„Ten, bez něhož by to nebylo“

K starým mistrům hodným toho jména chovám všeobecnou úctu, ale z praktických důvodů jsem si pro ně vytvořil soukromou typologii. Jak jejich řady řídnou, začínám mít obavy, aby se mi její rejstřík nezúžil; marně se rozhlížím, kde v dnešní střední generaci režisérů najít třeba typ „vlastenec“, „patetik“, „producent“, „filozof“. Typ „občan“ mi nejlépe reprezentuje Ladislav Helge, který 31. ledna 2016 odešel v 88 letech. Byl asi nejvýznamnější přechodovou postavou české kinematografie: několikrát, ať z donucení, nebo z rozhodnutí, musel vystoupit z role umělce a projevit se jako homo politicus. Když se dnes ohlédneme za jeho žalostně krátkou kariérou v československé kinematografii, vidíme Helgeho jako mravně integrální osobnost, jakých je v české společnosti po druhé světové válce málo. Všechny přechody, ať umělecké, nebo společenské, Helge prožíval zcela autenticky. Byl vždy u toho, když se měnily poměry, a často byl těchto proměn spíše strůjcem než účastníkem. Ač natočil jen „málo“ filmů, jeho kariéra je z občanského hlediska nesmírně bohatá a dramatická.

Helge se hlásil k Jiřímu Krejčíkovi jako ke svému učiteli. Krejčík byl v pozdních letech možná trochu vrtošivý, ale stále monumentální, jen bylo potřeba jeho vnitřní patos uvidět, porozumět mu v osobním i společenském rozměru. (Studenti na to už neměli trpělivost.) Helgeho občanství bylo civilní, jakoby neorealistické, a možná proto oslovovalo studenty snáz. Škoda, že mu jeho skromnost a sebekritičnost nedovolily trávit se studenty více času.

Helgeho jsem poznal blíže díky tomu, že přijal mou nabídku, aby usedl v umělecké radě FAMU. (To je těleso, kterému se na „normálních“ univerzitách říká vědecká rada, což je přece jen srozumitelnější.) Jako děkan jsem stál o to, aby uměleckou radu FAMU netvořili jen aktivní filmaři, ale lidé, kteří jsou schopni přemýšlet v širších souvislostech, zvláště společenských, a smýšlet o škole kriticky. Helge tuto roli přijal a k mé radosti v ní setrval až do konce mého děkanování. Bylo tam takových vzácných lidí více; o jednom z nich bude ještě řeč, zde chci jmenovat alespoň Annu Kareninu nebo Vladimíra Kokoliu – právě mezi nimi a Helgem byla cítit jiskra úcty a zájmu. Ano, Helge byl nenahraditelný. Vždy když cítil nějaké pochybnosti, přešel do útoku, kladl otázky, které neuznávaly žádné tiché dohody: Helge byl hlučný. A když už je řeč o jeho zvukovosti, tak musím připomenout suchý zvuk jeho dlaní, který provázel jeho energické výstupy. Helge měl typická gesta rukou, za nimiž jako by se skrýval, jenže marně, protože i jeho výrazná tvář a upřený pohled vždy vyjadřovaly jeho ostré myšlení. Helge byl stručný, jasný, kritický. Měl smysl nejen pro spravedlnost, ale i ironii, až sarkasmus, což dávalo jeho názorům a soudům razanci anti-kýče. A pocty přijímal s rozpaky. Měl také znamenitou paměť, kterou ovšem nepoužíval k tomu, aby posouval významy minulých situací. Když nevěděl, tak nebájil a mlčel.

