Tělesnost, krása a ošklivost v prostoru podcastingu

V roce 2018 uhranul publikum pražské The International Feature Conference Ital Jonathan Zenti. Sympatický chlapík mezi mládím a středním věkem natočil dokument o svém těle, které nesplňuje žádná kritéria krásy, a o své spokojenosti v těle tlouštíka. Zenti pomocí časosběrné metody zkoumá tloušťku jako fenomén, předmět diskuze, objekt zájmu a také, řečeno s Foucaltem, mechanismy disciplinace. Prostřednictvím replik reprezentujících pohled blízkých osob i náhodných účastníků anket redefinuje své bytí v rámci rodiny, přátelských kruhů i společnosti. Skrze toto ontologické zkoumání ukazuje, jak třeba i pozitivní individuální prožívání vlastní tělesnosti je neustále narušováno společenskými dogmaty a stereotypy o mužské roli, kráse a zdraví.

Zenti nás tehdy v Praze uhranul svou sebejistotou, radostí ze života i nadšením, se kterým hodlal svůj jedinečný auditivní dokument rozšířit o pravidelnou podcastovou praxi. Celý projekt začal už v roce 2016 a poměrně nepřekvapivě – pro nás, kteří jsme Jonathana poznali osobně, nepřežil podcast The Meat prvních pár dílů. Představoval však revoluční počin, na který nyní ideově navázaly v Česku další dvě podcastové série, produkce média veřejné služby Sádlo a Hrana. Jsem si jistá, že další budou pokračovat.

Smyslem následujícího textu není seznamovat čtenáře s podcasty Sádlo a Hrana – o obou už v Dokrevue psali kolegové. Chci se zamyslet nad širšími souvislostmi prostoru podcastingu, který teoretik (i praktik) podcasting studies Dario Llinares označuje  jako „liminální“. Co to znamená a jak se v tomto prostoru zabydluje téma tělesnosti, intimity, krásy i ošklivosti?

Od lineárního vysílání k podcastům 

Rozhlasové programy tematizující tělesnost mají velmi dlouhou tradici především ve faktuální části rozhlasového vysílání. Nikdo nespočítá ženské auditivní magazíny, které se kdy věnovaly interpersonálním zkušenostem v komunikaci o kráse, o kulturní socializaci a standardech těla, o trendech v reklamě a tělesném (sebe)hodnocení. Nejvýraznějším případem je nejdéle vysílaný a v mnoha ohledech normotvorný magazín BBC Woman´s Hour. Vždy je přítomná pečlivá redakce, uvážlivý střih, citlivá režie, množství redakčních debat a staničních kodexů stanovujících elementární etická pravidla pro jinakost všeho druhu.

Je tedy zřejmé, že auditivní médium přímo implikuje možnost hovořit o intimních problémech tělesnosti využívaje plně výhodu radiofoničnosti, absenci obrazu a anonymitu lidského hlasu. Doposud však hovoříme o klasickém lineárním vysílání, jež má ještě jednu zásadní charakteristiku, totiž jednosměrnost. Veškeré poradny, tklivé příběhy hubnoucích žen, monology milovníků jídla i doporučení dietních poradců tak sice v sobě zahrnují Foucaltem požadované expertní vědění a pravdivost, zároveň však znamenají jednosměrný, tedy ideální předpoklad výkonu moci nad životem posluchačů a taktéž nad jejich tělem. Kromě dopisových ohlasů a e-mailů neměli dosud konzumenti podobného auditivního obsahu mnoho možností takto nastavený mediální diskurz tělesnosti zásadně ovlivnit.

