Victoria Verseau. Tolik trans narativů, kolik je trans žen

Verseau se v Trans Memorii vrací po letech na místo své tranzice, do Thajska, které tehdy podle režisérky platilo za zemi s nejpřístupnějšími podmínkami pro změnu pohlaví. Cestu za zpracováním tragické události přímo spojené s trans identitou doplňuje syrovými záběry zachycujícími autentické emoce z doby, kdy operací prošla. Film měl světovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary v rámci soutěže Proxima.

Váš krátký film Exercise One (2016) byl v Česku uveden na festivalu Mezipatra. Svůj celovečerní debut Trans Memoria jste poprvé představila světu v Karlových Varech. Máte k českým filmovým festivalům nějaký zvláštní vztah?

Místo pro světovou premiéru Trans Memorie jsem si sama nevybrala, porota ho zde zkrátka přijala do soutěže. Ale zdá se, že Češi mají mé filmy rádi, a to mě moc těší. Možná je v tom nějaký skrytý význam, souvislost, kterou je třeba prověřit.

Victoria Verseau je švédská vizuální umělkyně, filmařka a dokumentaristka. Ve své práci se zabývá tématy mysteriózna, trans identity, paměti, těla a společenských struktur. Její filmy často obsahují reflexi pocitů pramenících z trans identity a existence v „novém“, ženském těle. Victoriiny vizuální umělecké instalace A Body of Ghosts (2019) či Engender My Past (2021) vystavily prestižní švédské instituce ve Stockholmu a Uppsale. Krátkometrážní snímek Exercise One (2016) uvedl festival Mezipatra. Dokument Trans Memoria získal v roce 2023 cenu Hiventy v programu Cannes Docs-In-Progress, premiéru měl v Karlových Varech a je Victoriiným celovečerním debutem.

Slyšel jsem, že u diváctva měl velmi pozitivní ohlasy...

Líbil se jim. Byla jsem moc šťastná.

Kdy vás poprvé napadlo natočit „deník“ o procesu tranzice?

Začala jsem ho psát pro sebe, když moje nejlepší kamarádka Meril, se kterou jsem podstoupila proces tranzice, v roce 2015 zemřela. Jsem umělkyně a filmařka, přišlo mi to přirozené a byl to způsob, jak zpracovat to, co se Meril stalo.

Pak jsem se dozvěděla, že se Merilina rodina snažila její existenci vymazat. Rodiče její rozhodnutí pro tranzici odsoudili. Nemá žádný hrob, který by se dal najít, netuším, jestli je vůbec pohřbena. Její stránka na Facebooku je pryč. Všechny její fotky – pryč. Ale nemohla být jen tak zapomenuta. Tehdy mi přišlo zásadní, abych tento příběh vyprávěla.

Co pro vás pojem „trans memoria“ znamená?

Původně se tak měl jmenovat jiný film, který teprve chystám a který bude součástí trilogie. Název se však mnohem lépe hodil k tomuto dokumentu, který měl pracovní název Meril. V latině znamená trans „napříč“ a memoria „vzpomínky“, to se může hodit pro všechno, co můžeme zachytit napříč pamětí a co se mění. A samozřejmě také pro transgender paměť. Jsou tu i spojení a připomínka Dne památky trans lidí, všech zmizelých osob jako Meril, která ukončila svůj život. Nebo těch, kteří*é byli dokonce zavražděni.

Po Merilině smrti jste upadla do silných depresí, které trvaly i během natáčení. Fungovalo pro vás natáčení také jako terapie?

Léčebným procesem pro mě bylo spíš psaní scénáře, ale natáčení také. Já, Athena a Aamina jsme si byly navzájem velkou oporou, protože jsme se v roce 2019 při natáčení všechny nacházely v depresivních stavech. Myslela jsem si, že skončím stejně jako Meril. I Athena říká, že kdyby se nezapojila do natáčení, možná by tu dnes nebyla. Je pro mě strašně důležité vědět, že jí film pomohl k záchraně.

