Ti, kteří tancují ve tmě

Když jsem šla po ulici a potkala na přechodu někoho s bílou holí, kolikrát se mi stalo, že jsem nevěděla, jak ho či ji oslovit. Spontánně chcete pomoct a vlastně se trochu stydíte, že nevíte, jak na to. Občas jsem si všimla jejich parťáků, kteří plnili službu se psí oddaností. A tak mě napadlo téma na film – vodicí psi.

SETKÁNÍ

Lenka Pláteníková – poskytování služby nevidomým s vodicími psy. 

Začala jsem si s ní povídat o vodicích psech, ale už v průběhu našeho rozhovoru jsem si uvědomila, že mě spíš zajímají ti, kteří jsou voděni. A tak jsme přešly na téma mladí nevidomí.

ONDRA

Zeptala jsem se Lenky, jestli nezná nějakého svojského týpka. Bez váhání řekla: „Ondra Zmeškal. Sportovec tělem a duší.“ Za několik dní se oba objevili v Praze. Tedy všichni tři.

Z vlaku vystoupila Lenka, za ní Brit a poslední Ondra. Hned jsem se ho zeptala: „Když jsi ten sportovec, jíš guláš?“ Seděli jsme pak u nás doma dalších sedm hodin. Ondra přišel o zrak ve svých dvaceti letech. Došlo mi, že je to první postava mého filmu.

Prozradil, že má v plánu účastnit se maratonu na Velké čínské zdi, a to hned další měsíc. Sehnala jsem peníze a poslala na natáčení kameramana Jaromíra Kačera, protože na víc peníze nebyly.

ZUZANA

Věčná cestovatelka s bílou hůlkou po světě. Stejně bláznivá, stejně nadšená jako Ondra. Zuzaně žere zrak těžká cukrovka, ví, že jednou bude slepá docela.

Když jsme se v průběhu filmu rozhodli, že se Zuzanou pojedeme na nějakej ten výlet, myslela jsem, že nabídne třeba Slovensko. Zuzana nezklamala. Bylo to Jordánsko.

PAVEL

Časem jsem se seznámila s mnoha dalšími mladými nevidomými, byl mezi nimi i Pavel. Chovatel ovcí, krůt a blázen do motorek. Vyučenej sedlář. Když jsme ho natáčeli při šití sedel pro koně, měli jsme co dělat, abychom mu uvěřili, že vidí jen na pět procent.

PAVLA

Při první návštěvě v Holicích mě přivítalo osm psů od barzojů po malého podvraťáka. Pavla žije se svou manželkou Dášou. Jejich vztah je plný obratů. Nevidí od narození, vyrostla po internátech bez rodičů. Když si sedla za piano a spustila, bylo to jasné.

LUKÁŠ A CILKA

Nevidí od narození. Jezdili jsme za nimi do Olomouce a natáčeli u Lukáše doma. Časem se rozešli. Cilka se vrátila do Prahy a našla si nového nevidomého. Zprvu jsem s ní chtěla pokračovat, ale ten její kluk nechtěl být jako náhradník. Po dlouhém čase se Cilka ozvala, že čeká dítě, jestli nechci točit. Zůstala jsem u Lukáše. Lidé se rozcházejí, ať jsou vidomí, nebo nevidomí. Když jsem se zeptala Pavly, jakou by viděla ve filmu hudbu, bez váhání odpověděla Moniku Načevu. A tak z její skladby vzniklo motto filmu.

CO TĚ NEZABIJE

TO TĚ POSÍLÍ

ASPOŇ NA CHVÍLI 

BOJ SE NIC