V New Yorku není čas být naštvaný

Jak vznikl nápad mapovat Mariin život? Co vás na ní zaujalo?

Dvořáková: Když jsem Marii poznala, okamžitě mě uhranula. Zamilovala jsem se do její spontánnosti a energie. Zároveň mi připomínala domov v Čechách a moje kamarády. Je to prostě správná holka, kamarádka. Tehdy jsem žila už třináct let v New Yorku, češtinu jsem moc nepoužívala, vlastně jsem se primárně pohybovala mezi Američany. A najednou se zjevila Marie. Bylo to pro mě zjevení v tom nejlepším slova smyslu.

Tomanová: Když jsem byla poprvé v Českém centru New York a hrála tam česká hudba, brečela jsem, protože mi připadalo, že jsem doma. Je těžké někam odjet, domov člověku fakt chybí. Bylo mi třicet a brečela jsem, že mi chybí máma a domov.

Dvořáková: Pracovala jsem jako programová ředitelka Českého centra New York a Marie často chodila na akce, které jsme pořádali. Jednu akci dokonce kurátorovala, byla to skupinová výstava fotografií a Marie tam vystavovala i dvě své fotky. Tehdy jsme se seznámily. Posléze Marie nějakou dobu pro České centrum New York pracovala, takže se z nás staly kolegyně, a to nám umožnilo trávit spolu velké množství času a poznat se. A staly se z nás dobré kamarádky.

Posléze měla Marie svou první sólovou výstavu v Galerii Českého centra New York a já se rozhodla, že o tom natočím krátké video na sociální sítě. Ale bylo to tak zajímavé, že jsem pokračovala v natáčení dalších pět let. Tehdy by nás nenapadlo, že film budeme promítat jednou v kině nebo že ho bude koprodukovat HBO. Postupem času jsem se stala součástí života Marie a jejího partnera Thomase. Došlo mi, že i on je nedílnou součástí příběhu a že náš film je zároveň portrétem jejich silného tvůrčího partnerství.

Jak se přihodilo, že váš film koprodukovala HBO? 

Dvořáková: První tři roky jsme natáčely improvizovaně, ale s velkou vášní. Často jsem si půjčovala Mariin fotoaparát, když ho nepotřebovala na focení, a natáčela jsem na něj videa. Půjčovala jsem si kamery a mikrofony po kamarádech. Bylo naivní myslet si, že film tímto způsobem dotáhneme do konce. Ono vás to nakonec dožene, stejně musíte zajistit větší financování, abyste byli schopni projekt dokončit. Takže jsem oslovila producenty z HBO, kteří viděli natočené materiály, vzali projekt do vývoje a posléze se ho rozhodli koprodukovat.

„Nejlepší na tom filmu je, že je skutečný. Je o životě samotném.“

Ve filmu se objevuje hodně scén z vašeho soukromí. Měli jste někdy problém s jejich natáčením?

Tomanová: Když jsem film viděla, uvědomila jsem si, jaká to byla legrace. Měli jsme v té naší trojici – já, Thomas a Marie – hrozně hezké soužití, a na plátně je to vidět. Maruška má obrovský talent být neviditelná, když je to potřeba, takže jsem hodně často vůbec nepřemýšlela nad tím, že nás někdo točí. Zároveň to, že jsme byly přítelkyně už předtím, bylo hodně důležité. Nešlo totiž o to, zachytit člověka v tom nejlepším světle, ale být přirozený a naprosto sám sebou, a to se Marušce povedlo.

Dvořáková: Tím, že jsme ze začátku nebyly pod tlakem, že film vyrábíme pro někoho, bylo natáčení uvolněné, přirozené, a to je v tom filmu vidět.

Beachdel: Nejlepší na filmu je, že je opravdový. Bylo v něm vše: návrat domů, cesta k úspěchu, adaptace na nové prostředí, krize identity, vzpomínky, současnost. Je opravdu o tom, jak Marie žije, o tom, jak vlastně žije kdokoli. Je o životě samotném. Lidé se ztotožňují s filmem i jeho postavami. A to je důležité.

Diváci jsou tedy podle vás nejvíc nadšeni z autentičnosti?

