Tělo za katrem

Když jsem byla malá holka, často jsem ulpívala svým pohledem na druhých. Lidé mě vždy fascinovali. Pamatuji si, jak se mi líbily hlasy, jak mě fascinovaly různé účesy, oblečení a obrázky na kůži. Když mě maminka jako malé dítě vozila vlakem do školky, často mě kárala, abych na druhé příliš „nezírala“, že je to neslušné. Zírala jsem dál… Sama dnes radím druhým přesný opak. Dívejte se na lidi kolem, neboť aniž by mluvili, lze v nich často číst jako v otevřených knihách, kdy načančaný přebal ne vždy zaručuje stejně kvalitní obsah a naopak.

Vždy mě nejvíce fascinovaly obrázky na kůži, tetování, v době mého dětství v našem prostředí velmi raritní záležitost, punc rebelství a stále ještě sociálního vyčlenění zatížený léty stigmatizace. V malé obci, v níž jsem vyrůstala, byl rybník, který v letním období spravoval porybný. Starší, nepříliš mluvný, ale laskavý chlapík. Potetovaný chlapík. Vzpomínám si, jak mě moje babička odrazovala od komunikace s ním. Prý je to starý kriminálník. Nechápala jsem, jak to může vědět, když s ním nikdy neprohodila ani dobrý den. Prý to jeho tetování. Proč by ale měl být někdo, kdo je tetovaný, spojovaný s určitou subkulturou, proč by měl mít nálepku kriminálníka? O mnoho let později, nutno podotknout tehdy již sama výrazně potetovaná (vlastně ani už nemůžu tvrdit, že jsem v kriminále nikdy nebyla…), když jsem si připravovala projekt pro své doktorské studium, jsem se rozhodla, že si na tuto otázku odpovím. A kde jinde hledat odpovědi než ve vězení.

Vězeňský výzkum je oblastí, která byla v českém prostředí po dlouhou dobu opomíjena, ať už z důvodu velmi těžkého a v letech minulých mnohdy prakticky nemožného získání povolení ke vstupu do vnitřních prostor věznic, tak z důvodu značné náročnosti tohoto výzkumu, a to nejen pro výzkumníka, ale prakticky pro všechny zúčastněné subjekty, tedy též zaměstnance věznic. Situace se začíná v posledních letech pozvolna proměňovat a vězeňský výzkum na sebe začíná strhávat stále vyšší pozornost, ať už je hovořeno o výzkumu čistě akademickém či aplikovaném. Jako etnoložka jsem zastáncem terénního výzkumu. Vstupu do terénu, pochopení jeho logiky, anatomie, prožití specifického prostředí. Výzkum se jednoduše nedá dělat od stolu, armchair typ ze mě už asi nikdy nebude. Realizujeme-li výzkum ve vězeňském prostředí, je třeba zvažovat celou řadu aspektů od logiky tzv. druhého života odsouzených přes vězeňskou hierarchii, identitu odsouzených, ekonomické vztahy mezi odsouzenými až po programy zacházení s nimi či vězeňský argot. Vězení je komplexní a složitý svět, jehož logiku z pohledu aktérů je poměrně těžké pochopit. Žádá si to čas i značnou míru pokory, citlivosti a schopnosti vnímat drobné nuance v chování a jednání odsouzených, schopnost naslouchat jim a aktivně se ptát a vlastně i jistou schopnost psychologické manipulace při rozhovorech s nimi. Jako výzkumník je třeba se současně emocionálně připravit na fakt, že za mřížemi se můžete setkat s kýmkoli, ale vždy se musíte pokusit se osobnostně a emočně oprostit od toho, co uslyšíte, byť vám to lidsky nemusí být příjemné. Protože pochopení vlastní role v celém příběhu, tedy role osoby, která do vězení vstupuje a žádá data a informace, jak já ráda říkám, role posluchače, jenž se touží stát dobrým vypravěčem, a její přijetí a podřízení se této roli, je z mého pohledu naprostým základem. Pamatuji si na řadu odsouzených, kteří mi ve vězení vyprávěli ledacos – o svém životě za mřížemi, ale i o svých trestných činech. Někteří se poučili a litovali, jiní nedokázali pochopit, čím společnosti tolik uškodili. Byly příběhy, které vyvolávaly různé emoce, a to na obou stranách. Toužila jsem se stát dobrým vypravěčem, a tak jsem poslouchala, nesoudila (ostatně od toho máme jiné). Někdy jsem vyslechla více, než jsem chtěla. Časem jsem se naučila přijímat informace jako fakta, jako data, se kterými musím dále pracovat. Naučila jsem se po odchodu na vězeňskou ubytovnu nebo cestou domů nevracet se bezprostředně k těmto příběhům a nepřemýšlet o nich. Přesto se to někdy nedařilo a člověk neodcházel tak zvaně s čistou hlavou. Vždy jsem měla pocit, že jsem v takových chvílích jako výzkumník selhávala. Dnes vím, že ať tak či onak, neselhala jsem jako člověk.