Podcast v tomto směru podstatným způsobem mění uživatelské zvyklosti, možnosti tvůrců i narativ témat spojených s fyzickým tělem. Zásadní předností respondentů i vypravěčů podcastu je autenticita, poslech do sluchátek, jen několik centimetrů od sluchového centra vnímání, v nejbližším možném kontaktu se zpovědí protagonisty. Právě poslech na sluchátka zásadně zvyšuje imerzivní potenciál podcastu a jeho komunikativnost s uživateli, tedy to, co Lukasz Swiatek nazývá „bridging“. Tuto vlastnost podcastu vztahuje Swiatek nejen k získávání nových znalostí, ale pro naše téma zásadně také k „přemostění“ a překonávání sociokulturních rozdílů.

Být tlustý je punk?

Pokud tvůrci tří výše jmenovaných podcastů (Jonathan Zenti, Ridina Ahmedová, Lukáš Houdek) vzali vážně Swiatkovu ideu o podcastu jako prostoru digitální veřejné sféry, která je vhodným a volně dostupným místem pro racionální demokratickou debatu, mohli by být zaskočeni mírou nepřijetí a nepochopení, kterou jejich podcasty a doprovodné aktivity vyvolaly. Reprezentace těla v interaktivním prostoru oboustranné podcastové komunikace zcela odráží mocenské vztahy včetně témat lidské komodifikace, disintegrace jednotlivce, závislostí a nemocí v komplexu různých medicínských intervencí. Sociální herečka to v podcastu Sádlo vyjadřuje zcela explicitně:

„Být tlustá a nestydět se za to je opravdový punk. Je to strašně protisystémový a protispolečenský. Skoro nikdo to neskousne. To je horší než mít číro a zelený vlasy a pít lahváče někde na úřadě. Mně připadá společensky přijatelnější šňupat na záchodě koks, než být tlustá.“

Společenský požadavek komfornity, adorace konkrétní podoby mužského nebo ženského těla, sociální nátlak. Regulace, dozor, kontrola, sledování odchylek od normy. Tyhle popisované modely mocenského chování autorit (rodičů, učitelů, sportovních trenérů, vedoucí dětských kroužků, přátel, nadřízených) odpovídají i konceptu trojí tělesnosti, která zahrnuje ukotvenost těla v konkrétním čase a společenském prostoru a stanovuje tělesnost individuální, společenskou i politickou:

Chápeme-li reprezentaci tělesnosti především jako sociální činnost, povedou nás úvahy skutečně až k tělu jako politicky zužitkovatelnému nástroji moci. U jednotlivých podcastů, které se tělesností zabývají, je patrné, jak razantně se do politické roviny promítá jednoduchá holistická rovnice, v níž zdravé tělo znamená charakteristiky úplnosti a celistvosti, zatímco tělo nemocné značí konflikt a sociální disharmonii.

Když uvažuje Dario Llinares o komunikačním potenciálu podcastingu, hovoří o „určitém typu pozitivní destabilizace“ /Llinares 2019:124/. Ta spočívá v rozkolísanosti a narušování hranic mezi jednotlivými obory lidského poznání a mediálními rámci, v nichž jsou nově nahlíženy. Právě tuto novou zprostředkovatelskou praxi podcastu nazývá Llinares liminalitou a přisuzuje jí vlastnosti tvůrčí svobody a autorské autonomie. Modeluje tak prostor podcastingu jako místa, kde se při vědomí hranic, ale ve zdánlivě nekončícím prostoru na široce otevřené platformě může naplno rozvinout svobodný duch intelektuální zvědavosti i hlubinného zkoumání v sebereflexivním a sebepoznávacím modu. Jonathanu Zentimu se to podařilo v pilotním pořadu jeho podcastu. Další ohledávají hranice tohoto amorfního prostoru o poznání váhavěji.

BMI index 44,8

Podle Sarah Groganové prožívají muži krásu těla jako relativně důležité téma, které v případě nespokojenosti řeší v nuancích jinak než ženy, ovšem se stejnou intenzitou a touhou po těle „dokonalém“. Spíše než k dietám se uchylují ke cvičení, posilování, nabírání svalů, přičemž se nebrání užívání anabolických steroidů a potravinových doplňků k rychlejšímu formování siluety těla a svalového tonu.