Beachdel: Ano, možná i z toho, jak se sami ve filmu vidí.

Tomanová: Podle reakcí si diváci zamilovali scénu, kdy jsem vyřízená z telefonátu s fotografem Ryanem McGinleyem, kdy společně děláme rozhovor pro časopis Interview. Byla jsem tehdy hrozně nervózní. Šlo o hodně důležitý rozhovor a obrovská radost se překlenula ve zděšení poté, co jsem Ryanovi ke konci chtěla složit kompliment, ale úplně to tak nevyznělo. Když jsem tu scénu viděla v kině, polilo mě opět horko.

Beachdel: Bylo to velmi upřímné. Navíc jde o to, že tvou práci pochválil slavný člověk, kterého obdivuješ. A pro tebe je to důležité. 

Tomanová: Zvažovala jsem, jestli by Marie nemohla tu scénu vystřihnout. Když to vidím v kině, chci se propadnout do sedačky. Ale důležité je, že to tam zůstalo. Příběh tím dostává další rozměr.

Dvořáková: Je to zkrátka fenomén. Lidé mi říkají, že milují čistou radost, která je vidět v Mariině tváři. O to víc jí fandí a doufají, že uspěje. Vlastně spojujeme Marii s diváky, a ti jsou nadšeni. 

Kolik materiálu se natočilo?

Dvořáková: Čtyři sta padesát hodin. Věděla jsem, že náš film musí mít rychlé střihy, jinak by to nebyl ten správný New York. Rytmus je v našem filmu o něco dynamičtější, než na co jsou diváci v dokumentárních snímcích zvyklí. Zároveň jsem chtěla otestovat, jak budou diváci rychlost zvládat, a je pro mě zajímavé zjistit, že to tempo střihu lidé stále stíhají. 

Jak často probíhalo natáčení? Točili jste každý den? 

Dvořáková: Velice často. Bylo období, kdy jsem točila dvakrát nebo třikrát týdně, někdy to bylo dost intenzivní. Vždy jsem ale dopředu věděla, jaký má Marie harmonogram, a točila jsem jenom nejzajímavější momenty, ať osobní, nebo pracovní. Trávila jsem s nimi hodně času, třeba když čekala na cestovní povolení nebo když se připravovala výstava a pak kniha. Když se jelo do Mikulova, bydlela jsem u nich doma.

Tomanová: Spousta věcí se nedala předpovědět, ale Marie je tak poctivá, že tam prostě byla a čekala na správný moment, kdy to zachytit. 

„Věděla jsem, že to nejvřelejší přijetí, jaké můžeme dostat, dostaneme právě v Česku.“ 

Říkala jste, že jste natáčela Marii třeba dvakrát za týden. Dělala jste paralelně i na dalších projektech? 

Dvořáková: To se nedalo, protože jsem v tu dobu měla práci na plný úvazek v Českém centru, takže jsem Marii chodila točit až po práci, o víkendech nebo během dovolené.

Jak probíhala postprodukce?

Dvořáková: Během spolupráce s HBO jsem dělala sestřihy scén, které jsem jim pravidelně prezentovala. Dostáváte pak odezvu. Někdy to bolí. Na druhou stranu byla výhoda, že jsem díky spolupráci s HBO mohla pracovat s kreativní producentkou Hankou Kastelicovou, která se podílí na výrobě velkého množství zahraničních filmů a má přehled, co se ve světě točí. A touto perspektivou hodnotila i náš film. Pro mě bylo vzácné, že v Česku působí někdo, kdo má přesah do světa, což bylo důležité speciálně pro film, který není ryze český. HBO nám pomohlo nejen finančně, ale i kreativně při postprodukci.

A co budoucnost filmu?

Dvořáková: Jsem ráda, že jsme dokument uvedli právě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, protože to je moje velká srdcovka. Byla jsem tu členkou festivalové poroty v roce 2018 a byla jsem unešená, co zde festivalový tým vybudoval. Když jsem pracovala pro České centrum New York, Ozvěny Ji.hlavy jsem do New Yorku přivezla. Náš film je česko-americký a Čechy jsou pro mě a hlavně pro Marii silnou kapitolou jejího životního příběhu. Věděla jsem, že to nejvřelejší přijetí, jaké můžeme dostat, dostaneme právě tady. Protože Češi našemu filmu porozumí. 