Vstup do věznice nebyl pro mě jednoduchý. Není to příliš zábavná část mého vyprávění, je to část o mnoha dopisech, formulářích, přesvědčování a přemlouvání, hledání vhodných gatekeeperů, opakovaném přemlouvání a dalších papírech. Ale povedlo se. Některé věznice mi své brány otevřely, nejprve váhavě, později výrazně ochotněji, jindy pro mě zůstaly uzavřené.

Tělo jako identita

Do věznice jsem vstupovala s touhou pochopit symboliku vězeňského tetování, prozkoumat ji, poznat ji a zdokumentovat ji. Vytvořit prostou kategorizaci. Nevěděla jsem, jak dlouho budu do vězení chodit, a tak jsem chodila tak dlouho, dokud jsem zjišťovala nové informace. Nakonec jsem provedla k dnešnímu dni hodně přes dvě stovky rozhovorů s odsouzenými muži ve výkonu trestu odnětí svobody a se zaměstnanci věznic a pořídila více než tisíc fotografií zachycujících vězeňskou tetováž.

Vězeňské tetování je věcí nelegální. Za mřížemi není dovoleno zdobit své tělo. Ti, kteří tak činí, a činí jich tak mnoho, se vystavují (vedle rizika nakažení se krví přenosnou nemocí) riziku kázeňského postihu a komplikovanější cesty domů v případě, že by chtěli předčasně výkon trestu opustit. Přesto se tetuje. Přesto odsouzení svá těla modifikují, a to s využitím i toho mála, k čemu se dostanou. Vězeňské tetovačky ze lžíce, motůrků z holicích strojků, propisek a jehel ze šitíčka a barva z podrážek papučí či technické barvy stačí k tomu, aby jejich těla vyprávěla příběh. Mnoho lidí se dnes domnívá, že symbolika tetování se vytratila. Že se všichni tetujeme prostě jen proto, že je to moderní, že se nám to líbí a z tisíce a jednoho dalšího důvodu. Ve skutečnosti je tetování (a o tom vězeňském to platí bez výjimky) vedle dekorativního prvku především identitní záležitostí. Profilujeme do něj své představy o sobě, přesvědčujeme druhé (a často sami sebe) o tom, kým jsme či kým být chceme, je připomínkou pro nás privátně významných životních momentů anebo bez ohledu na symbol je připomínkou období, v němž jsme prožívali různé životní zkušenosti. Některým se líbí bolest, pro jiné je spojovacím prvkem s jejich skupinou. Pro jednoho je prestižní záležitostí, pro druhého připomínkou hodnot, jiný touží po určité nálepce. Ve vězeňském prostředí je tetování umocněno specifikem této totální instituce, kdy je identita jedince po nástupu do trestu odnětí svobody limitována na společný oděv (tzv. sintr) a vězeňský alfanumerický identifikátor. Panství nad vlastním tělem a jeho vizuálně atraktivní či minimálně viditelné potvrzení formou tetování je tedy zároveň vzepřením se autoritě, je rebelií, je do jisté míry zpětvzetím si vlastního těla.

Tělo za katrem je mým vyprávěním o tom. Nejedná se o heroizaci vězeňské tetováže, nejedná se o obhajobu, ani o kritiku světa za mřížemi. Jedná se o sondu do života těch, kteří sešli z cesty a dostali se do míst, o nichž mnozí z nás často mají velmi zkreslené představy. Ostatně i já je kdysi dávno měla, ovlivněna vyprávěním druhých, tehdy konkrétně mé babičky. Je knihou postavenou na autentických výpovědích odsouzených i zaměstnanců věznic a na fotografiích tetováže. Je vyprávěním o vězení – o světu ve světě, kde čas nabývá zcela odlišného rozměru, je vyprávěním o vězeňské neformální hierarchii, o tělesnosti o identitě. Je příběhem o vězeňském tetování. Je něčím, co má čtenářům přiblížit kulturní univerzálii, kterou nalezneme snad ve všech známých kulturách a subkulturách, nikoliv výlučně u kriminálníků. Především má tetování přiblížit život za mřížemi takový, jaký jsem jej měla možnost za těch nakonec celkem sedm let vidět (byť kniha z větší části vychází z prvních pěti let za katrem), jen s tím luxusem, že pro mě to nikdy nebyla jednosměrná cesta a každý večer jsem se s boucháním katrů a ostnatými dráty měla možnost rozloučit.