Ve znamení pomalosti

Napříč všemi třemi výše zmíněnými snímky prochází princip pomalosti. Díky jejich pomalé formě dokážeme pozorovat nuance a detailnější rysy, ať už se jedná o objekty či postavy. Jak název Morning of Saint Anthony’s Day napovídá, snímek vyobrazuje ráno, jež následuje po oslavách dne sv. Antonína z Padovy, patrona ztracených lidí, díky němuž dokážou najít cestu ke svým blízkým. V dlouhých záběrech pozorujeme bezduché občany, lépe jen těla bez mysli, kteří se vracejí do normálního života po bouřlivých oslavách, jež se tradičně slaví v kostele či doma s rodinou v poklidu. Sledujeme figuru pomalu kráčející do jezera. Jinde vidíme další postavu držící vázu s bazalkou a karafiáty, již si na oslavách tradičně předávají páry jako důkaz lásky. Tuto postavu však sv. Antonín zklamal, neboť jeho přítelkyně se již z jezera nevrátí a vzápětí hodí vázu na sochu sv. Antonína. Náhle však padne k zemi. Režisér João Pedro Rodrigues skrze pomalost, která je patrná na vícero rovinách, rozkrývá a kritizuje dnešní pokrytectví oslav nejen dne sv. Antonína, ale i jiných svátků, které se postupně stávají pouhou záminkou k bezhlavému pití alkoholu a podobně.

Snímek Federica Cammaraty a Filippa Foscariniho A Soft Hiss of This World na druhou stranu skrze dlouhé záběry a pomalé tempo rozkrývá rány, jež utržilo chorvatské město Vukovar při boji za nezávislost. Kromě dlouhých záběrů na budovy snímku dominuje také ticho, podobně jako u předchozího filmu, avšak v tomto případě nás snímek nutí všímat si okolí, nikoliv toliko obyvatel. Díky velmi pomalému tempu se dokážeme pozastavit nad rozbořenými budovami, kupříkladu při pohledu na charakteristický vukovarský věžový vodojem. Avšak napříč těmito prostory prochází i stará dáma v červeném, která válku také zažila. Skrze koncept pomalosti se nám tak minulost vyjevuje při pohledu na aktuální stav města. Minulost a přítomnost se tím v naší mysli neustále prolínají, což můžeme lehce připodobnit k deleuzovskému konceptu krystalu-obrazu, podobně jako to dělá Rob Stone a Paul Cooke v jejich textu o pomalosti v historických filmech.¹⁾

Třetí snímek lisabonského festivalového pásma Fiesta Forever skrze pomalé, klouzavé a dlouhé záběry snímané odpoutanou kamerou objevuje staré opuštěné prostory čtyř barů a klubů. Ve světle úplňku se nám vyobrazují rozbořené či popsané zdi, rozbité sochy, lahve. Objektem však nejsou pouze prostory, v nichž se zrcadlí minulost, jako tomu je ve snímku A Soft Hiss of This World. Díky voice-overu se minulost propojuje i s lidskými osudy a situacemi, jež se často odehrávají na těchto místech. Slyšíme flirtování, rozhádané páry a rozmluvy o láskách a sexu. Fiesta Forever tak spojuje témata obou předchozích snímků, tedy minulost a lidské vztahy, které ale současně rozkrývá díky pomalé formě. Začínající profesionálové si uvědomují sílu a možnosti pomalé kinematografie, již umně využívají ke kritice společnosti a rozkrývání lidské povahy či minulosti.