Právě stereotypnímu vnímání konkrétního typu mužské postavy se Zenti ve svém podcastu věnuje. Zkoumá tloušťku, kvantifikovanou situaci, v níž jeho BMI index dosahuje hodnoty 44,8. V autorské naraci si klade množství otázek a předvídatelné odpovědi reprezentantů mainstreamového pohledu na tlusté tělo přináší obvykle v jednovětých replikách svých italských přátel. Na italsky přednesenou premisu odpovídá anglicky, takže se obejde bez simultánně tlumočícího vypravěče. Námitky k tloušťce vyvrací rychle a pragmaticky: Je zdravý, sladké jídlo nemá rád, nepociťuje „stále“ hlad, může spát na břiše, sportuje, ve sprše přes břicho vidí na své přirození. Bagatelizace fyzických projevů těla se komplikuje poměrně záhy popisem interakcí s jeho okolím, v sociálních diskurzech a komunikačních modelech. Tam, kde Zenti hovoří o svých potížích ve škole, v supermarketu nebo v prostředcích hromadné dopravy, mizí lehkost a humorný nadhled výrazně trpkne.

V další části podcastu Zenti obrací naruby stereotyp maskulinního pohledu na ženské tělo, podle něhož ženy vnímají utváření svého těla jako přirozeného objektu mužské touhy. Zenti volí právě tuto „ženskou“ optiku a zkoumá přitažlivost svého těla a sebe samého pro ženské protějšky. Nestěžuje si na nezájem v heterosexuálních vzorcích vztahů, naopak. Empatické chápání ženských emocí a jemnost ve vyjadřování i v doteku vycvičené chlapeckou docházkou do hodin baletu mu poskytují dostatek příležitostí ke vztahům i sexu.

Metodou velkého detailu (close-up detail) i díky intenzivní práci s perspektivou scény tak Zenti nabízí intimní exkurzi nejen do přemýšlení o vlastním těle, především však k disciplinárním mechanismům, které volně cirkulují společností v předsudcích, sociálních diskurzech i běžných denních situacích. Na Jonathanovu velikost například není v obchodech dostatek oblečení. Druzí lidé ho otevřeně hodnotí a kvůli jeho tloušťce kritizují. Varují ho před sociální vyčleněností, před nedostatkem lásky, před samotou. Reprezentují to, co Foucault označuje jako „panoptický stroj“, jehož účinky moci „přenášíme sami na sebe, neboť jsme sami jedním z jeho koleček“.

Protagonista ale žádným z výše popsaných stigmat netrpí. Ničí ho samotná existence předsudků, on sám je ve svém těle šťastný a žádná omezení nepociťuje. To kvůli ostatním lidem na konci příběhu touží už jen po malém vlastním prostoru, kde by nebyl neustálému body shamingu a poukazům ke své tloušťce vystaven a mohl si tam v klidu tvořit své pořady a žít život podle svých představ. Podcast končí hlubokou skepsí, v níž protagonista obviňuje společnost, která mu nedovolí realizovat jeho život a sny podle vlastních představ.

Zenti tak dokonale naplňuje tezi o podcastingu jako médiu ideálním pro intimní témata. Především přemosťuje vzdálenosti. Přes nemožnost přímého setkání nabízí posluchačům nejintimnější okamžiky svých tělesných prožitků i hlubokých trápení, hyperbolou a humorem překlenuje tíživost sebereflexivní zpovědi. V tématu liminality, které nabízím k dalšímu zkoumání, představuje Zentiho podcast i pozoruhodný žánrový hybrid mezi dokumentárním pořadem v ich-formě, který by klidně mohl být určen pro broadcastingové vysílání, a intimní podcastovou výpovědí, jež se však formálně výrazně vymyká obvykle mnohem jednodušším formám zvukového vyprávění. Liminalitu tak lze pozorovat i v produkčním schématu, v němž namísto velkého produkčního týmu a náročné postprodukci mediálního domu sedí osamělý tvůrce podcastu u svého počítače a bez zpětné vazby a množství dalších profesionálních „uší“ vytváří svou intimní zprávu o vnímání vlastního těla.