Zasedání umělecké rady FAMU se mnohokrát protáhla do pozdních hodin. Helge, skoro o čtyřicet let starší než já, vydržel sedět třeba dlouho do noci, ale nenořil se do vzpomínek, nýbrž chtěl probírat aktuální dění v kinematografii, kultuře, politice. Helge miloval film a kinematografii vůbec a k FAMU choval kritickou lásku: bez patosu, bez iluzí, bez mýtů. Měl o naši kinematografii, kulturu a vlastně i společnost starost: zajímaly ho filmy a osudy mladších a nejmladších tvůrců, ale výzvy, aby zase začal na FAMU učit, odmítal. Ješitnost opravdu neměl ve výbavě, zato byl vrchovatě kritický k sobě i ke všem možným přetvářkám a předstíráním kolem.

Při dlouhých rozpravách došlo takřka pravidelně na přátelskou, ale vážnou výtku od dalšího člena umělecké rady Jaromíra Kallisty. Ta se týkala osudové schůze obnovovaného Fitesu v lednu 1990. Byl jsem té schůze v Radiopaláci na Vinohradech účasten, ale dokázal jsem tam pobrat snad jen atmosféru obnovy, návratu, diskuze. Ona schůze vyústila v rozhodnutí, které mnozí považujeme za klíčové pro českou kinematografii v postnormalizačním období: ke zrušení Ústředního ředitelství československého filmu vedlo nadšení z právě znovunabývané svobody, ale byl to také patrně začátek privatizačního procesu, který rozhodl o osudu české kinematografie. Ta se už nikdy od té doby nestala uceleným ekonomickým systémem, a tedy ani průmyslovým odvětvím. Kallista, který tam byl onoho památného 6. ledna 1990 též, se k Helgemu s úctou vztahoval jako k staršímu kolegovi a respektované autoritě, ale ten Radiopalác mu vždy připomínal jako něco, co se stát nemělo. (I když možná muselo, ale to je jiné téma.) Helge se vynořil hned po převratu jako morální autorita, ale výzvu, aby se stal hlavou, možná spíš náčelníkem naší kinematografie, odmítl. Myslím, že tušil, co nás čeká, a věděl, že v oparu rozpadlé normalizace, z něhož měl vyrůst kapitalismus, by své představy o profesionalitě a etice prosazoval jen velmi těžko, ne-li marně.

V úterý 9. února 2016 krátce po poledni se konalo poslední rozloučení s Helgem v krematoriu v Motole. Přišel jsem o dost dřív, abych za Národní filmový archiv, kde hned po druhé světové válce Helge pracoval, zařídil věnec. Na přilehlém hřbitově panoval liduprázdný klid, jen po asfaltové cestě zvolna stoupal starý muž, Helgeho souputník A. J. Liehm. Šel ztěžka, ale bylo jasné, že rozloučit se musí. Smuteční hosté zaplnili malou obřadní síň jen zčásti, jediný projev měl Radim Špaček. Když obřad skončil, Liehm se rozhlédl a pravil: „A kde jsou všichni čeští filmaři? Tady by přece mělo být narváno.“  Než připojil svůj podpis do kondolenční knihy, nadiktoval svůj vzkaz pro Ladislava Helgeho: „Láďovi, bez něhož by to nebylo.“

Helge byl nejen občan, ale také intelektuál se svědomím. Chci věřit, že s jeho odchodem tento typ v českém filmu nezmizel navždy. Věřím, že v nastupující generaci se najdou režiséři, kteří budou své individuální občanské vědomí vyjadřovat silně a osobitě, a že se najdou ti, které si budu moci zcela soukromě řadit do těch nejnáročnějších kategorií. Když se dnes dívám na filmy Jana Březiny, Jana Těšitele, Olma Omerzu, Víta Zapletala nebo na filmy Heleny Všetečkové, Heleny Papírníkové, Martina Kohouta (i mnoha dalších dokumentaristů), naplňuje mě to nadějí, že otázky mravní nejsou jen nostalgickým tématem velikánů 20. století, ale že i dnes jsou tu mladí tvůrci, pro něž je film také nástrojem myšlení a analýzy stavu jedince i společnosti, v níž je mu dáno žít.