Marie, nosíte fotoaparát stále u sebe?

Tomanová: Nenosím, protože když ho mám, pořád jenom koukám, co bych mohla vyfotit, a neužívám si tu situaci nebo místo. Člověk pak neustále pracuje. Takže jsem přestala nosit foťák, dala jsem si takovou pauzu. Ale nebylo by od věci znovu začít.

Proč fotíte zrovna portréty? 

Tomanová: Začala jsem s autoportréty, protože jsem si chtěla fotografii ohmatat jak z pozice za fotoaparátem, tak před fotoaparátem. Je to velmi osobní vyjádření a pro mě jako umělkyni a malířku to byl nejpřirozenější vstup do světa fotografie. U autoportrétu se člověk hodně naučí, aniž by měl odpovědnost k druhému člověku před objektivem.

A jak jste se k focení vůbec dostala?

Tomanová: Kamarádka fotografka dostala nabídku od časopisu, aby pro ně vyfotila jednu brooklynskou raperku, ale nemohla, a tak mě doporučila, že taky fotím. I když jsem do té doby fotila jenom sama sebe, tak jsem řekla, že to zvládnu, a šla jsem. Když jsem pak stála před dveřmi té raperky, byla jsem nervózní. Ale nevzdala jsem to, focení bylo úžasné, fotky vyšly v časopise a já zjistila, že mi to jde a že mě to baví. Že mě baví potkávat lidi, které jsem v životě nepotkala, strávit s nimi nějaký čas u nich doma nebo v parku, bavit se s nimi, napojit se na ně a společně něco vytvořit. Fotografie je pro mě věc spolupráce a všichni zúčastnění se v tom procesu nedílně odrážejí. Bývala jsem opravdu dost stydlivá, teď už to tak nevypadá.

„Lidé se fotí stejně tady i v Americe. Člověk se jenom musí zeptat.“

Kdy jste poznala, že se vaše kariéra rozjíždí?

Tomanová: V New Yorku mě dříve nikdo neznal, nebylo to jako v Mikulově, kde mě znali od dětství, a tak mě zdravili na ulici. A najednou jsem na Manhattanu potkala pána, který mě poznal. Oslovil mě a pogratuloval mi k výstavě. Byla jsem úplně v šoku, fakt jsem si myslela, že si dělá legraci. Měly jsme štěstí, že Marie zrovna točila a povedlo se jí to zachytit. V šoku jsme byly obě dvě. V ten moment mi došlo, že se ta kariéra rozvíjí.

Máte v Americe něco, co vám připomíná český domov?

Tomanová: Na lednici jsme vždycky měli obrázek z novin, Václava Havla. Úplně se to nepojí k Mikulovu, ale je to moje srdcovka. On je pro mě důležitý. Jeho definice svobody mě ovlivnila, to jsem si odnesla z Česka.

Je rozdíl fotit někoho na ulici v Česku a v Americe?

Tomanová: Není. Rozdíl je v množství. V New Yorku žije strašně moc mladých a zajímavých lidí, umělců, je tam mnohem víc uměleckých škol než třeba v Praze. V Čechách je to trošku náročnější, protože je všechno menší, takže si člověk musí lidi opravdu vytipovat a najít. Jinak v tom podle mě není rozdíl. Lidé se fotí stejně tady i v Americe. Člověk se jenom musí zeptat, jestli se vyfotit chtějí.

Ve filmu jste zmínila, že jste v Americe určitou dobu pracovala nelegálně. Hrozilo vám, že vás kontrola najde a deportuje?

Tomanová: Těžko říct. Žila jsem tam několik let v dost šedé zóně a snažila se vyhnout jakékoli situaci, která by mohla vyústit v deportování. Když zvolili Trumpa, bylo to těžší. Tehdy jsem žila na spodní části Manhattanu, kde bylo hodně protestů. Byla jsem pak svědkem několika imigračních zátahů. Na instagramu se informovalo, kde zátahy probíhají, takže jsem si dávala pozor, když jsem třeba jezdila z práce, abych se vyhnula protestům, protože jsem nechtěla být deportovaná. Zároveň je hrozné, že pořád nemůžu volit, protože nejsem občankou USA, mám jen zelenou kartu.