Jak silná může být krása?

V šestidílné podcastové sérii Sádlo (2021) představují jednotlivé díly témata dětství a rodiny, partnerství a sexu, mateřství, práce a kariéry, ideálu krásy či tělesného a psychického zdraví. Jednotící ideu podcastu tvoří motiv akceptace vlastního těla a téma body shamingu. Intimní, často velmi emotivní výpovědi jednotlivých žen v podcastu odpovídají postmodernímu přístupu k námětu těla se vší nejednoznačností, chaosem, labilitou a proměnlivostí. Relativizují historické i aktuální představy o kráse a ošklivosti a nabízejí nejrůznější redefinice ideálu krásy.

Klíčovou roli hraje ve všech dílech autorka podcastu, performerka a zpěvačka Ridina Ahmedová. Tato zpěvačka, „hlasová umělkyně“, hudebnice a performerka s rusko-židovskými a súdánskými kořeny, v Praze narozená, v Alžíru dospívající, představuje v monokulturní české společnosti výraznou protiváhu tradičnímu estetickému chápání ženského těla v normativní podobě utvářené lifestylovými časopisy a sociálními sítěmi. Diskurz tělesnosti a reprezentace těla jsou tak pro tuto umělkyni přirozeným pracovním nástrojem a celoživotním tématem tvorby.

Není proto překvapením, že na podcast Sádlo a jeho fenomenální úspěch v kontextu české podcastové scény navázala stejnojmenná divadelní performace, výstava velkoformátových fotografií pod širým nebem a především masivní osvětová kampaň s názvem Moje tělo je moje, která začala na podzim 2021. Již samotný podcast ale otevřel celospolečenskou debatu, jež vzbudila protichůdné reakce mezi zastánci rutinních mediálních praktik a těmi, kteří vyznávají liminální podstatu podcastingu jako prostoru, jenž podle Llinarese „nabízí cenný nástroj zprostředkované subjektivity“.

Skrze výpovědi sedmi žen propojené autorským narativem nahlížíme na problematiku z různých úhlů. Dita sdílí s posluchači kritiku okolí na její „moc hubené“ tělo, které je neustále porovnáváno s „ideálním zjevem“. Respondentka Anna označuje ideál krásy za konstrukt neslučitelný se zdravím. Kult těla podle ní vytváří ve společnosti potřebu sdílené hodnoty, jakou dříve představovalo náboženství. V osobních příbězích tak ženy popisují proces, během něhož pouhá emancipace těla přechází v hypertrofickou obsesi, jíž se osobnost ženy plně podřizuje a v zájmu uspokojování mediálních diskurzů tělesnosti porušuje zákonitosti těla skutečného, a to nezřídka výrazně na úkor fyzického i psychického zdraví. Potřeba subjektivizovat sebe samu a zabývat se vlastním tělem na úkor jiných životních potřeb a rolí dobře odpovídá trojúhelníku moci, práva a pravdy, jak ho Foucault vyznačuje pro produkci a oběh mocenských vztahů. Ahmedová vybírá příběhy žen, které ukazují, že postupná monetizace potřeb těla a honba za nedostižným ideálem pohánějí spotřebu a konzum, stejně jako budování sebeobrazu a posilování všudypřítomného narcismu především na sociálních sítích. 