Teď se ale věci změnily, a proto jsem do závěru filmu vložila scénu, kterou jsme natočili vloni. Všechny jsme z toho temného místa nalezly cestu a já jsem dnes šťastná, Vlastně nevím přesně, co se stalo, ale myslím, že mi dokončení Trans Memorie pomohlo. I když mě proces natáčení občas položil, zároveň jsem v sobě i v těch nejhorších depresích našla hnací sílu alespoň pro to, že musím zůstat u vyprávění tohohle příběhu.

Už dokážu nahlédnout za obzor. Jsem starší, vnímám, že život není dlouhý, a když se mi ten obzor ukáže, nějak víc si ho vážím. Natáčení mi pomohlo překonat minulost a zrodit něco nového, takové mé dítě. Trans Memoria mi pomohla jít dál. Chci konečně opravdu žít. Najednou miluju život, našla jsem v něm smysl.

Co je pro vás tím smyslem života?

Asi to nejde popsat slovy. Je ale mnoho věcí, díky kterým ho vnímám. Možná to zní banálně, ale nejsilněji ho vnímám, když vidím malého ptáčka, když piju kávu a obecně v přítomnosti přírody. Ostatně to tajemství naší existence se mi myslím podařilo vyobrazit i ve filmu.

„Sice o tom pochybuju, ale zároveň doufám, že něco nadpřirozeného existuje.“

Zdá se, že vás hodně přitahuje mysterióznost, a to nejen tematicky, ale i esteticky. Záběry v Trans Memorii jsou často zahaleny do šedi nebo studených barev, vidíme mnoho opuštěných míst, která překypují energií minulosti. Dokonce můžeme vidět, jak se zahalujete do prostěradla a maskujete jako duch. Jakou roli pro vás hraje tajemno?

S mystériem mám intimní, ale také zvláštní vztah. Na jednu stranu občas pochybuji, že něco nadpřirozeného vůbec existuje. Na druhou stranu doufám že ano. Vnímám existenci zvláštních míst, jako jsou v Trans Memorii rozsáhlá pobřežní pevnina plná dun táhnoucí se až k obzoru či opuštěný hotel. Ta mají skoro vlastní osobnost.

Chtěla jsem ukázat své vlastní představy o těchto místech. Vydávají zvláštní vibrace, ale nikdy víc neodhalí. Tato ambivalence má pro mě a mou tvorbu zásadní význam.

Pokud to není moc osobní: Cítila jste při natáčení Trans Memoria přítomnost někoho blízkého, kdo už tu není?

Vnímám to trochu sporně. Ve filmu je scéna, ve které říkám, že žádní duchové neexistují. Neexistuje žádná magie. Když někdo zemře, nikdy se k němu nemůžete dostat. Alespoň mně se to nikdy nepodařilo. Vím ale o lidech, kteří to dokázali. Takže na jednu stranu pochybuji, ale zároveň se mi daří vnímat jisté věci, které není možné spatřit. Vždycky jsem byla taková, ale nikdy jsem nebyla svědkem žádné nadpřirozené události, nikdy jsem nedostala žádné znamení.

A vnímala jste tyhle věci během natáčení intenzivněji?

Naprosto. To město v Thajsku, kde jsem tranzici podstoupila, je jako časová kapsle s našimi příběhy. Nejsilněji jsem to cítila v nákupním centru plném vody, opuštěném a chátrajícím. Myslím, že to patří k životu: lidé i místa se mění, stárnou, všechno nakonec upadne v zapomnění. To jsem cítila, když jsem se vracela na místo naší tranzice.

„Zkoumám reálné pocity lidí, i kdy se týkají nepříjemných věcí spojených s trans tematikou.“

Opravdu zajímavé mi přišlo, jak s kolegyněmi ve filmu řešíte spojení trans identity a smrti. Athena mluví o sobectví ukrytém v tom, když někomu pomáháme cítit se líp během procesu tranzice. I záchranu od potenciální sebevraždy bere jako akt reprodukce našich vlastních hodnot. Vy jste přežila proces tranzice i sebevraždu nejlepší kamarádky. Jak nyní vnímáte svůj vztah ke smrti?