Máte v plánu si občanství zařídit?

Tomanová: Ještě uvidím, je to dlouhý proces.

Měly jste obě někdy pocit, obzvlášť na začátku pobytu, že se chcete vrátit natrvalo domů?

Tomanová: Já se vždycky chtěla vrátit domů. Nejdřív jsem byla v Severní Karolíně, jela jsem tam s tím, že vydělám nějaké peníze jako au-pair, pojedu domů, vdám se za přítele a usadím se v Ústí nad Labem. Domů jsem se tenkrát ale nevrátila. Když jsem se pak odstěhovala do Upstate New York, uvažovala jsem o návratu. Ale hned druhý týden jsem potkala Thomase, zamilovala jsem se, a kdybych odjela domů, tak už zase neuvidím nikdy jeho. Takže jsem si musela vybrat, jestli je pro mě důležitější domov, nebo Thomas. A vyhrál Thomas. Myslím si, že na mé rozhodnutí mělo vliv i to, že se mi v Americe dařilo budovat si kariéru a že jsem tam našla sama sebe i partnera, se kterým to bylo od začátku jedno velké dobrodružství. 

Co vnímáte jako domov: Spojené státy, nebo Českou republiku?

Tomanová: Mikulov je obrovská srdcovka, místo, kde jsem vyrostla, které je pro mě hrozně důležité a které vnímám jako domov. New York beru taky jako domov – domov, který jsem si vytvořila, který je můj. Nedovedu si představit, že bych si vybrala jenom jedno místo. To prostě nejde. Mám domovy dva a je hrozně fajn je střídat. 

Dvořáková: Já to mám vlastně stejně. Ale předpokládám, že kdybyste se zeptali kohokoli, kdo žije mezi New Yorkem a Českou republikou, tak vám řekne to samé. New York je neskutečný magnet. Jsou to ale tak moc odlišné světy: Česká republika je klidnější, život je tady pomalejší, kdežto v New Yorku panuje zběsilé tempo. New York mě dokáže zbavovat lidské malosti, která na mě v Čechách někdy padá.

Tomanová: V New Yorku si člověk nemůže prostě dovolit zlenivět, semele ho to. Ať je v jakémkoli stádiu úspěchu, tam to nikdy není zadarmo, člověk musí jít dál.

Říká se, že New York není jen město, ale životní styl. Jste toho důkazem? 

Dvořáková: Nevím, jestli to je životní styl. Myslím, že jde o hodnoty. Město mě zbavuje vlastností, které někdy vidím u sebe i některých zdejších lidí. V New Yorku člověk nemá čas řešit nesmysly, být pořád naštvaný nebo si na něco neustále stěžovat.

Tomanová: V New Yorku pracuji velmi intenzivně a velmi ráda. Když přijedu do Mikulova, tak pokaždé zpomalím. Nemám tady takový pracovní drive. Pokaždé se nechám rozptýlit rodinou a kamarády, se kterými chci trávit čas a jsou hlavním důvodem, proč do Česka jezdím. V New Yorku se strašně dobře pracuje a tamní kultura mě moc hezky přijala.

Marie Tomanová Narodila se ve Valticích. Po studiu malby na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně se odstěhovala do USA, nejprve jako au-pair, pak tam zůstala natrvalo. V New Yorku začala aktivně fotografovat. Dnes fotí pro New York Times, Vogue, firmy Gucci, Nike, Balenciaga a další velké značky. Vydala tři publikace a vystavovala také na Paris Photo a Recontres d’Arles. Žije v New Yorku se svým partnerem, kurátorem a učitelem dějin umění Thomasem Beachdelem.

Marie Dvořáková Narodila se v Jablonci nad Nisou, vystudovala FAMU a poté režii na Tisch School of the Arts na New York University. Natočila několik snímků, například úspěšný film Kdo je kdo v mykologii, který získal studentského Oscara. Její poslední film Svět mezi námi mapuje několik let života české fotografky Marie Tomanové.

Thomas Beachdel Americký historik umění a architektury, kurátor a vysokoškolský učitel žijící v New Yorku.