Nevěděl jsem, že mám nárok se ohradit

V listopadu 2021 na úspěšnou podcastovou sérii Sádlo volně navázala série s názvem Hrana, která v českém prostředí tematizuje vnímání mužského těla. Autor podcastu Lukáš Houdek jednotlivé díly vystavěl jako intimní portréty známých osobností, které doplnil kratšími rozhovory s jejich partnery či partnerkami, případně dalšími respondenty ze sociálních sítí. Jednotlivé díly vypráví příběhy populárního moderátora společenského podcastu, úspěšného reprezentanta českého modelingu, fitness trenéra, zpěváka, módního návrháře, vždy v kompozici dostředivých komentářů k ústřední syžetové linii jednoho příběhu. Tam, kde podcast Sádlo exponoval jednotlivé díly série tematicky, pracuje Hrana více s individualizovanou story. Srovnání s podcastem Sádlo se přirozeně nabízí. Přestože díky struktuře získávají respondenti v Hraně více prostoru pro vyprávění, neznamená to automaticky větší hloubku rozhovorů a možnost lepšího porozumění vnitřním motivacím. Právě naopak. Rozhovory často kloužou po povrchu vnějších projevů patologických jevů a nedaří se pojmenovat hlubší příčiny nezdravého vztahu k vlastní tělesnosti.

Plasticitu dodávají doplňující rozhovory s partnery a partnerkami hlavních respondentů. Slyšíme svědectví o neustálých pochybnostech, častých hladovkách a přehnaném každodenním cvičení. O tíze partnerského života s člověkem, který má patologický vztah k jídlu. O obsesivních kontrolách kalorií a hmotnosti jídla, o chorobných návycích.

Zatímco Ahmedová se zcela obešla bez autorit v podobě odborníků na problémy fyzického těla, Houdek je aktivně využívá. Její autorskou naraci a množství osobních informací i průběžných dílčích sumarizací nahrazuje Houdek jako autor nasloucháním a shrnuje celé natáčení až v poslední epizodě. Oproti velké vlně ženského zájmu sdílet své příběhy, se kterou se setkala Ahmedová po výzvách na sociálních sítích, popisuje Houdek pravý opak a označuje zkušenost s natáčením jako stresující. Vybraní respondenti často nereagovali na jeho zprávy, rušili náhle domluvené natáčení, i při zapnutí rekordéru měli tendenci své výpovědi podrobovat autocenzuře. Míra sebereflexe je podstatně menší, než jsme jí byli svědky u žen v podcastu Sádlo. Nejistotu formulací, nezvyk veřejně otvírat intimní problémy a pocit nepatřičnosti potvrzují i přítomní experti. Tvrdí, že i přes prokazatelný nárůst poruch příjmu potravy u mužů se v české společnosti stále hledí na tuto diagnózu jako na primárně ženskou.

Při binge listeningu podcastu jsou rozdíly v genderovém způsobu sebereflexe a schopnosti vlastního náhledu patrné. Strukturace jednotlivých mužských výpovědí se téměř zcela koncentruje v přítomnosti, do minulých prožitků se muži vrací často obecnými frázemi typu „to nebylo dobrý“, „to jsem fakt nezvládal“, „dost temný období“, „to neřešíš prostě“. Idyosynkratická vyjádření respondentů zanechávají často pachuť nedořečenosti, stereotypního a repetitivního užívání jazyka, odhalují pervazivní charakter jejich problému. Mnohem méně než ženy v Sádle jsou zpovídaní respodenti ochotni hovořit o svém dětství a neúspěšných vztazích. Liminální charakter podcastu v tomto případě nepodporuje hloubku výpovědi. Dostatek času a prostoru netvoří žádnou zvláštní výhodu. Respondenti podcastu Hrana komunikují majoritně především hluboké narušení schopnosti afektivní komunikace se svým okolím, úzkostně-obsesivní touhu po dokonalosti a výrazné narušení reciproční sociální interakce.