Já, Athena i Aamina máme velmi odlišné úhly pohledu. Je pro mě důležité ukázat, že na světě existuje tolik trans narativů, kolik je trans žen. Někdy mám pocit, že lidé chtějí rozhodovat o tom, co to vlastně být trans ženou znamená. Ale Trans Memoria ukazuje, že jsme všechny odlišné.

Tato konkrétní scéna byla velmi silná, ale díky tomu, co v ní o vztahu ke smrti zaznívá, by ji někdo mohl vnímat jako značně kontroverzní...

Do filmu vstupuje jak můj, tak jejich pohled. A přišlo mi klíčové, aby tam byly, i přesto, že mohou znít kontroverzně. Athena chce, aby se každý rozhodl sám, se vším, co k tomu patří. Zkoumám reálné pocity lidí, i když se týkají nepříjemných věcí spojených s trans tematikou. A vážím si jejich otevřenosti.

Může váš film pomoci ostatním lidem v procesu tranzice z temnějších časů, které třeba prožívají?

Doufám že ano, a mám i zpětnou vazbu, že se mi to podařilo. I díky scénám, o kterých jsem si myslela, že takovou funkci mít nebudou. Třeba závěr, kdy s Aminou střílíme konfety. A pak scéna, kdy se mě Athena ptá: „Myslíš si, že je špatné, že jsi trans?“ A já na to: „Ne, rozhodně ne. Jsem na to hrdá.“ Po promítání ve Varech za mnou přišel jeden trans člověk a řekl mi, že když slyšel tato slova, pomohlo mu to začít přemýšlet o své identitě jinak. Řekl mi, že se za svou transgender identitu styděl, protože ji jeho rodina nepřijala. Když mě slyšel říkat, že jsem hrdá na to, být trans, znamenalo to pro něj strašně moc. To je pro mě opravdu podstatné, když Trans Memoria lidem takto pomáhá.

V rozhovoru pro Hollywood Reporter jste řekla, že vám Meril stále velmi chybí, a mně je vaší ztráty moc líto. Jaký odkaz byste si přála, aby Merilin život a váš dokument měly?

Vnímám to jako její památku. Nemá žádný hrob, nezbyla téměř žádná její videa či fotografie, prostě zmizela. Teď existuje alespoň tento snímek, přičemž já jsem se k jejímu zastoupení v dokumentu snažila přistupovat uctivě. Nepoužila jsem v něm její jasnou podobu, protože už nemůže říct, jestli by si to přála. Proto jsme se rozhodli do filmu použít jen dvě fotografie: tu, kde jí není vidět do tváře, a tu, kde jsme v chrámové zahradě a její tvář je vidět jen částečně.

Meril nedostala od rodičů potřebnou podporu pro tranzici a byli to oni, kdo se snažil vymazat její život, což mi přijde šílené. Doufám, že tento film zafunguje alespoň jako památník její existence.

Snažili jste se rodiče při natáčení kontaktovat? Ve filmu vidíme, že jste navštívili vesnici, kde se Meril narodila a vyrůstala.

Ano, stále tam žijí, ale rozhodli jsme se je nekontaktovat. Není to ten typ filmu, ve kterém bychom se snažili o pomstu. Jde spíše o proces a reflexi všeho, co se po Merilině sebevraždě odehrává.

V jednom z nejsilnějších momentů filmu se svěřujete s pocity před operací se slovy, že „se zkrátka cítíte osamělá, i když nejste, a jen chcete, aby vás někdo miloval“. Jakou roli hrála osamělost ve vašem životě v minulosti a nyní?

