Terorismus a revolucionářská angažovanost v západoevropské kinematografii
Navzdory těsnému propojení filmu s dějinami, jeho popisnosti a jedinečné schopnosti zachytit realitu, není film předurčen k tomu být nositelem poslání o nic víc nežli literatura, hudba či výtvarné umění. Nicméně má, jako každé symbolické snažení, podíl na zkoumání jevů, skrývá v sobě potenciál kritizovat, dokáže narušovat zažité představy a očekávání. Filmoví tvůrci učinili z filmu pomocí rozličných technik skvělý nástroj liberalizace, i když jejich motivace k tomu mohly být rozdílné. „Film sice není jediné médium, které dokáže věci měnit, i politický pamflet má tu moc, nicméně u filmu je potenciál větší. Nejsou v tom žádná kouzla. Filmové médium má prostě blíže k realitě,“ prohlásil v roce 1970 Jean-Marie Straub.
V šedesátých a sedmdesátých letech Armand Guerra, Joris Ivens, Georges Franju, Paul Strand, Leo Hurwitz, Chris Marker, René Vautier, Cesare Zavattini, Santiago Álvarez, Yann Le Masson, Jean-Luc Godard, Johan Van der Keuken, Robert Kramer a řada dalších filmařů, kameramanů a techniků z různých koutů světa, od Spojených států po Koreu, od Argentiny po Portugalsko, prohlašovali, že „film je zbraň“, a podporovali boj za liberalizaci, protestní hnutí, guerillovou činnost, dělnické odboje, bojovníky za práva žen, homosexuálů i ty, kteří vystupovali proti apartheidu. Mezi nimi Fernando Solanas, Jorge Sanjines, Miguel Littin, Peter Whitehead, Tobias Engel, Pierre Sergent, Bruno Muel, Jacques Panijel, Jacques Loiseleux, Ugo Gregoretti, Emile de Antonio nebo Haskell Wexler. Všude tam, kde docházelo k utlačování práv, docházelo k rozvoji odbojové činnosti vedené skrze filmové dílo. Někdy na to tvůrci (či filmoví kritici) doplatili vlastním životem. Důkazem je například tragický osud Raymunda Gleyzera v Argentině a Michèla Firka v Guatemale, kteří byli pro své názory a ideály zavražděni. Někteří avantgardní filmoví tvůrci vyměnili kameru za zbraň, aby se zapojili přímo do boje a dosáhli tak revolucionářských ideálů, jak je formuloval Friedrich Schiller: „Zasvěťte svůj život nejdokonalejší formě umění, budujte opravdovou politickou svobodu“ (Listy o estetické výchově, 1795).
Členové Frakce Rudé armády byli sami přímo filmaři nebo se na filmové tvorbě nějakým způsobem podíleli, jak dosvědčuje film Jeana-Gabriela Périota Německá mládež (2015), který připomíná povětšinou zapomenuté archivní materiály. Holger Meins, student, kterému Jean-Marie Straub a Danièle Huillet věnovali snímek Moïse et Aron (1975), natočil, předtím než vstoupil do RAF, několik krátkých filmů. Ulrike Meinhof psala reportáže pro německou televizi a v roce 1970 napsala scénář ke snímku Bambule, televizní adaptaci o emancipaci žen. Ve stejné době i v Japonsku přinejmenším jeden člen Japonské Rudé armády natáčel filmy – Masao Adachi, herec, scenárista a producent filmů Nagishy Oshimy, Kojiho Wakamatsuy a dalších, natočil jako člen JRA několik dokumentárních filmů a téměř třicet let napomáhal palestinským bojovníkům tím, že natáčel reportáže, které přinášely odlišné informace nežli oficiální zpravodajství. Reportáže se bohužel nedochovaly. Masao Adachi v roce 2010 v autoportrétu natočeném pro Cinémathèque française prohlásil: „Proč bych měnil kameru za pušku, když udržím obě naráz?“
Addio Lugano bella (Giorgio Bellini, 2000)
Součinnost ozbrojených bojovníků s filmovými tvůrci se odráží v mnohých sympatizujících projektech. Ty vznikají v reakci na aktuální dění, tak jako film 12. prosince, který v roce 1972 natočil pro extrémní levicové hnutí Lotta Continua Pier Paolo Passolini s Giovannim Bonfantim, nebo retrospektivně, po vzoru Francescy Solariové, která se zamýšlí nad vztahem svých vrstevníků ke švýcarskému revolucionářskému hnutí, v jehož čele vystupoval její muž Giorgio Bellini (Addio Lugano bella, 2000), Gaëla Lépinglea, kterého v dětství silně poznamenaly atentátní útoky řízené francouzským anarchistickým hnutím Action Directe (La Prisonnière du Pont aux Dions, 2005), nebo Moscoa Léviho Boucaulta, který o něco klasičtějším a pro televizní kanály přijatelnějším způsobem dokumentuje politickou kariéru předních představitelů italských Rudých brigád (Patřili k Rudým brigádám. 1968 – 1979, 2011). Ať už se jedná o cinéma vérité, poetické rozjímání nebo pamfletickou esej, mluvčími bývají vždy, bez ohledu na autora či téma, protagonisté-bojovníci.
Přechod od umění k ozbrojenému boji, který byl tak typický pro sedmdesátá léta, se zrcadlově podobá situaci tvůrců předchozí generace, kteří do filmového průmyslu přicházeli z odbojových hnutí. Exemplárním příkladem byli René Vautier, Edouard de Laurot a Gianfranco de Bosio (autor legendárního Il Terrorista, 1963), kteří se ve Francii, Polsku a Itálii angažovali v boji proti nacismu a do filmů vnášeli odbojářské ideály. Pro obě tyto generace je typické kolektivní smýšlení, stranická příslušnost, členství v odborech a organizování se v různých uskupeních. Dnešní generace je charakteristická tím, že se k odbojovým hnutím nebo k utlačovaným připojují jednotlivci z čistě osobní iniciativy a bez podpory politických organizací. Tak jak to bylo u Florenta Marcieho působícího po boku afghánských a libyjských bojovníků. Florent Marcie, dokumentarista zaměřující se na časosběrný dokument, nedávno dokončil trilogii věnovanou bojovníkům ve válce v Čečensku, Libyi a Afghánistánu. Tématem filmu Itchkéri Kenti (Synové Ičkerie) z roku 2005 je národ, který byl sovětskou mocenskou garniturou prohlášen za teroristický a hrozilo mu vyhlazení. Film Florenta Marcieho přináší svědectví o této genocidě. Druhý díl trilogie, Commandant Khawani (Velitel Khawani, 2014), je portrétem mladého afghánského velitele ze základny v Bagramu z roku 2001, kdy došlo k obsazení Kábulu. Třetí díl, Tomorrow Tripoli (2014), vypráví o boji skupiny libyjských rebelů během revoluce až do svržení Kaddáfího.
Jakou roli plní film? Jak filmy vyrábět v době války bez ohledu na intenzitu válečného konfliktu? Co, jak a pro koho natáčet? Jakou hodnotu mohou získat v historickém dění? Militantní boj otevírá příležitost položit si několik naléhavých a konkrétních otázek ohledně estetických principů, na něž filmy reagují skutky. A v dnešní době bychom se jimi měli zabývat, klást si tyto otázky a diskutovat o nich.
Z francouzštiny přeložila Lada Žabenská.
