Vašek nebyl. Já ho znám jinak.“ Masaryk a Beneš určitě také nebyli takoví jako v tom filmu. Ale jako by se najednou úplně zapomnělo, že sledujeme hraný film. Nejde přeci o to, zda chválíme či kritizujeme Havla, jde o celospolečenský rozbor podstatného tématu. Mně je přitom mnohem sympatičtější Sedláčkovo vykreslení Havla než to, jak o něm hovoří lidé, kteří se dnes snaží šířit jeho odkaz. Je přece sympatické ukázat lidi ze všech stran, včetně jejich chyb či nejistot.

---

Apolena Rychlíková (1989) studuje dokumentární film na FAMU. Intenzivně se angažuje ve veřejném prostoru a přispívá do internetového Deníku Referendum, webového deníku A2LARM či na server Romea.cz, což se zrcadlí i v její filmové tvorbě. Natočila například portrét kontroverzního kancléře Hájek na zámku, Petr v podzámčí (2011), snímek o protivládních hnutích Padá vláda, něco si přej (2012), videodeník o politických i intimních záležitostech Rodina (2013) či konceptuální snímek o rasismu a rodině paterčat Za Adolfa by žádní Morgoši neměli žádný práva (2014).