Touha po lásce, kterou jsme nikdy nezažily, byla pro nás s Meril největším dobrodružstvím. Jako teenagerky jsme nepřišly o panenství jako všechny naše kamarádky. Co se týče hledání lásky, byly jsme obě velmi heteronormativní. Dnes už tolik nejsem, ale tehdy jsme zkrátka chtěly být biologickými ženami, které si najdou heterosexuálního cisgender partnera. Dneska vidím, že to přání vlastně bylo možné. Jsem už deset let ve vztahu se svým přítelem a je to cis heterosexuální chlap.

Vyšlo to, ale nic není takové, jak si myslíte. Máte představy o budoucnosti a sníte o ní, ale všechny sny jsou jen iluze, které se rozplynou, když jich dosáhnete. Jsem moc ráda, že jsem někoho potkala, ale když už mluvíme o samotě, myslím, že jsem v ní narazila i na cenné věci. Pracuji s nimi i teď: například když jsem sama v přírodě, mohu se lépe napojit na své umění a filmy. Souvisí to se samotou, tehdy se dostávám do kontaktu s něčím niterným a hlubokým.

Mluvíte o sobě také jako o vizuální umělkyni, máte za sebou několik uměleckých a galerijních instalací, například Approaching a Ghost nebo A Ghost’s Gaze. Oddělujete role režisérky a vizuální umělkyně?

Vlastně ne, pro mě je to velmi úzce propojené, protože film je také umění. Trochu víc know-how mám ve filmovém světě. Vím, jak sehnat peníze nebo producenta*ku. V procesu natáčení jsem často narážela na rozpory se svou uměleckou vizí, ale vždy jsem si její základ dokázala uchránit. V umění se cítím svým způsobem svobodnější, ale na druhou stranu je pro mě těžší proces řídit a najít cestu, aby se mi vše podařilo dotáhnout do úspěšného konce.

Proč se v uměleckém průmyslu cítíte svobodnější než ve filmovém? Je to kvůli strukturám?

Když píšu scénáře pro film, připadá mi to sevřenější. Je tam mnoho pravidel a věcí, které je třeba dodržovat. Sice chápu, že jsou důležité, ale cítím pak větší úzkost z toho, že nemůžu konkrétně zpracovat svou vizi. V umění je naopak úplně v pořádku vyjadřovat se nejasně. Nemusíte vystupovat jen v rámci klasických narativů.

Žijete ve Švédsku, dokument vznikl mimo jiné za podpory Švédského filmového institutu. Jak se tamní filmový průmysl staví k podpoře LGBTQ+ kinematografie?

Momentálně velmi otevřeně, vážím si toho. Ale máme velmi silnou pravicovou stranu Švédští demokraté, která má kořeny v nacistickém hnutí a v současné době je druhou největší stranou v parlamentu. Je to děsivé, samozřejmě nemají rádi LGBTQ+ lidi a já se trochu obávám, jak se situace vyvine.

Ve filmu jste použila citát „Hope is a dangerous thing for a woman like me to have“ ze stejnojmenné písně Lany Del Rey. Tedy říkáte, že „naděje je pro ženu jako já nebezpečná věc“. Jaký je váš vztah k této zpěvačce?

Lana Del Rey je můj největší idol. Dokázala se prosadit a oslovit široké publikum, ale přitom nedělá kompromisy a jako umělkyně a básnířka je stále velmi seriózní. V Oslu jsem měla výstavu s podobným názvem: „Naděje je nebezpečná věc pro ženy, jako jsme my.“ To byla moje největší samostatná výstava. Lana a její texty se ke mně stále vracejí, cítím se s ní být propojená, je úžasná. Poslouchám ji v podstatě každý den.

Jedna z postav v Trans Memorii se ptá, zda existuje naděje pro transgender lidi, a tato otázka zůstává nezodpovězena. Vám se ji však, tak jako vašemu idolu, najít podařilo.

Je důležité vidět, že naděje pro trans ženy existuje. Našla jsem ji a je to úžasné. Bude mě provázet a snad mi zůstane, člověk nikdy neví. Život se vždycky promění, když to vůbec nečekáte.