Název Hrana ostatně znovu odkazuje k liminální podstatě zvoleného média a platformy, stejně jako k zásadní roli hostitele, autora podcastu, jeho sebedefinující roli jako podcastera. Plní ji Lukáš Houdek, prezentující otevřeně sebe sama jako příslušníka gay komunity s nízkým sebevědomím kvůli „nějaké poznámce o malých špíčkách“, stejně jako Ahmedová nebo Zenti s jejich korpulentními postavami a celoživotním tématem hubnutí a body shamingu. Všichni přirozeně reagují na společenskou poptávku a zdařile zaplňují tematicky prázdné místo v auditivním vesmíru myriád námětů k rychlé nezávazné konverzaci i hluboké psychologické sondě. Zásadním způsobem ale přitom exponují sebe samé, jak to ostatně ze své vlastní podcasterské praxe popisuje i Dario Llinares: „Z mých rozhovorů s podcastery, kteří pocházejí z různých oborů, je zřejmé, že specifický cíl identifikovat se jako podcaster bývá prodchnut řadou cílů a motivací. Pokud ale existuje nějaký základní diskurz podcastera, týká se obvykle touhy po autonomním sebeurčení při utváření toho, co by se dalo nazvat zprostředkovaným já (mediated self).“

Intimita, sdílení, ohlas

Pokud jsme vyšli z premisy, že téma těla přitahuje pozornost podcastu, zdůrazněme stále přítomnou dvojakost takové přitažlivosti a existenci specifického rozhraní mezi psychologickou a sociální sférou. Vidíme ve všech třech případech, že je tělo vnímáno skutečně jako hranice, brána, konstituovaná hrana, která lidi odděluje, a tím posiluje jejich individualitu a jedinečnost. Zároveň jsou ale těla a jejich podobnost, blízkost, senzitivita a identický slovník, jimiž je popisujeme, snadno propojitelná a nastolují sociální význam tělesnosti a našeho zájmu o ni.

V klasických publikacích radio studies i v relativně nových akademických zdrojích podcasting studies se prolíná několik základních témat auditivního média, která se v tématu zobrazování a problematizace tělesnosti projevují v nejvyšší intenzitě. Initimitu audia zdůrazňují všichni přítomní aktéři a její zásadní důležitost je dána nejen samotnými hovory o těle, ale i poslechem na sluchátka a dojmem absolutní blízkosti s respondenty. Co-presence zase umožňuje sdílení emocí a posluchačskou empatii tak klíčovou pro přijetí a pochopení vyprávěných příběhů. Jednosměrné vysílání tradičního rádia nahradila živá komunikace s uživatelskou skupinou již ve fázi zveřejnění námětu, vstupních rešerší tématu i oslovení respondentů. Responsivita podcastu na sociálních sítích je v tomto ohledu revolucí v tradiční auditivní tvorbě a silná rezonance tématu především u podcastu Sádlo ukazuje obrovskou moc, kterou skutečně vlivní podcasteři disponují. Podcast tak může být iniciačním impulzem pro vznik rozsáhlejší a společensky významné platformy. Na Sádlo navázala iniciativa Moje tělo je moje, k Hraně se upínají aktivity platformy Hate Free Culture a projekty podporující pozitivní vnímání odlišnosti.

Zásadní rozdíly vidíme i v genderových pohledech na téma tělesnosti. Přetrvávající nastavení společenského předpokladu a silná přítomnost stereotypu o „správném“ mužském vzhledu, chování a jednání mohou pomoci vysvětlení, proč se kolem „ženského“ podcastu Sádlo vytvořila tak obrovská mediální vlna, zatímco „mužský“ podcast Hrana se masivního ohlasu zatím nedočkal. Zatímco téma ženského body shamingu již ve veřejném prostoru rezonuje spolu s masivním rozšířením kampaně #MeToo, podcast Hrana zjevně vstoupil do tabuizovaného prostoru rozpačitého ticha a společenskou debatu k nastoleným tématům v Česku teprve testuje. V podcastech se promítá i permanentní vymezování se vůči mocenským praktikám všudypřítomných médií a sociálních sítí, které se průběžně snaží tělesnost normalizovat a disciplinovat. Dekonstrukce alespoň určité části mediálního diskurzu je ve všech sledovaných podcastech významně tematizována, jakkoli vznikem dalších produktů na téma tělesnosti (samotných podcastů) paradoxně znovu posilována.