Znovuobjevování a doceňování. Procesy, jimž se nebožtíci nemohou bránit

Každý se občas diví, když narazí na vrstevníky - své nebo někoho jiného. Stovky se letos dožívá Henry Kissinger, ale přiznám se, že by mě víc zajímaly politické názory dvou jeho vrstevníků: Vratislava Effenbergera a Ester Krumbachové.

Effenberger v lahvičce temné kapaliny

Effenbergerovi byla na začátku listopadu věnovaná konference, kterou uspořádal dnes asi největší znalec jeho díla, Šimon Svěrák. Jmenovala se Lahvička plná temné kapaliny a konala se v Praze v galerii Display. Sešli se na ní snad všichni přeživší, kteří se Effenbergerem zabývají nebo se s ním nějak potýkají, všichni byli soustředění, poctivá snaha o porozumění byla znát na každém příspěvku. Effenbergerovi bylo pětadvacet, když mu poezie otevřela vesmír zvaný surrealismus. Po zbytek života se pak pohyboval v dynamice imaginace a intelektu a i když to explicitně nezdůrazňoval, zůstal věrný marxistické inspiraci. Což se ovšem v dnešních salonech nenosí.

Konference o Effenbergerovi se zúčastnili nestoři jako Jan Švankmajer nebo Jiří Brabec, kteří by jistě měli co říct, ale oba pobyli jen krátce a mlčky. Effenbergerovi souputníci jako Ludvík Šváb, Petr Král nebo Stanislav Dvorský už tento svět opustili, a tak dnešní generaci nezbývá než Effenbergera studovat a objevovat, snažit se mu porozumět.

V kině Ponrepo jsme Effenbergera připomněli mimo jiné projekcí filmů Žvahlav aneb Šatičky slaměného Huberta a Moravská Hellas (podotýkám, že oba se promítaly z 35mm kopií), protože právě o Žvahlavovi Effenberger psal do Filmu a doby a společně s Janem Svobodou napsali tamtéž legendární článek Státem řízený „underground“, který pomohl etablovat Karla Vachka. Patří k paradoxům československé nové vlny, že právě Švankmajer a Vachek jsou dodnes vnímáni mimo ni, jako solitéři - Švankmajer v hájemství surrealismu, Vachek jako nezařaditelný podvratník. Mám za to, že oba měli zásadní význam pro intelektuální rozkvět naší kinematografie a kultury: nebyli součástí té či oné vlivové skupiny, zůstali bytostně mimo systém, to znamená ve své svobodě.

Effenbergera jsem osobně nepoznal, ale hodně četl a odedávna jsem věřil jeho étosu, jeho kritickému nazírání světa a promýšlení jeho možností. Ester Krumbachovou jsem poznal a dlouhé rozhovory s ní dost silně ovlivnily můj pohled nejen na novou vlnu, ale i na zdejší umělce a umělkyně, na jejich - naše - snažení.

Úmorné objevování Krumbachové

Krumbachové étos a kritičnost byly jiného druhu než ty Effenbergerovy, ale neméně inspirativní. Krumbachová měla sklony k bonmotům, což mě občas mrzelo, protože mi to přišlo povrchní. Jeden se mi zadřel pod kůži: člověk nemá na ničem lpět. Ale ani na tom nelpění nemá lpět. Často si na to vzpomenu. Pokud jde o ni, vypovídá to o tom, s jakou lehkostí přistupovala ke svému dílu. “Ego “ a “œuvre” měla zdravě oddělené. Nechme teď stranou, že lehkost, s níž hleděla na svou někdejší práci, byla spíš vynucená okolnostmi: musela si zvyknout na zapomínání, na nedobrovolnou anonymitu, na žárlivost.

S Krumbachovou jsem hodně podrobně probíral její filmografii - seznam filmů, na kterých pracovala, byl založen na několika důvěryhodných zdrojích, jenže v nich bylo tolik nepřesností a nedorozumění, že se tomu nakonec jen smála. Chyběly tam tituly, na které měla vliv, a vyskytovaly se tam ty, se kterými neměla nic společného. Zvláštní místo v její filmografii ovšem stále zaujímá Vražda ing. Čerta, anglicky Murdering the Devil nebo The Murder of Mr. Devil. Anglické varianty názvu zmiňuji proto, že se jedná o film světový. Který je ale stále dokola vystavován péči objevitelů a objevitelek, kteří do zemdlení opakují, jak byl nedoceněný, dokonce zapomenutý, a jak byla Krumbachová šedou eminencí či múzou nové vlny, a tak dále a tak podobně.

To neustálé objevování Krumbachové a její jediné režie celovečerního filmu je úmorné, protože nevede k hlubšímu poznání. Trvá to už snad třicet let a pokaždé se najde někdo, kdo se pozastavuje nad jejím dílem, nad šíří a různorodostí její práce, nad tajemstvími jejího života (do nichž popravdě nikomu nic není) a nakonec nad výstředností klobouků, jež nasazovala herečkám do inscenací, filmů a televizních pořadů. S těmi klobouky je to nakonec symbolické: že právě ony ještě stále udivují svou extravagantností. Jako by se tím potvrzovala stará zkušenost, že průměrný vkus, který se tváří znale a sofistikovaně, se nakonec zabývá jen tím extravagantním kloboukem. Představuju si Krumbachovou, jak se potýká s nezaplacenými účty, zatímco kritikou je slavnostně objevována a konečně doceňována.

O sto let později: 1923 a 2023

Když kurátorsko-badatelský tým před časem pořádal pozůstalost Ester Krumbachové, byla z toho událost sezóny v Praze (v galerii Display) i v Brně (v Domě umění). Zůstal nám web esterkrumbachova.org, což vůbec není málo. Ale říkám si posté, proč musí u všech čertů pořád někdo Krumbachovou objevovat? Vždyť je tady, přítomná, známá, oceňovaná. Že ani dnes by neměla na zaplacení účtů, to je jiný příběh. Mám nicméně za to, že by jí to neustálé objevování přišlo k smíchu a taky by ji trochu štvalo.

Nerad bych vyvolával duchy nostalgie ve stylu, jaká to musela být v tom roce 1923 konstelace, když se narodila právě tato dvě miminka - Vratislav a Ester. O dvacátých letech si moje generace snadno a ráda vytvářela různé intelektuální iluze, koneckonců Devětsil vzkvétal, proletáři všech zemí se tak trochu spojovali a dělali při tom umění, nová československá buržoazie si budovala své jistoty. Zdálo se, že v Evropě bude mír, jen se zadělávalo na další válku. To pojmenování válek, první a druhá, možná nebylo úplně nejšťastnější, vždyť po druhé následuje třetí, čtvrtá.  

Přemýšlím o miminkách roku 2023.